Vyhlídka noci čtvrtá část

„Tvá povídka je opravdu skvěle zpracovaná. Skvěle jsi vystihla rozpolcenost postavy a jeho duševní vztah. Ale přece jenom upír i když nenávidí svůj druh nemůže prohlašovat o sobě, že sám jeden z nich nikdy být nechtěl. Upíři nedělají z lidí mrtvé pokud nechtějí. Občas se stává, že upír člověka vysaje a potom promění, ale nikdy ho nenechá žít tak dlouho aby si to jen uvědomil. Upír si svého vyvoleného musí otestovat a až propadá naprosté beznaději dát mu na vybranou. Nesmíte věřit každé blbosti, která se hned někde uveřejní. Já osobně mám k upírům velice blízko a proto tedy o nich vím docela dost. Pokud budete mít jakékoliv dotazy můžete mi napsat na tento mail vamp.night@sneil.as. Těším se na odpověď. Váš vamp.“
Opravdu jsem nevěděla co napsat. Takové zaujetí nad mizernou povídkou mě opravdu překvapilo. Že by byl opravdu tak moc zahloubaný do bájných mýtu. A k to mu ten mail. Takový přece ani neexistuje. Jedině, že by si nějakým způsobem dokázal udělat zcela svou síť, ale co dneska je tolik vymožeností, že se už nemůžeme divit.
Zkusila jsem mu napsat. „Moc děkuji za komentář a taky to poučení o upírech. Asi o tom něco vědět musíte jinak byste to tam tak jistě nepsal. Mám jen malou otázku. Jak lze upíra zabít? Asi je to zvláštní otázka, ale právě na ní hodně lidí odpověď nemá. Děkuji za brzkou odpověď.“ Čekala jsem že mi napíše až zítra nebo za více dnů a ne tak rychle. Jen co jsem mail poslala zablikala mi obálka. Tedy je celkem rychlej, jako by mi četl myšlenky. „Ahoj, otázka není zvláštní bo je dokonce jedinečná. Upíra nelze zabít jako ve filmu. Česnek, krucifix, svěcená voda proti němu nemají žádný účinek. To si jen vybájili scénaristé. Upír je jako člověk. Prosté, že! Jenž nikdy neokusí pocit teplého slunečného dne. Je to dítě šera, schované pod rouchem noci. Jeho neustálá krása vězí v jeho nesmrtelnosti a tady se dostáváme k tvé otázce. Nejlépe jde upíra odstranit pomocí slunečního světla. Nebo také, když se střetne upír s upírem, ale to se nestává moc často. Také znám legendu o nějakém lektvaru, který sice upíra nezabije, ale stane se z něj zase člověk. Je to jen pohádka pro ty, které už nebaví tento život dál snášet. Doufám že jsem vám to aspoň trochu osvětlil. Znovu se ozvěte. Váš vamp.“ Sice já sama vím jak je to s upírským životem a že ho tak lehce nezabijeme, ale pokud vím když se na tuto otázku zeptám nikdo mi nedokáže odpovědět po pravdě. Každý si vybájí právě ty historky, které vidí v televizi. Takže on o tom přece něco ví. Najednou mi zase zablikala obálka. Byla právě od něho.
„Slečno jestli chcete můžeme si lépe dopisovat než právě přes tento patent. 999111666. Toto je mé číslo na té vymoženosti, které říkáte icq. Pokud opravdu chcete můžete si mě autorizovat.“ „Váš vamp.“ Nevěděla jsem jestli to mám udělat, ale přece mi nemůže nic udělat. Zapnula jsem icq a autorizovala jsem si ho. Měl dost morbidní status.“Chcete vědět jaké je umírání?“ a všude plno smajlíku s tesáky. „Nazdárek, děkuji že jste si mě autorizovala“ napsal mi hopem. „Ale to nic není“ odepsala jsem. „Moc ráda bych se vás ještě na něco zeptala ale zrovna mě nenapadá další otázka“ klikla jsem na odeslat a čekala. „Nemusíte si dělat starosti až vás něco napadne klidně napište. Rád vám zase odpovím.“ Vůbec jsem nevěděla co dál psát. Přece jenom vůbec jsem ho neznala. Náhle mě napadlo že by něco mohl mít napsané v profilu. Sakra. Jméno tam zrovna neměl jen svou přezdívku vamp, ale nebyl to nějaký šedesátiletý dědek ze kterého jsem ho považovala, bylo mu čtyřiadvacet a jeho koníčkům patřilo sbírání upíru. Naskočila mi husí kůže. S kým si to k sakru píšu. S nějakým psychopatem? Radši jsem to nechala být a šla se napít. Nevěděla jsem jestli mu mám znovu napsat. Abych pravdu řekla opravdu jsem se bála. Nějaký týpek mi napíše, že je fanatik na upíry, děla si srandu že je sbírá a ještě ten odporný status. Je opravdu nechutný. Chvíli jsem se jen tak zadívala na počítač a hlavně icq. Najednou mi tam naskočila věta. Říkala jsem si, že se na to přece nemusím dívat prostě to zavřu a vypnu net, ale nedalo mi to a musela jsem se podívat. Třeba ten chlap není tak hrozný jak se mi tak zdá. Třeba se jen dělá srandu. Co dělá, určitě je to jen sranda. Přečetla jsem si odpověď. „Opravdu mě mrzí že jsem vás svým statusem vystrašil, ale nemusíte se mě bát. Opravdu bych byl rád abyste mi věřila.“ Zamrazilo mě když jsem si to přečetla, ale uvěřila jsem mu. Opravdu nevím co se to se mnou děje, ale prostě jsem mu věřila i když mě udivilo, že věděl že mě to vylekalo. „Ne opravdu se nic nestalo. Nevystrašil jste mě“ zalhala jsem. „Nebojte mě říct pravdu můžete vím že takový status se každému nelíbí a nemusíte mi lhát“odpověděl smutně. Tedy aspoň to tak vypadalo poslal mi smutného smajlíka. „Odkud jste?“ Napsala jsem mu aby rozhovor nevázl. „Právě jsem se přistěhoval z New Yorku do Sunwalley.“ Překvapeně jsem šilhala na obrazovku tak on je z Sunwalley. Svět je malej. „A odkud jste vy?“zeptal se. „Je to překvapivé ale taky z Sunwalley“ odepsala jsem. „To tedy divné je. Že to ale máme štěstí. Nechcete se někdy sejít?“ Zarazila jsem se. Nevěděla jsem jestli mám napsat ano, sice jsem mu tak trochu věřila, ale ne zas tolik abych se s ním sešla. „No nechám si to ještě projít hlavou“ neutrálně jsem odepsala. „Vím, že jsem neznámý a bojíte se, ale kdybyste změnila názor budu na vás pozítří večer čekat v té útulné cukrárně na Sweet street. Poznáte mě podle černého obleku a bílou růži v ruce.“ „Dobře, ještě si to rozmyslím. Promiňte, ale už musím končit. Nashledanou“napsala jsem mu to rychle a hned se odpojila. Ani mi nestačil odepsat. Promítala jsem si to hlavou. Proč jsem ho hned neposlala do háje, ale něco ve mně mi říkalo ať mu dám šanci. Radši jsem ho vyhnala z hlavy a šla se znovu napít. Koukla jsem se na hodiny. Byla skoro půlnoc. Patt ještě nepřišla vypadalo to že se dobře baví a to s tím chlapem ani nikam nechtěla. Nevěděla jsem co mám dělat počítač se mi znovu zapínat nechtěl, na spaní jsem radši ani nepomyslela a na televizi jsem zvědavá taky nebyla. Nakonec jsem si aspoň zapnula své oblíbené cédečko mixů. Poslouchala jsem zrovna druhou písničku, určitě ji všichni znáte jmenuje se Grace Kelly od Miky. Měl plno krásných písniček a jeho hlas bych dokázala poslouchat dokola. Zpívala jsem si sním, když tu najednou přišla Patt. „Elis, ještě že jsem s tím klukem šla. Skvěle jsme se bavili. Vzal mě do kina a potom do zábavního parku a tam mi vyhrál tuhle krásnou opičku“ukázala mi asi metrovou plyšovou opičku. „A ty ses bála, že ti to nevyjde. Jak se vůbec jmenuje?“ „Petr“ rozplývala se mi tu. „Takové krásné a obyčejné jméno. Zítra se zase uvidíme.“ Celá šťastná mě objala. „Myslím si, že právě s ním by mi to mohlo vyjít“plakala štěstím. „Určitě vyjde, když říkáš, že je to takový klasa. Přeju ti to“ usmála jsem se a utřela ji slzy. „Moc ti děkuji, že jsi za mě zavřela“obrátila se na mě Patt. „Neděkuj byla jsem ráda, že jste odešly, protože hádej kdo přišel.“ „Neříkej mi že tam byl znovu“otevřela pusu překvapeně. „Byl a dokonce dneska přijde znova. Znám i jeho jméno.“ „Lis tobě zazářila očička. Ty si z něho totálně pryč. A jak se jmenuje?“ „Marcus Augustián Tetra Triton“ odpověděla jsem. „Celkem zvláštní jméno.“ Chtěla jsem jí říct i o tom vampovi, ale radši jsem mlčela. Přece nám nezkazím večer. „Lis jsem celkem unavená půjdu si lehnout, ale zítra si o tom určitě popovídáme.“ Vstala a protáhla se. Zadívala jsem se na ni tak konečně se usmálo štěstí i na Patt, jen já pořád nevím kudy kam. Šla se osprchovat zatímco já ležela v posteli a přemítala o dnešku. Byl to skvělej den jen kdyby mě tak neznervóznil ten vamp. „Lis tak dobrou.“ Patt zalehla a ihned usnula. „Dobrou“otočila jsem se na bok a pomalu usínala.