Hon na vlkodlaka – Z pohledu vůdkyně smečky

Hon na vlkodlaka – Z pohledu vůdkyně smečky

Lidé jsou zvláštní tvorové. Z poloviny svého já k nim patřím, pravda, ale nikdy je nepochopím. Stejně tak, jako oni nikdy nepochopí nás. Neubližujeme, jen se bráníme. Bráníme nesčetným útokům z jejich strany. Pasti zákeřně skryté v napadaném listí, ohlušující rány pistolí... Potom všem se diví, když někdo z nás zaútočí; a ještě přitvrdí. Už jen proto svoji smečku raději držím zkrátka. Navždy to ale nešlo, navždy ne. Povím vám nyní příběh. Příběh o začátku konce nikdy nepanujícího příměří mezi námi a jimi.

Už od přírody se cítíme lépe ve své vlčí podobě. Neboť tak vzdálen přírodě, jako je člověk, nikdy žádný jiný tvor vzešlý z jejího lůna nebyl ani nebude. A přitom je tak nádherné cítit vůni lesa, chlad měkké půdy poseté listím a příliš slabým větvovím na to, aby se udrželo v korunách. Slyšet švitoření větru v korunách a šelest meluzíny mezi jehličkami smrků. Tyto pocity nikdy ten přespříliš hrdý tvor, člověk, nepozná, již ne.
I toho dne setrvávala téměř celá smečka v lesním ráji. Někteří z hladu honily malé zajíčky, vždy však ostře zahnuli, doleva či vlevo, a v úskoku zmizeli ve svých úkrytech. Stávala se z toho spíše hra než lov, pro obě strany; i když vlk prohraje jen večeři, ale zajíc život. Jiní se kočkovali hůř než dvě rysí mláďata a další jen tak pozorovali tu nádheru kolem, poslouchali to vřeštivé ticho. Někdo ale přecejen chyběl. Farko se svou družkou. Nikdo je však nehledal, už dávno jsem vzdala napomínání i následné tresty. Ty dvě duše prostě nedokázali odolat; a to prosím jen takové dětské hře, jako je honěná. Vždycky odběhli až někam z dohledu a vraceli se teprve k večeru. Přes veškerou samozřejmost jejich konání, hlodal ve mně pocit neurčité, zlé budoucnosti. Točila jsem uši za každým zvukem, jenž vítr přinesl a vůbec se nebavila s ostatními.
Nepřeberný, neměnný rytmus zvuků lesa náhle proťala ostrá rána; další a další se ozývaly. Pohlédla jsem na smečku, snad v naději, že vše byl jen nějaký bdělý sen. Všichni ale, ať předtím dělali cokoliv, stáli nyní v pozoru hledaje vysvětlení v mých očích. A taky ho brzy našli.
„To jsou lovci, všichni se proměňte!“ zavelela jsem vyděšeně. Nešlo však o strach o mě a dokonce ani o smečku. Bála jsem se o ty dva zběhlíky. Ráda bych se utišila, že střílí po jiné smečce, ale my jsme tu jediná. A pokud neloví jinou zvěř... Výstřely, tak zběsilé a naprázdno mizející mimo cíl, mluvily za vše.
Všichni už se jako ztracená a vyděšená skupinka lidí krčili u velkého dubu v jižní části lesa. Bez kožichů, zakryti jen předem připravenými dekami jsme neubránili chladnému vánku proniknout až na kůži. Tu povětří proťal zvuk takové ráže, že nerval jen uši, ale i srdce; na malinké kousky neschopné života. Jeden z lovených vlků pravděpodobně v bolesti dokonal, ale jen těžko si to připustit. Co mám dělat? zoufala jsem němě.
Rozhodnutí nakonec přišlo stejně rychle jako lovci. Poslala jsem toho nejrychlejšího. Šedé vlčí tělo zmizelo za kmeny staletých stromů, snad je najde; ještě živé. Zbytku smečky nezbylo než čekat. Na smrt? Vykoupení? Či snad obojí? Neúprosný čas vlekl své slizké tělo pomaleji než-li kdy dříve. Vteřina se zdála minutou, minuta hodinou a hodina dnem. A pak to přišlo. Další výstřel našel cestu k uším vyděšených vlků v lidské podobě. Celičká skupina do posledního člena sborově zakňučela, jako štěně jež rozkousalo pánovi bot a nyní se třese před jeho hněvem. Zbyl-li někomu poslední dýmající plamínek naděje, uhasil ho zvuk příchozí chvíli poté. To vyslaný vlk nás zpravoval, co spatřil v obětí smrti. Jsou prý mrtví, oba. Jejich vrahové se rozdělili; jeden zmizel kdesi na koni, ale skupina dalších kráčí pěšky. Zloba vzrostlá v mém srdci zastínila i smutek, ten prozrazovaly pouze slzy valící se po tvářích; a ne jen po jedněch. Z plných plic zavila jsem odpověď. Ať jde blíž k nim a počká. Smečka přijde, pomstíme své přátele, svého bratra i sestru. Jejich smrt nezůstane nepotrestána. Již z daného místa pak vlk ještě odpověděl, rozumí.
To místo neleželo daleko. Jako jediná stále lidská žena jsem vedla zástup vlků vpřed. Uzavřeme je v kruhu, nikdo neunikne, lovci budou uloveni. A já se stanu návnadou; ó jak ráda! Když konečně zahlédli tu zdánlivě křehkou dívku, mě, zastavili. Lidé, muži... hloupí tvorové. Vlci konečně mohli doplnit kruh ze všech stran. Nic již nebránilo útoku, avšak proč si s nimi nejdříve trochu nepohrát?
„Co, co tu děláte, slečno?“ promluvil konečně jeden z nich.
„Jsou mrtví.“ Snažila jsem se o smutný tón, ale ten už jsem získala dávno předtím.
„A kdo?“ Ach jaká to starostlivost.
„Přátelé.“ Ráda bych se při vzpomínce na ně rozplakala. Ovšem nikdy, nikdy neukáži slzy nepříteli.
„Nemáte kam jít? Co se jim stalo?“ Co?! Konec her! Napnula jsem každičký sval v obličeji a ještě před proměnou odpověděla: „Vy jste je zabili!“ Odhozená deka snad ještě ani nedopadla na vlhké listí, když mé vlčí tlapy rozťaly shromáždění. Chtěla, tak moc jsem chtěla některého okamžitě roztrhat. Ale co, čas přijde.
Můj čin se stal signálem i pro ostatní. Jako jeden muž vykročily ze svých úkrytů. Některý z lovců křikl: „Utíkejte!“, bohužel pro ně už zůstalo jen při tom. Stát či se vrhnout v náruč smrti, která stejně přicházela sama. Bránili se, chtěli žít, tak moc... Jenže smrtonosné kulky vždy minuly svůj cíl a nože byly příliš krátké. Jeden za druhým padaly k zemi pod vahou vlčích těl. Tam skonali trháni na kusy až do posledního dechu. Nakonec zůstal na nohou poslední. Pocit, že celá ta vražedná výprava napadla právě jeho se stal neodbytným. Je můj! Poprvé, dnes poprvé za svůj život ucítím v zubech sladké lidské maso a na jazyku teplou krev stejné chuti. Poprvé zabiji člověka. Vyrazila jsem z nenadání, nic nečekal. Padl okamžitě. Ještě jsem mu dala poznat, kdo jsem, pohledem do očí. Pak mé tesáky ukončily život toho bídníka. Rudá louže zalila mrtvé listí, jakoby je snad svou životadárnou silou toužila oživit.
Naše další kroky vzápětí směřovaly za jezdcem, posledním přeživším. Jeho kůň však pádil o zlomkrk a stopa ve svých počátcích příliš vybledla. Trvalo dlouho ji najít. A další zklamání následovalo. Nestihli jsme to. Vyjel z lesa sotva pár minut před tím, než jsme dosáhli jeho okraje. Tam venku už panoval svět lidí, kdo by riskoval život dalším sledováním. Třeba se jednou vrátí...

Rozervané zbytky těl snad stále leží tam, kde jsme je zanechali. Jistojistě si pro ně nikdo z lidí nepřišel... A o kus dál, na jedné lesní mýtince, by oko znalé terénu možná našlo ještě něco. Dvě postupem času klesající kupky navršené hlíny. Ano, jsou to hroby. Mizí, jak si příroda bere zpět své děti a nakonec jen naše smečka bude vědět, kde ty dvě zabité duše spočinuly. Přesto bych nikdy nedopustila označit je křížem, lidem tak milým. Nevěříme v jejich Boha, ale v duchy přírody. A ti uchovají duše našich zemřelých navěky...