Vlkodlačí záchrana 3/4

Kristýně nedaly pokoje slova pana Westona. Nemohla uvěřit. Co kdyby za ní pan Knightley znovu přišel? Nakonec ji ale přemohla únava a usnula. Probudila ji rána od hromu. Leknutím se posadila. Na velké francouzské okno dopadaly kapky deště. Slyšela poryvy větru, které narážely do domu. Měla zvláštní pocit, že v místnosti není sama. Ovšem značnou část pokoje skrývala tma. Místnost náhle ozářil blesk a Kristýna uviděla v rohu postavu. Vykřikla. Postava přešla ladnou chůzí k posteli.
„Pa-pane Knightley?“ Strachy se zadrhávala. Přitáhla si přikrývku více k tělu, neboť měla jen noční košilku. Usmál se.
„Vy se mě bojíte, slečno Lutovská?“
„Tady nemáte, co pohledávat.“ Snažila se uklidnit. Je to jen pan Knightley, což jí zrovna neuklidnilo.
„Proč se mě bojíte?“ tázal se dál pobaveně. Přejela si rukou po krku. „Vy jste si povídala s panem Westonem, že?“
„Došlo mi to samo.“ Chtěla chránit pana Westona. Sedl si na okraj postele. Cítila, jak se jí obklopuje jeho moc. Zatřásla hlavou a snažila se bránit.
„Proč se bráníte? Nebraňte se,“ jeho smyslný hlas slyšela, jako když jí to šeptá do ouška, přestože stál metr dva od ní, „ a slibuji vám, že nic lepšího jste v životě nezažila,“ vydechl. Kristýna přestala dýchat. Věřila mu.
V hlavě jí bleskl sen, který se jí zdál minulou noc. Cítila, jak jí prostupuje touha. Z pana Knightleyho skapávala voda. Viděla, jak se mu pod bílou promočenou košilí rýsují bradavky a jeho oči - díval se na ní s neskrývaným chtíčem, až pod tímto pohledem rozechvívala. Další hrom se ozval, čímž se Kristýna vytrhla z transu.
„Ne, pane, odejděte,“ vlastní hlas jí právě zradil. Řekla to tak, že to pana Knightleyho spíše povzbudilo. V posteli si připadala bezbranně, proto vylezla. Snad by mohla začít křičet, ale jedna její polovička si to nepřála.
„Máte pěknou košilku,“ znovu použil svůj omamující hlas. Udělala krok zpátky, bohužel narazila do stěny. Mrkla a pan Knightley se opíral o její tělo, ruce opřený vedle. Její košilka se od něho promáčela. Roztřásla se... zimou... touhou? Už se nebránila, ani by to nedokázala. Oddala se mu na milost a nemilost.
„Edwarde,“ zašeptala vášnivě a utápěla se v jeho oříškových očích. Dotkla se jeho tváře konečky prstů. On se k ní sklonil a vášnivě ji políbil. Pod tímto polibkem se Kristýně podlamovala kolena. Edwardovi se nějak podařilo svléct jí košilku, která se sesunula na zem. Vzal ji do náruče a jemně ji položil na postel. Vlezl nad ní a ona mu začala rozepínat knoflíčky u košile… Jistě si dovedete představit, co se dělo dál…
Kristýna se probudila časně ráno. Vzpomínala na noc. Připadalo jí to jako sen. Zvrácený sen plný erotiky. Stále ještě cítila jeho doteky na své nahé pokožce… Vášnivé, vzrušující… Ale teď už nebyla pod jeho vlivem a docházel jí důsledek jejích činů. Jak mu mohla podlehnout? Zradila tím pana Westona. Zakroutila nad sebou hlavou. Proč by měla zrazovat pana Westona?
Udělala ranní hygienu, oblékla na sebe přijatelný oděv, napsala tetince vzkaz a vykročila do liduprázdných ulic. Skoro nikoho nepotkala. Zamířila do parku. Sedla si na nějakou lavičku a rozhlédla se kolem. Hned vedle ní ležely nějaké noviny. Vzala je do rukou a začala v nich listovat. Jeden velký titulek hlásal: Nalezena další mrtvá dívka. Četla dál: Vyšetřovatelé se snaží celou událost zatajit, bohužel tato děsivá pravda musí vyjít najevo. Další oběť neznámého pachatele byla nalezena u „veselého domu“ v uličce. Mladá dívka vypadala stejně jako předešlá. Žádné známky násilí nebo zbraně. Pouze v těle nezůstala kapička krve...
První myšlenky ji padly na pana Knightleyho. Opravdu by zabil? Vrah... Zkusila na něj takhle myslet, ale připadalo ji to neuvěřitelné. Včera ji znovu kousl... Nechala ho. Na konci článku bylo napsané datum, jak byly po sobě zabité oběti. Poslední před týdnem. Že by pan Knightley přestal? Spíše mu postačí ona, pomyslela si, nikoho jiného nepotřebuje. To ona mu dává zdroj jeho potravy. Raději se ještě přesvědčí v novějších novinách. Chtěla mít jistotu a přece... Nemohla si být jistá, že to dělá pan Knightley. I když něco jí napovídalo, že ano. Zeptá se pana Westona, ten o tom určitě bude něco vědět. Mohla by tetičku přemluvit, aby až půjdou kolem Taylerových, aby se tam stavily. Samozřejmě nějak nenápadně.
Vrátila se k účelu, s nimž šla do parku, tedy vyčistit si mysl a udělat si v ní pořádek. Parkem se nesl zpěv ptáků. Dívala se na zelené koruny stromů, jak se jejich větve ohýbají pod náporem větru. Kousek dál po cestičce se leskla hladina jezírka, přes který vedl most. Nechala se zcela unést tímto pohledem a její myšlenky nabíraly hned veselejší ráz. Zapomněla na všechno trápení, teď pro ní neexistovalo nic jiného, než realita, kterou si dosyta užívala. Z jejího poklidného stavu ji vyrušily přibližující se kroky. Podívala se směrem, odkud je slyšela. Kráčel k ní pan Weston.
„Dobré ráno, slečno Lutovská,“ uklonil se jí. „Co tak časně? Nemohla jste spát?“ Kristýna nedokázala udržet své emoce a zrudla téměř do barvy krve.
„Dobré ráno,“ odpověděla mu a oči měla sklopené do země. Pan Weston si ji prohlížel. Hlavně jí spočinul zrakem na krku. „Vy jste také nemohl dospat?“ Vyhnula se přímé odpovědi.
„Já takhle vstávám normálně, slečno a proto mě překvapuje, že vás tu vidím. Nepochybně jsem vás vyrušil. Bylo mi to jasné, hned, jak jsem dokázal rozpoznat vaši zasněnou tvář. Proto raději budu pokračovat dál v cestě a nechám vás tu o samotě.“ Kristýna se vzpamatovala.
„Ale nene, pane, klidně si ke mně přisedněte,“ ukázala na volné místo na lavičce vedle ní. „Chtěla jsem s vámi stejně promluvit.“
„Ano?“ usadil se. Kristýna začala listovat v odložených novinách a ukázala mu článek, který ji tolik zaujal.
„Je ve městě ještě někdo... jiný jako pan Knightley?“ tázala se ho zvědavě. Pan Weston se tvářil rozhořčeně, i když se to asi snažil skrýt. Neznala příčinu.
„Momentálně ne, tohle jeho práce,“ odpověděl. Nemohla se zbavit pocitu, že v jeho hlase zazněl chlad. „Byla jste s ním dnes v noci, že?“
„Ano,“ nerada to přiznávala. Cítila se strašně. Uvědomovala si rozdíly mezi panem Knightley a Westonem. V jeho tváři se odrazil smutek, zklamání a vztek. Mohl snad nějak vytušit, co se mezi ní a panem Knightleym stalo? Přeci jen měl také ty zvláštní schopnosti.
„Umíte číst myšlenky?“ zeptala se znenadání po chvilce ticha, ve kterém se každý z nich zamyslel.
Podíval se na ni hlubokým upřeným pohledem, který by mnozí nevydrželi a uhnuli by očima. Ona vytrvala. „Ano, ale věřte, že vám čtu myšlenky nerad.“ Ráda by věděla, jak přesně to myslel. Znovu zavládlo ticho.
„Pan Knightley vás nakonec zabije,“ řekl téměř nemilosrdně. Kristýna se na něj vyděšeně zadívala. Ano, napadlo ji, že by ji mohl zabít, ale přesto... Slova pana Westona ji zarážela. Pak dodal, snad se vzpamatoval: „Omluvte mě. Udivuje mne, že jste mu tak snadno podlehla,“ pravil s lítostí. Snažila se na nic nemyslet, ale těžko si v tom zabraňovala. Přemýšlela nad jeho postojem. Proč se tak chová? Ona mu přece může být ukradená...
„Mýlíte se,“ hlesl, „bohužel.“ Chvilinku ji trvalo, než jí došlo, že jí odpověděl na její myšlenku. Teď se díval do země on.
„Jak se dá pan Knightley zabít?“ Jeho slova ji udivovala, ale vypadalo to, že pan Weston už půjde, a proto nechtěla ztrácet čas. Překvapeně vzhlédl.
„Nedokážete ho zabít.“
„Myslíte? Já jediná se dostanu do jeho těsné blízkosti...“
Pohrdlivě si povzdechl. „To ano, ale mohlo by se vám něco stát.“
„Povězte mi to.“
„Musela byste mu zarazit něco ostrého do srdce,“ zvedal se. Zalovil v kapsách a podával jí kůl. „Vezměte si ho a bůh vám pomáhej.“ S poděkováním ho přijala. „Poroučím se,“ chladně se na ni podíval a odcházel. Sledovala jeho mizející záda.
Sama nad sebou žasla. Nedokázala by přece zabít. Zabít Edwarda. Svírala v ruce kůl. Ale co všechny ty dívky, které už zabil? Zasloužily si to? Rostla v ní víra, že by mu dokázala propíchnout srdce. Raději zastrčila kůl do kapsy.
Pan Weston. Měla z něj smíšené pocity. Choval se k ní tak chladně, s opovržením a lhostejností… Nelibostí. Proč se k ní takto chová? A proč jí to tolik bolí? Proč? V očích ji začaly palčivě pálit slzy. Přece se nemohla zamilovat do pana Westona!? Ani neví jeho jméno. Jediné, jak si dokázala jeho chování vysvětlit, bylo, že k ní snad něco cítí, a proto se nejspíš cítí zrazen. Možná…
Pomalým krokem se vrátila zpátky domů. Tetičku zastala v ranním salónku.
„Dobré ráno, tetičko,“ pozdravila jí.
„Dobré ráno, holčičko moje, kde jsi byla?“
„Procházela jsem se v parku…“
„Správně děláš. Čerstvý vzduch ti moc prospívá… Chtěla by jsi jít dneska na ples, drahoušku?“ Kristýna se zaradovala a odpověděla kladně, neboť na plese bude určitě pan Weston. Aspoň v to doufala. Snažila se z tetinky dostat více informací, ale bohužel - teta nic víc nevěděla. Kristýna pak neměla stání, dokud jim večer nepředjel kočár, který je tam měl odvést.
Se smutkem zjistila, že na ples pan Weston nešel. Hledala ho všude, nakonec se zeptala paní Taylerové, zda tu je či ne. Odpověď paní Taylerové zněla: „Ach, slečno Lutovská, budu vás muset zklamat, pan Weston není přítomen, říkal, že má na práci něco důležitějšího. Věřte, že jsem se ho snažila přemluvit, dokonce jsem využila i vás jako návnadu, ale jeho odpověď ještě přibrala na nesouhlasu.“ Sama nad tím zakroutila hlavou. „Myslela jsem, že… Ale asi jsem se spletla.“ Uklonila se a nechala sklíženou Kristýnu stát na místě. Stěží udržela svou tvář vyrovnanou. Nadskočila, když jí na rameno někdo položil ruku. I hned věděla, komu patří. Edwardovi.
„Dneska jste nějaká skleslá, slečno Lutovská. Snad jste někoho čekala?“ tázal se, jakmile se k němu otočila. Podívala se do jeho oříškových očích - už se v nich neztrácela. Už pro ni ztratil veškeré kouzlo. Nabyla dojmu, že moc dobře ví, o kom je řeč.
„Ano, čekala,“ odpověděla chladně. Propaloval ji pohledem. „Co se vám na něm líbí, slečno? Co má, co já nemám?“ Povzdechla si. On je mnohem dokonalejší než vy. Jeho způsoby se vašim nevyrovnají. Jeho miluji, ne vás, odpověděla mu v duchu. Vůbec poprvé si to přiznala. Z jeho tváře vyčetla zklamání a vztek. „Čtete mi myšlenky, že?“
„Co to povídáte, slečno?“ ptal se s hraným údivem. Aspoň by jste to mohl přiznat… Uvědomila si ten bolestný rozdíl. Ach, pane Westone… „Zatančíme si?“ nevině se na ní usmál a už ji bral za ruku. Tančili spolu. Přihlížející jen otvírali pusu v úžas…
„Pane Knightley,“ začala Kristýna po tichu, „proč zabíjíte ty dívky?“
„Nebudu se s vámi o tom bavit, slečno,“ pravil chladně, téměř krutě. Čím víc s ním byla, tím víc se ukazoval v tom pravém světle bez přetvářky. Skutečný. V očích se mu mihlo zvíře.
„Mě nakonec také zabijete?“ Bylo na něm jasně znát, že toto téma se mu nelíbí.
„Víte, čím je pan Weston? Obviňujete mě tady, ale nemáte ani zdání, co je zač. Mě odsuzujete, jeho zbožňujete.“ Taneční kroky je od sebe na chvíli odloučily. Nevěděla, jak zareagovat. Jakmile je kroky zase sloučily, Kristýna řekla: „On nikoho nezabíjí… Na rozdíl od někoho.“ Chránila ho, ale jistota ji opouštěla, neboť Edward se tajemně usmíval. „Snažíte se mě akorát splést. Nevěřím vám!“
„Chcete abych vám pověděl, co se děje každý úplněk s panem Westonem? Váháte, že? Ještě řekněte, že vás to nezajímá… Mám vám poodhalit jeho tajemství, když on to u mě tak ochotně udělal?“ ptal se jí posměšně. Mlčela, nic neodpovídala. Jen se na něho dívala. Škodolibost, která se mu zračila v očích, v ní vyvolávala ještě větší odpor.
„Každý úplněk se mění ve zvíře. V krvelačné zvíře mnohem horší než já, u mě je to spíše přirovnání, ale u něho to je plnovýznamové slovo. Mění se v bestii, která roztrhává nevinné. Zabíjí mnohem hůř než-“
„Mlčte!“ zarazila ho Kristýna. Už ho nemohla poslouchat. „Lžete! Sbohem, pane Knightley.“ Chtěla se otočit a jít pryč z parketu. On ji však zachytil a zašeptal výhružně do ucha: „Dnes v noci mě čekejte, slečno Lutovská.“ Přemohla strach a odpověděla mu: „Budu čekat!“ a odkráčela pryč za tetinkou. Proboha, co to udělala?! ptala se sama sebe.
„Zlatíčko, co je s tebou? Celá se třeseš,“ říkala starostlivě tetička.
„Necítím se dobře…“
„V tom případě jedeme okamžitě domů, děvenko zlatá.“ Usadila ji na židli a šla obstarat, aby jim předjel kočár. Po chvilce se vrátila. „Vypadáš tak bledě!“ zvolala. „Mám ti zavolat doktora?“
„Nene, tetičko, nestrachujte se, spánek jistě udělá své.“
„I nu dobrá,“ zdráhavě řekla tetička. „Počkej,“ obrátila se na sluhu, který nosil pití, vzala mu jednu skleničku s vínem a podala ji Kristýně. „Pij, drahoušku, to ti udělá dobře.“
Kristýna jí, ač nerada, poslechla. „Pojď, kočár už je připravený.“ Viděla, jak na ni Edward upírá oči a krutě se usmívá.
…
Doprovodila Kristýnu až do jejího pokoje. Zeptala se, zda něco nepotřebuje a zanechala ji o samotě. Kristýna se snažila vzpamatovat. Pan Knightley sem přijde. SEM! A nejspíš ji zabije. On nebo ona. Jiné řešení není. Jenže co ona zmůže proti Edwardovi? Co sis vůbec myslela? ptala se sama sebe. Nemůže se mu rovnat. Všechna sebejistota z ní rázem vyprchala. Posadila se na postel a přemýšlela. Bude lepší když zůstane tady nebo půjde ven? Co když jí zabít nechce? Vytáhla zpod polštáře kůl. Zadívala se na něj. Zaslouží si zemřít. V hrudi se jí vzedmula neočekávaná síla. Ano, zabije ho... Nebo on jí. Alespoň se k tomu odhodlala. Tato noc skončí pravděpodobně její smrtí. Zasáhne její smrt pana Westona? To jediné by si přála vědět. Doufala, že aspoň trochu.
Ulehla, ani se nepřevlékla. V ruce svírala kůl. Čekala... Přemáhala ji únava. Nakonec usnula. Ponořila se do poklidného snu o panu Westonu.
Edward opatrně vlezl oknem do jejího pokoje. Spala, což ho trošku zarazilo. Sedl si na okraj postele a prohlížel si jí. Vypadala tak nevině, když spala. Andílek. Zapochyboval, zda ji dokáže vůbec zabít. Odhrnul jí pramen vlasů z tváře. Pronikl do jejích snů. Zdálo se jí o Samuelovi. Panu Westonu, posměšně si pomyslel. Byli u sebe tak blízko, že se co nevidět musí políbí. Vystoupil ze stínů snu. Oba dva se na něj zadívali - s odporem. Vrhl se na Westona a zabil ho. Až moc snadno, neboť on byl pánem tohoto snu. Edward se cítil zrazen. Přistoupil k ní. Viděl, že se jí v očích lesknou slzy.
„Řekni, že mě miluješ!“ přikázal. Ona se však bránila. Nad vlastním snem měla přece jen trochu moci.
„Ne, pane Knightley.“ Vztekle jí praštil rukou do obličeje. Propalovala ho svýma vyděšenýma očima.