Vlkodlačí záchrana 4/4

„Ne, pane Knightley.“ Vztekle jí praštil rukou do obličeje. Propalovala ho svýma vyděšenýma očima.
„Proč on?“ tázal se.
„Nechte mě, Edwarde!“ Hlas měla klidný, odměřený. V očích, které vůbec nepřipomínaly jeho, se nebezpečně blesklo.
S šíleným výrazem pravil: „Nene, slečno Lutovská, své dílo dokončím. Nemilujete mne, nebudete milovat jiného. To nedovolím.“
„Už se stalo, Edwarde, a nic s tím nenaděláte.“
„Zabiji, to postačí,“ odvětil nemilosrdně. Mlčela. „Ovšem, kdyby jste snad změnila názor, myslím, že bych vám dokázal odpustit. Okusit věčné mládí, krásu, nezranitelnost po mém boku…“ používal svůj podmanivý hlas.
„Lákavá nabídka, ale budu muset odmítnout.“ Kristýna se začala pomalu probouzet. Edward se na chvíli nechal unést svými emocemi, její odpověď ho bolela, ale co vlastně čekal? Kristýna, probuzena a plně při smyslech, zarazila Edwardovi kůl do míst, kde leží srdce. Překvapeně se podíval. Ona se rychle posadila a odtáhla dál. Dívala se, jak mu z rány vytéká malinký pramínek krve. Edward sevřel kůl rukou a s bolestným syknutím ho vyndal.
„Myslela jste si, že mě zabijete, slečno?“ ptal se jí posměšně, ale tvářil se naštvaně. „Tím jste vyčerpala veškerou mou trpělivost! Měla jste ten kůl zarazit hlouběji, promarnila jste svou šanci, vaše chyba! Pokud budete křičet, budu nucen zabít i vaši tetičku a to by jste určitě nechtěla, že?“
Kristýna se nezmohla na slůvko, neschopna pohybu. Jeho moc ji přikovala na místě. Nahnul se k ní a hrubě ji políbil. Pomalu sklouzával rty k jejímu krku. Zarazil špičáky do její kůže a sál. Před očima jí, jak se říká, proběhl celý život, až k panu Weston. Pan Weston bylo to nejlepší, co jí mohlo potkat. Nechávala se pohlcovat vlastní láskou. Proudila ji do každé části těla a Edward ji vnímal jako jed. Sám nikdy pravou lásku necítil a ona mu ji poodhalila. Vzdal se jí v době, kdy ani neměl tušení, co znamená. Stal se upírem a láska se pro něj stala zapovězená. S nechutí se odtrhl. Nemohl to dál snášet. Kristýna už upadla do bezvědomí. Stejně nejspíš umře. Otřel jí krev z krku. Až jí ráno najdou, nebudou mít ani zdání, co s ní je. Naposledy se na ní podíval a vyskočil oknem do chladivé noční tmy, ze které se skládal veškerý jeho život a samota…
Ráno, když služebná zaklepala na pokoj, nic se nestalo. Se zaváháním vešla dovnitř. Zamrazilo ji hned na prahu. Slečna Kristýna ležela celá bílá na posteli - na čele ji uvízly krůpěje potu.
„Mrtvá!“ křičela jako smyslu zbavená. „Slečna Kristýna je mrtvá!“ Tetička okamžitě přiběhla. Jakmile ji uviděla, sama zbledla jako ona. Chvějícím se krokem přistoupila k posteli. Všimla si, že přerývavě dýchá. Slabě, ale dýchá.
„Doběhněte pro lékaře,“ přikázala tetinka služebné, která spěšně odešla. Paní Woodhousová chytla Kristýna za ruku. Byla ledová, pak jí sáhla na čelo, které přímo hořelo. Lékař přišel do čtvrt hodinky. Tetička jen němě seděla a dívala se na Kristýnu. Ani neodpověděla na pozdrav. Sledovala doktorovo počínání.
„Je to zlé, má horečku. Bylo jí v poslední době špatně, paní Woodhousová?“
„Ano, pane…“ Dál si jí prohlížel.
„Dávejte jí studené obklady. Nebudu vám lhát, je na pokraji smrti, i když to jste si jistě domyslela. Nemám tušení, co by mohlo být příčinou… Je mi líto. Přijdu se na ní podívat později. Snažte se do ní dostat tekutiny. Raději příliš nedoufejte.“ Doktor zřejmě postrádal špetku taktu.
Tetička jen němě shlížela na Kristýnu. „Vy taky nevypadáte nejlépe, paní Woodhousová.“
„O mne se nestrachujte. Jak to jen vysvětlím jejím rodičům? Co si o mně jen pomyslí? Ne…“ začala vzlykat. Pan doktor přivolal služebnou.
„Vaše paní teď bude potřebovat veškerou vaší pomoc.“ Naklonil se k ní blíž a šeptem dodal: „Nedávejte jí naději. Už tak jí moje slova zabolela, ale cožpak jsem měl lhát?“
Služebná se smutně usmála: „Naděje umírá poslední…“ Skromně se uklonila a rychle si hleděla svého.
Pan doktor odcházel, Kristýně nedávajíc jedinou šanci, ovšem slíbil, že se u ní odpoledne ještě staví.
Jak už to tak bývá, zpráva o Kristýnině nemoci se rozkřikla. Jakmile se o tom pan Weston dozvěděl, nezaváhal ani minutku a neprodleně se vydal k domu paní Woodhousové ještě s paní Taylerovou, která chtěla dělat paní W. společnost. Vzdychala nad jejím osudem.
Paní Woodhousová se už vzpamatovala z prvotního šoku a odebrala se s paní Taylerovou do salónku, kde se ji snažila ona zmíněná utěšovat. Pana Westona nechaly samotného u Kristýny. I hned mu došlo, co s ní je. Zaplavila ho neuvěřitelná vlna vzteku. Sedl si na okraj postele. Vypadala tak neskutečně bledě, ale ani to jí neubralo na kráse. Otřel jí kapesníčkem pot a pak ji na čelo položil ruku. Dostal se jí do hlavy a přehrál si poslední její vzpomínku. Cítil všechno, co ona při tom prožívala. Cítil její lásku. To ona ji zachránila.
Kristýno, oslovil jí v její mysli. Zdálo se mu, že vnímá. Bojuj, prosím… Jsi moc mladá na to, aby jsi umřela…Postav se tomu… Kvůli mně. Stiskla mu ruku… Dál na ní promlouval, ale žádné odezvy se mu již nedostalo. Nic. Odcházel s těžkým srdcem, ale rozhodnutý. Rozhodnutý, že dnes navštíví pana Knightleyho. A jeden z nich umře.
Přemýšlel, když půjde teď za světla, mohl by ho zabít ve spánku… Jeho čest a hrdost mu to ovšem nedovolovaly. Proto vyrazil po setmění. Vplížil se oknem do jeho pracovny. Nechtěl, aby kdokoli věděl, že ho navštívil „před jeho zmizením“. Měl v sebe naprostou důvěru. Okno bylo pootevřené. Že by mu to zlehčoval?
V jeho pracovně se nesl zápach novoty z mohutného dřevěného stolu z tmavého dřeva a knihovny po stranách. Za stolem seděl Knighltey. Ani se nehnul, seděl jako socha. Jen oči nasvědčovaly, že tomu tak není. Chladně ho sledoval. Hlavu měl podepřenou rukou. Čekal ho…
„Zdravím tě, Edwarde,“ pozdravil ho pan Weston jako starého přítele.
„Osud naše cesty znovu svedl dohromady,“ pravil s prazvláštním tónem. „Znovu,“ zopakoval, „jaká ironie…, Samueli.“
„Minule jsi to ovšem dost pokazil. Ale ani já nejsem bez viny. Byli jsme nejlepší přátelé, pak se mezi nás vmísila žena a všechny ty roky našeho přátelství nic neznamenali. Oba dva jsme si z našeho souboje odnesli jizvy, jenže ty… ty jsi ji zabil. Ale teď… z toho tak lehce nevyvázneš,“ řekl nekompromisně. Hlasem mu prosakoval zloba. Edward seděl dál bez jakéhokoliv pohybu, jen na něj upíral pohled, ve kterém se Samuel nemohl vyznat. Rozčilovalo ho to. Dělal, jako by se nic nedělo.
„Chceš mě tedy zabít?“ tázal se prostě.
„Ano… Zašel jsi už moc daleko,“ odvětil Samuel.
„Už umřela?“
„Ne…“
Nastalo ticho… které prolomil pan Knightley. „Díky ní jsem pocítil, co znamená láska. Cítil jsem ji… Upřímně tě miluje,“ bolestně pronesl. První náznak emocí. „Něco se ve mně změnilo. Zvláštní… Ukázala mi, jaký může být život, který já nikdy moc nebudu žít. Chceš mě zabít? Posluž si…“ Samuel se něj nevěřícně díval.
„Opravdu dojemné.“ Proč mu to povídal? Samuel pocítil téměř lítost. Edward pokrčil rameny. „Ty to nechápeš, nevíš, jaké to je… Žiješ jako člověk…“
„Nech toho. Sám jsi si tuhle cestu vybral. Můžeš si za to sám. Za to mě se nikdo neptal, zda chci být vlkodlakem, ale i přesto dokážu odolat svému pudu. Nemusím zabíjet, abych přežil, stejně jako ty by si nemusel…“ Edward mlčel a díval se do prázdna.
„Můžeš ji zachránit,“ potichu pověděl Samuel. Edward stále nereagoval.
„Posloucháš mě vůbec?“ vykřikl naštvaně. Samuelovi docházely poslední zbytky trpělivosti.
„Edwarde,“ vyslovil jeho jméno s nuceným klidem, „zachraň ji.“
Konečně k němu vzhlédl. „Nemůžu…“
„Proč ne?“
„Neudělám z ní upíra… Sám to nechceš. Vidím ti na očích, jak se ti to příčí.“
„Ano, příčí, ale žila by dál.“
„Žila, to možná ano, jenže jaký život? To bych jí raději dopomohl zemřít rychleji. Aspoň ji čeká nějaký posmrtný život…“
„Co se to s tebou děje? Sebelítost ti opravdu nepomůžu. Měl si výběr, vybral sis. Pokud jsi konečně přišel k rozumu, i když o tom silně pochybuji, je příliš pozdě. Svojí šanci jsi promarnil. Takže se laskavě koukej vzpamatovat.“ Samuel se už neovládl. Edward se zamyslel nad smyslem jeho slov. On že trpí sebelítostí? On, který je považován za vzor vší dokonalosti? Možná měl pravdu… Nevyznal se sám v sobě. Proklatá Kristýna, to ona za všechno může. Kam se vytratil ten starý Edward? Ptal se sám sebe.
„A ty si zase myslíš, že po těchto slovech, ji zachráním?“ tázal se posměšně. V tváři se mu odrazilo šílenství. Šílenství těla i duše. Ztrácel poslední zbytky rozumu.
„Ne. O důvod navíc, proč tě zabít.“
„Přece by si nezabil poslední její naději Samueli.“ Vstal z křesla a pomalým ladným krokem k němu přešel. „Umírá, pokud již není mrtvá. Trpí bolestí. Víš přesně jakou bolestí. Už je příliš pozdě na zachraňování. Sám jí můžeš pomoci od jejího utrpení. Zabij jí a ona by ti byla určitě vděčná. Pomůžeš jí tím. Zabij-“
„Mlč už!“ Jeho slova mu však zněla dál v mysli.
„Nechceš, aby se tolik trápila. Bude to vysvobození,“ pokračoval dál. „No tak, musíš ji zabít.“ Samuel vytáhl kůl a zamával jím Edwardovi před obličejem. Ten se odmlčel.
„Samueli, do toho,“ pravil šíleně, „zabij mě, ale jí tím už stejně nepomůžeš-“
„Říkám ti, abys už byl zticha.“
„Pročpak Samueli? Moc dobře víš, že mluvím pravdu. Zabij-“ Samuel mu vrazil kůl vší silou do srdce. Edward se bláznivě usmíval. „Děkuji, Samueli…“
Samuel zaklel. Neudržel se. Ještě ho nechtěl zabít. Stalo se. Ve vlasech, na tváři a na oblečení mu utkvěl jeho prach. Na jeho výraz nikdy nezapomene. Bude ho strašit. Zabil svého dlouholetého bývalého přítele.
„Kéž dojdeš odpuštění… Sám za sebe ti odpouštím.“ Aspoň to mohl kvůli němu udělat. Opustil jeho dům, procházel ulicemi Londýna a nechal větřík, aby z něj smetl poslední zbytky prachu. Jeho slova mu však uvízla v hlavě. Sám jí můžeš pomoci od jejího utrpení. Zabij jí a ona by ti byla určitě vděčná. Pomůžeš jí tím. Došel až k domu paní Woodhousové. Zaklepal a otevřela mu služebná. Zeptal se na Kristýnin stav. Prý nenastala žádná změna. Pozvala ho dál a uvedla do Kristýnina pokoje, kde seděla i paní Woodhousová. Oči měla celé opuchlé.
„Ach, pane Westone, přišel jste se podívat na chudinku mou zlatou? To je od vás milé.“
„Paní Woodhousová, měla by jste si jít lehnout. Dám na slečnu Lutovskou pozor a při sebemenší známce zlepšení či zhoršení, vás nechám okamžitě vzbudit.“
„Ano, ano, pane Westone, děkuji vám.“ Služebná ji odváděla a zavřela za nimi dveře. Samuel usedl na okraj postele. Vypadala stejně. Jemně ji chytl za ruku.
„Slečno Kristýno, má nejdražší, vzbuďte se, prosím vás. Nemůžu vás přece zabít.“ Nedostalo se mu žádné odezvy. Chvíli na ní hleděl a ona pootevřela ústa.
„Zbav-zbavte-“ Samuel se k ní nahnul, aby jí porozuměl, „mě toho utrpení. Prosím!“ Poslední slovo téměř vykřikla. Hlasem jí prosakovala bolest. Položil jí na tvář dlaň.
„Nežádejte mne o to.“ Znovu upadla do bezvědomí. „Slečno Kristýno,“ rozechvěle ji oslovil. Políbil ji na rty a spolu s tím navázal duševní spojení. Obklopovala ji tma. Najednou začal jednat zcela intuitivně. Propůjčil jí svojí sílu. Bojuj, bojuj pomocí mé síly. Neviditelná síla ho od ní odtrhla. Dopadl na zem. Cítil se zesláblý. Nechápal, co učinil. Ani proč odletěl na zem. Náhle se Kristýna prudce posadila a zadívala se na něj zmateně.
Samuel se štěstím málem rozbrečel. Rychle se postavil, přešel k ní a objal jí. Láskyplně. Kristýna se mu zhroutila do náručí.
„Pane Westone,“ začala, ale on ji přerušil. „Samueli, prosím.“
„Samueli,“ jeho jméno vyslovila s láskou, zalkla se a nemohla pokračovat. Slzy jí samovolně tekly po tvářích. Hladil jí po vlasech a utěšoval ji slovy. Nakonec se jí vyznal z lásky a ona jemu. Políbili se. Jakmile se odtrhli, Kristýna se zeptala: „Pan Knightley-“
„Je mrtvý,“ dokončil. Zahleděla se mu do očí.
„Že nezabíjíte nevinné?“ Zakroutil hlavou.
„Nikdy jsem nikoho nezabil. Přeháněl. Ale v jednom měl pravdu, o úplňku se měním ve vlka.“
„Vlka?“
„Ano, vlka. Zítra bude úplněk. Předvedu vám to, nemusíte se bát. Jsem krotký. Léta praxe. Teď by jste si měla odpočinout.“
…
Kristýna se uzdravila. Ráno vstala z postele celá svěží. Tetička, když to viděla - slyšela sice od služebné, že se její stav zlepšil, ale moc tomu nevěřila - rozplakala se štěstím. Stále dokola opakovala, že stal zázrak. A snad nestal?
Hned dopoledne se dostavil pan Weston, aby Kristýnu požádal o ruku. Samozřejmě přijala. Po té oznámili jejich zasnoubení tetičce, která nebyla proti. Spíše byla ještě šťastnější než předtím. Okamžitě šla psát dopis jejím rodičům - vyjevit jim pana Westona v tom nejlepším světle. Zanechala je o samotě.
„Dneska večer přijdu, Kristýno, ukáži vám, že nejsem žádná krvelačná bestie, nebo co vám to ten Edward napovídal.“ Souhlasila a zcela netrpělivě očekávala večer.
...
Přecházela po svém pokoji s otevřeným oknem, kterým ji do pokoje dopadalo měsíční světlo. Za nedlouho se v něm ukázal Samuel. Na přivítanou ji políbil na tvář.
„Už nemůžu déle čekat, je to tady. Musím vás požádat, aby jste zavřela oči. Na přeměnu není zrovna hezký pohled. Ještě by vás to vyděsilo, má nejdražší.“ Zlehka se dotkl její tváře a prsty ji zavřel oči. Kristýna uslyšela podivný zvuk, ale víčka měla pevně sevřená. Tu se jí něco otřelo o nohu. Div, že nevyjekla. Otevřela oči. Před sebou měla vlka. Většího než je obvyklé. Podívala do jeho inteligentních očích a spatřila v nich Samuelovo. Pomalinku k němu natáhla ruku a on ji olízl. Kristýna se usmívala. Pohladila ho po hřbetě. Jeho tmavá srst byla příjemná na dotek. Začala se s ním mazlit a hrát. Dováděla s ním jako malé dítě. Pak jí přejel jazykem po tváři a hluboce se jí vpíjel do očí. Zavřela je, přesně, jak si přál.
Když je otevřela, stál před ní znovu Samuel. Vypadal unaveně.
„Nebude vám vadit?“ ukázal směrem na postel. Kristýna zakroutila hlavou. "Proměna strašně vyčerpává.“ Sotva dolehl, spal. Kristýna ho chvíli pozorovala a pak jí samou únavou poklesla víčka a ponořila se do říše snů po jeho boku.
Probudili jí sluneční paprsky, které ji příjemně lechtaly do tváře. Samuel už byl vzhůru. Měl podepřenou ruku a díval se ní. Kristýna se na něj usmála a on jí její úsměv oplatil. Něžně ji políbil, když někdo zaklepal na dveře. Služebná. Kristýna se zatvářila vyděšeně a Samuel pobaveně. Spěšně jí dal pusu na čelo. Řekl, že se za ní dopoledne staví a vylezl oknem ven.
Kristýna povolila služebné vejít dál a bláznivě se rozesmála. Smála se a smála... Šťastnějšího člověka by jste v tomto okamžiku nenašli.
Dopis s vřelým souhlasem rodičů k sňatku přišel dva nebo tři dny po té...

Konec