Vlkodlačí záchrana 2/4

„Lutovská,“ dodala Kristýna mírně vyvedena z míry.
„Promiňte, mám raději samotu. Radil bych vám, aby jste se vyhýbala společnosti pana Knighlteyho.“ Spočinul zrakem na jejím krku a pak jí nabídl své křeslo.
„Proč myslíte, pane Westone?“ Pan Weston se zadíval na pana Knightleyho se značným opovržením a nelibostí. Téměř nenávistí.
„Pane Westone?“ zvolala Kristýna.
„Ach, promiňte, pan Knightley je …člověk, se kterým není radno si zahrávat. Věřte mi, slečno, i když… Vy už jste… On vás… Stejně to vždycky končí stejně... Akorát mě překvapuje, že zachází až takhle daleko. Musí dodržovat utajení… Neměl bych do toho zasahovat,“ říkal zamyšleně, pak pohlédl na Kristýnu, která nechápala. „Omluvte, nechal jsem se příliš unést.“ S tím odešel. Zanechal ji tam zcela zmatenou.
V průběhu večera za ní znovu přišel pan Knightley.
„Tak co říkáte na pana Westona?“ Jeho jméno vyslovil jako sprosté slovo. „Zvláštní člověk, že?“
„Vy se s panem Westonem znáte?“ tázala se Kristýna.
„Ano, bohužel, už jsem měl to potěšení.“ Přejel si rukou po hrudi. „Raději se o něm nebavme. Stačí, že ho musím mít na očích.“
„Pane Knightley?“
„Ano?“
„Smím mít jednu otázku?“ Pan Knightley přikývl.
„Proč mi lžete? Proč lžete i tetičce?“ Vypadal trochu překvapeně, změnou tématu. Ovšem moc dobře věděl, o čem je řeč. V jeho očích se znovu mihlo to podivné zvíře. Pak pocítila jeho vliv. Mrazení jeho neodolatelného šarmu.
„Já a lhát?“ podivil se a upřeně se jí díval do očí svůdným pohledem. „Proč bych to dělal? Máte snad nějaký důvod se domnívat, že lžu?“¨
Kristýna se v jeho očích utápěla, ale donutila se říct jedno slovíčko: „Lžete.“
„Vy jste ale tvrdohlavá, slečno Lutovská!“ odvětil.
„A vy lhář!“ Už se nemohla udržet. Lže jí a klidně se jí dívá do očí. Vtom k ní přišla tetička a pravila: „Drahoušku, nemůžeš takhle křičet. Ovládej se přeci trochu. Pan Knightley si to nezaslouží. Jen se podívej na jeho ochotu a jak mu ji ty splácíš!“
„Paní Woodhousová, to jsou trochu přehnaná slova, slečna Lutovská se pouze nechala unést svými emocemi, to se stává.“
„Nezastávejte se jí, pane Knightley, musí se naučit chovat. Nechci, aby se z ní stala nevděčnice.“ Odešla a zanechala poníženou Kristýnu znovu o samotě s panem Knightleym. Kristýna tiše zuřila.
„Vaše tetička,“ začal, „je velmi svérázná žena.“ Očima se jí posmíval.
„Nemyslete si, pane, že když vás všichni zbožňují, dokonce i moje tetička, že já je budu následovat. Manipulujete a zahráváte si s lidmi, kteří jsou vůči tomu zřejmě slepý, ale se mnou si zahrávat nebudete!“
Pan Knightley na ni nevěřícně koukal. „Slečna Lutovská se projevila. Takže tohle je váš názor na mě? Myslíte si, že si s vámi zahrávám?“ tázal se jí jako blázna. „Jen netušíte, jak moc,“ dodal sotva slyšitelně. Kristýna zapochybovala, jestli správně slyšela. Uvědomila si, že se třese vzteky. Udělala k němu jeden krok, téměř se ho dotýkala.
„Laskavě vás prosím, nechte mě na pokoji, pane.“
„Víte, co si o nás pomyslí lidé, když nás uvidí v téhle pozici?“ Cítila, jak s ní zmítá touha. Pan Knightley měl na ni neblahý vliv.
„Věříte, že je mi to jedno?“ Střídavě se mu dívala do očí a na rty. „Vskutku, ale mě ne.“ Kristýna dupla střevíčkem a odporoučela se. Ať si jde pan Knightley ke všem čertům. Slyšela, jak volá omluvná slova, že to tak nemyslel.
Zeptala se tetičky, zda by už nemohly jet domu, neboť se necítí zcela ve své kůži. Tetinka její prosbě vyhověla.
Kristýna usínala ve svém pokoji a myšlenky ji létaly okolo pana Knighteyho a Westona. Nakonec ponořila do říše snů. Zdálo se jí o panu Knightleym. Něžně se jí dotýkal, líbal. Pod každým tímto polibkem, dotykem se její tělo rozechvívalo vzrušením. Vydechla jeho jméno a najednou vzrušení stávalo moc skutečným. Procitla ze snu…? Otevřeným oknem jí do pokoje vnikal lehký vánek. Nevzpomínala si, že by ho otevírala. Začala se červenat, jakmile si vybavila sen. Na krku cítila malinkou bolest. V té tmě si nevšimla, že jí na ruce ulpěla kapička krve. Chvíli ji trvalo, než z ní vyprchal onen pocit a pak znovu pokojně usnula.
Ráno zjistila, že tetička pozvala na oběd Taylerovi a jejich přítele pana Westona. Na noční zážitek si už skoro nevzpomněla. Spíše raději nevzpomněla. Taylerovi se objevilo po poledni. Lépe řečeno paní Taylerová a pan Weston. Pan Tayler musel do města, vyřídit nějaké povinnosti. Paní Talerovou to velice mrzelo. Na což jí tetinka odvětila, že si aspoň budou moc popovídat v klidu, neboť když Kristýna zabaví pana Westona, nikdo jim v tom nebude bránit. Obě z toho vytěžily a od Kristýny se očekávalo, že tak učiní. Milé, uštěpačně si pomyslela v duchu.
Ale pořád lepší pan Weston než pan Knightley. Ukázalo se, že pan Weston sem přišel spíše s donucením. Rozhodně nepovažoval za čest, že by směl strávit pár hodin ve společnosti Kristýny. Ovšem i přesto se k ní choval galantně, i když ze slušnosti. Kristýna se taky netajila svými nevrlými pocity. Ze začátku, když ho poznala, zapůsobil na ni možná víc, než si zasluhoval. Nebo to bylo kvůli panu Knightleymu? Snad, kdo ví… Mezi těmito pány rozhodně panovala nenávist. Kristýnu by zajímalo proč.
Tečička se posadila po oběde s paní Taylerovou na pohovku a rozhovořily se o všem možném. Kristýna přešla k oknu a kochala se výhledem do ulic. Po chvilce váhání se vedle ní postavil pan Weston.
„Jakou jste se dnes vyspala?“ tázal se jí.
„Příjemně,“ odpověděla a tvářičky jí trochu zčervenaly. „A vy?“ dodala.
„Také.“ Všimla si, že se jí podíval na krk. „Byla jste s panem Knightleym? Zřejmě se mou radou neřídíte. Vlastně-“ odmlčel se a pohled upřel do neznáma. Kristýna chvíli vyčkávala, zda bude pokračovat. Odkašlala si.
„Slyšela jste někdy o stvořeních, která se živý lidskou krví?“ zeptal se.
„Proč se ptáte?“
Zapřemýšlel. „Jen tak… To máme dneska pěkné počasí, že?“ Kristýně nezbývalo nic jiného, než přitakat.
Po té si vyměnili pár zdvořilostních slov a otázek. Po té nastalo ticho. Dolehl k nim smích tetičky.
„Odkud se znáte s panem Knightleym, pane Westone?“
„Z dřívějška.“ Tónem, kterým to řekl, se snažil dát zřejmě najevo, že se o tom nemíní dál bavit. „Co si o něm myslíte, slečno Lutovská?“ Zajímavé, na tuhle otázku se jí už ptal pan Knightley.
„Rád manipuluje s lidmi, hraje si s nimi… Snaží se každého okouzlit,“ odpověděla po pravdě.
„Okouzlil i vás, slečno?“ podíval se jí zpříma do očí, záležíc mu na její odpovědi. Nechtěla lhát a ani říct pravdu.
„Obával jsem se toho,“ pravil, když stále mlčela.
„Ne, špatně jste si vyložil mé mlčení, sama nevím. Připadá mi, že si se mnou hraje, že se tu děje něco, co nechápu… Má zvláštní schopnosti…“ Naslouchal jí se zájmem.
„Chápete mnohem více, než jsem předpokládal. Jste bystrá.“ Tímto komplimentem ji uvedl do rozpaků.
„Sluší vám, když se červenáte. Bude škoda-“ zarazil se.
„Začínám si myslet, že se neumíte vyjadřovat, pane,“ řekla Kristýna dřív, než se stačila zarazit.
Sladce se na ní usmál. „A na vás zase platí, co na srdci, to na jazyku.“ Do jeho krásného mladého obličeje mu spadl pramínek jeho hnědých vlasů, rukou ho dal na stranu. Byl bezpochyby nádherný. Možná se i vyrovnal panu Knigtleymu. Líbilo se jí, že se jí nesnaží nějak ovlivňovat či jinak manipulovat. Jednal s ní na rovinu. A jeho šarm tkvěl v něčem jiném. Snad jeho lhostejnost se jí zamlouvala. Nevlídnost, kterou k němu ještě před chvíli pociťovala, se vytratila někam do neznáma. Ovládla se, aby se nezachovala jako malá a nevyplázla na něj jazyk.
„Chcete, abych byla upřímná? Chováte se nějak podivně, co se týče pana Knightleyho. Celá tahle záležitost je divná. Nepamatuji se, jak jsem se předevčírem dostala domů. Prý mě pan Knightley odvážel, ale v kočáře se mi udělalo nevolno a omdlela jsem. Já ale vím jistě, že jsem šla po svých… a pak? Nic. Děje se tu něco…“ Všimla si výrazu páně Westonovo. „Nevěříte mi?“
„Právě naopak. Jen mě udivuje, jak o tom mluvíte otevřeně. Mnozí by vás mohli podezírat z toho, že s vámi není něco v pořádku. Vím, co je pan Knightley zač. Pro ostatní lidi by nejspíš platilo, že čím míň ví, tím lépe, ale ve vašem případě…“ zase se odmlčel.
„Souvisí to s vaší otázkou, zda vím o krvelačných stvořeních?“ Přikývl. „Po pravdě jsem o nich nic neslyšela. Možná ano, ale už si nevzpomínám. Myslím si, že jsou to pouze povídačky pro vystrašení malých dětí.“
„A co kdybych řekl, že vůbec nejsou povídačky, ale pravda a pan Knightley je jeden z nich.“ Kristýna se mu snažila z tváře vyčíst, jestli to myslí vážně. V jeho hlase bylo trochu žertu, ovšem i vážnost. Nechtěl, aby ho považovala za blázna.
„Nevěřila bych,“ odpověděla, ale v jejím hlase zazněly pochyby.
„Povšimněte si, že pana Knightleyho nespatříte nikdy za dne a navíc, jak vy sama říkáte, má zvláštní schopnosti…“ Kristýna přemýšlela. Mohla to být pravda? Sáhla si na krk.
„Říkáte, že se živí krví?“
„Ano, mají na to speciální zuby, zakousnou se a sají. Rána se rychle zahojí, takže pokud byla oběť v bezvědomí nebo ve spánku, ani se to nedozví.“
„Tím chcete říct, že už mě kousl?“
„Ano…“
„Čistě hypoteticky, dokázal by se mi v krást do snů a jeho kousnutí by mi připadalo… vzrušující?“ Trochu se zdráhala, vyslovit tuto otázku. Sledoval, jak znovu upadá do rozpaků.
„Ano…“
„Jak to vůbec víte, pane Westone?“ tázala se ho.
„Některé věci je lepší nevědět.“
„A jak vám mám po tom věřit?“ Tajemně se usmál. Náhle ucítila zvláštní zachvění, jak na ní na chviličku zapůsobila páně Westonovo moc. Ten okamžik pominul.
„Jak říkám, některé věci je lépe nevědět.“ Pan Weston odvrátil zpátky pohled do ulice. Krisýna si ho ještě chvíli prohlížela. Buď už z toho všeho začíná bláznit, nebo s panem Westonem není něco v pořádku, anebo je to pravda.
„Víte, že takhle na někoho zírat, je neslušné, slečno Lutovská? Takhle vaše tetička pojme podezření…“ Kristýna se zalkla a do tváří se jí vehnala červeň, jakmile si uvědomila, jak to myslí. Spěšně odvrátila pohled do ulice a potočila hlavu tak, aby si toho pan Weston nevšiml.
„Slečno Lutovská,“ položil jí ruku na rameno, „jen vás škádlím. Paní Woodhousová je natolik zabraná do rozhovoru s paní Taylerovou, že by si toho nejspíš ani nevšimla.“ Z jeho hlasu znělo pobavení.
„Stejně by to podezření bylo neoprávněné,“ řekla pevně Kristýna a pan Weston se k ní znovu obrátil.
„Teď jste ranila moje city, slečno,“ odpověděl na oko s hranou bolestí. Díval se na ní však s vážností. „Právě teď se na nás kouká vaše tetička a paní Taylerová, přesunuly svojí pozornost na nás.“ Nechápala, jak to může vědět. Vždyť k nim stojí téměř zády.
„Zklameme je?“ zeptala se Kristýna vyzývavě. Ani netušila proč. Pan Weston ji chytl za ruku. Jeho dotek byl jemný a hřejivý, na rozdíl od pana Knightleyho.
„Co si o nás asi teď šeptají?“ ptal se s žertem, ale v jeho očích se stále zračila vážnost.
„Určitě si myslí, že já jsem nestoudná koketa a vy-“ zarazila se.
„Ano?“ pozvedl obočí.
„A vy…ale to je jedno.“
„Proč si myslíte, že by si měly něco takového myslet, když jsem vás vzal pouze za ruku? Přátelský projev.“ Palcem jí kroužil po hřbetu ruky. Tento pohyb v ní vzněcoval různé myšlenky a pocity, které by rozhodně mít neměla.
„Nezahrávejte si se mnou, pane Westone,“ svůj obličej přiblížila k jeho. Pohledem jí klouzal s očí na rty.
„Kristýnko,“ zavolala tetinka. „Pane Westone, pojďte se k nám připojit.“
„Mají o mě strach, vidíte,“ prohodila žertem a vydali si sednout si k dámám.
„Oprávněný,“ pravil potichu. Kristýna po něm střelila pohledem, ale pan Weston se tvářil bezvýrazně, jakoby to slovo ani neřekl.
Zbytek návštěvy se už nestalo nic zajímavého. Pan Weston jen často upíral zrak na Kristýnu. Možná by jí rád ještě něco pověděl. Možná… Rozhodně k tomu už neměl příležitost. Odjeli a Kristýna s tetičkou se vydaly na procházku do parku. Jakmile se vrátili, navečeřely se, zasedly chvíli k vyšívání a pak se obě vydaly do svých pokojů.