Hon na vlkodlaka – Z pohledu lovce

Hon na vlkodlaka – Z pohledu lovce

Zastavil jsem koně před zdejším hostincem. Už příliš dlouho jsem čas trávil v sedle, chtělo to někde si oddechnout. A popřípadě sehnat i kšeft. Od doby, kdy jsem zabil toho upíra v polském Lublinu mě nikdo nepotřeboval. Už je to téměř půlrok, tyto bytosti zdá se mizí.
Sesednul jsem, koně uvázal a zamířil dovnitř. „U vlčího drápu; pěkný název,“ zamumlal jsem sám k sobě. Zasedl jsem ke stolu a poručil si medovinu. Od jiného stolu doléhal snad malinko hlasitější rozhovor. Ne že bych poslouchal, ale...
„A určitě na ně nepotřebujem stříbro?“
„Určitě.“
„Ale já slyšel, že vlkodlaky jinak nezastřelíš.“
„Tak tos slyšel špatně! A i kdyby, máš snad peníze na stříbrné kulky?!“
No uznejte sami, že to zavánělo prací. Na stole přistál pohár s objednaným pitím, což mě na chvíli odtrhlo od v pravdě nezdvořilého naslouchání místním. Usrkl jsem jen na okraj a vrátil se k původní, zajímavější činnosti.
„Tak kdy teda pudem?“
„Zítra hned ráno. Za svítání buďte všichni tady.“
Na čas utichli, pak kdosi další od stolu pronesl: „Nezahrajem si?“ Cinkot mincí a šelest karet dopadajících na stůl dokazovali, že téma vlkodlaků skončilo. Rychle jsem dopil a vydal se k nim. Potřeboval jsem peníze.
Muži to byli starší; určitě nejméně čtyřicetiletí.
„Promiňte, pánové, že vás ruším, ale nemohl jsem přeslechnout váš rozhovor,“ promluvil jsem. „A tak mě napadlo, jestli nepotřebujete pomoc. Za malou odměnu přirozeně.“ Jeden z nich si mě nedůvěřivě prohlížel.
„Myslím, že nám nemůžete pomoci, promiňte,“ děl pak. Došlo mi, že nevěří v mé schopnosti. Napadlo mě tedy něco jiného.
„A co sázka? Vidím, že rád hrajete, co takhle vyhrát nade mnou?“ otázal jsem se a získal jeho pozornost. Skvěle!
„Poslouchám,“ opáčil.
„Budu-li užitečný při vašem lovu, dostanu takový měšec plný peněz.“ Ukázal jsem na poloprázdný měšec ležící na stole.
„A když neuspějete?“ vyzvídal muž v zápětí. Zamyslel jsem se. Ani nevím, kde jsem, natož čím se tu platí.
„Dostanete vy tohle.“ Rozhodl jsem obětovat svůj černý váček se stříbrnými kulkami a ukázal jim obsah.
„To je stříbro?“ zeptal se zaujatě někdo další. Jen jsem přikývl.
„Ber to!“ Do muže, co se mnou prve mluvil, kdosi s těmi slovy šťouchl.
„Tak dobře,“ souhlasil. To mě potěšilo.
„Tedy domluveni. Nashledanou zítra,“ rozloučil jsem se a opustil hostinec. Za medovinu jsem již předem nechal něco stříbra na svém stole. Venku jsem pak odvázal koně a odjel se někam v klidu vyspat; a hlavně připravit.

***

K ránu, krátce před svítáním, jsem dorazil na smluvené místo u hostince. Přikrčenému za rohem mi už stačilo jen vyčkávat. Naštěstí nikoho z nich po příchodu ani nenapadlo tam kouknout. Jen postávali a čekali, až jakože přijedu. Mezi tím povídali o svých plánech. Vyslechl jsem si, kam chtějí klást pasti i kudy posléze míní vlkodlaky štvát. Víc, než bylo třeba; děkuji, pánové. „Už nebudem čekat. Jdeme!“ oznámil nakonec ten, co se mnou jednal.
Odešli a já, opět nepozorován pobídl koně do cvalu směr les. Tam, na nejvýhodnějším místě, jsem zastavil a koně uvázal ke stromu. Následovala fáze vyčkávání. Netrvala krátce, ale zažil jsem i delší.
Vítr přinesl ozvěny vzdálené střelby a chvíli na to i kvílivého zavytí. Jen jsem se usmál. Nedlouho poté jsem spatřil přibíhajícího vlka. Nezdálo se, že by mě vnímal, dobré. Od sedla jsem tedy tiše odepnul zbraň, zacílil a vypálil. Trefil jsem pouze přední tlapu. Nic moc, ale on stejně zastavil. Ustrnul bez pohybu, dokud jsem k němu nepřišel a nohou ho nepovalil k zemi. Hlaveň své pistole jsem mu pro všechny případy namířil na hlavu připraven kdykoliv vystřelit.
Konečně dorazili i mírně udýchaní “kolegové lovci“.
„Sakra! My ale taky jednoho dostali!“ oznámil hned můj “přítel“ z hostince.
„To vás šlechtí.“ Usmál jsem se, ale jen na chvíli. „Chci svou výhru.“ Tohle jsem už myslel sakra vážně, a dal to taky znát.
„Dostaneš půlku, je to fér!“ oponoval mi.
„Dostanu všechny své peníze a to hned!“ Snažil jsem se o naštvaný tón.
„Ale...“
„Tak já ho zase pustím.“ Jen tak malinko jsem od vlka oddálil hlaveň.
„Ne, to ne!“ křikl jiný muž. „Dej mu to!“ Všichni přikývli a tak mi byl tedy měšec předán.
„Děkuji. Dobré účty dělají dobré přátele!“ pousmál jsem se. „Prosím, je váš.“ dodal jsem po uschování zasloužilé odměny. Jakmile na vlka zamířili, odtáhl jsem svou zbraň i botu. Z takové blízky by ho trefil i obyčejnou kulkou třeba slepý. Nasedl jsem na koně a pobídl ho k odjezdu. Za zády mi zazněl sborový výstřel, byl snad konec.
Nějakou tu chvíli jsem pomalu projížděl pěšinkou mezi stromy. Když tu vítr opět roznesl lesem zajímavou ozvěnu. Trojí zavití, ticho, zběsilá střelba a když utichla, nahradily ji výkřiky. I ony jistě posléze umlkly, já na to však nečekal. Kopl jsem koně do boků, rozběhl se.
Bylo mi jasné, co se tam stalo. Pomsta smečky; pravděpodobně pěkně velké smečky. Šli prvně po nich, ovšem jen proto, že to oni ty vlky zabili, že byli pomalejší a taky proto, že u sebe neměli stříbro. Ale jakmile skončili s nimi, jistě se vrhli na mou stopu. Koneckonců, k zabití jednoho jsem dopomohl.
Nečekal jsem na ně, všechny bych stejně nepobil. Bylo tedy lepší co nejrychleji opustit les. To se mi také naštěstí povedlo. Zamířil jsem pak do další vesnice. Za dalším výdělkem a možná za dalšími hlupáky, co si myslí, že mají na to plést se mi do řemesla. Do lovu upírů, vlkodlaků a dalších monster našeho světa.