Malíř

Procházím ulicí, samá šeď. Říkám si, jsem ve snu nebo v realitě? Zdál se mi svět barevný, pestrý a krásný. Kam utekla barva z malířova štětce? Proč již nekreslí barevně? Proč utekl do šedi jako ostatní? Zeptám se ho… Bloudím ulicemi a hledám malíře. Potkávám lidi bez tváří. Zastavím se. Oni nemají tváře!! Kam je odložili? Malíř je smazal! Jen šedý ovál. Další věc, na kterou se ho zeptám…

Pokračuji dál. Fouká slabý vítr, který neostýchavě vleze pod mou bundu a způsobí drobné chvění mého těla. Zdálky slyším hlasy – křik, řev, pláč – přiblížím se, vidím stíny. Počkat! Od kdy mají stíny oči? Čím déle se v tomto světě pohybuji, tím více se divím. Zvláštnosti jsou normální. Normálnost absolutní. Stíny mne zahlédnou, ztichnou a utečou. Bojí se?

V ulici začíná být čím dál větší tma. Světla jakoby nesvítila, jen jakoby naoko. Falešně. Ticho mučí mé uši. Cítím jak mi krev koluje žilami. Napětí v mém dechu stoupá. Co se bude dít dál? Najdu malíře? Mé myšlenky hryžou mé svědomí, je dobře, že jsem zde? Neměla jsem být radši doma jako většina? Domov…Nekonečné téma.

Skříp, skříp, skříp…. Kdesi na konci ulice cosi skřípe. Zastavím se. Srdce začne bušit jako o závod. Najednou ke mne utíká starší žena kulhajíc na pravou nohu. Cosi volá, ale neslyším ji. Doběhne až ke mne, chytne mne za rukáv a utíká se mnou na druhý konec ulice. Nechápu, ale běžím s ní. Zastavíme se u dřevěných mohutných dveří. Vytáhne svazek mohutných klíčů a odemyká. Vstoupí dovnitř a rukou mi pokyne ať jdu za ní, Chvíli se zdráhám, ale nakonec se odhodlám a vstoupím. Ocitli jsme se na jakémsi dvorku. Nikde ani stopa po známkách života. Všechno je zde z kamene, chladné a ponuré. Stále nechápu co tu dělám. Žena ke mne přestoupí a konečně praví:

„Na ulicích je to nebezpečné, neměla bys takhle nikde sama chodit. Co tu hledáš?“
„Hledám malíře…“ pravila jsem a odstoupila jsem kuš od ženy, sama nevím, ale bála jsem se ji. Pořád se na mne mračila.
„Malíře??“, podivila se až ji lezly oči z důlků, „Běž raděj zpátky domů a sem už nikdy nechoď!“
„Proč?“
„Ty hledáš malíře a o ničem nevíš?“
„O čem bych měla vědět?“
„Dříve to tu bylo krásné, barvami a světlem se to zde hemžilo, ale pak nastal zlom. Nikdo neví jak se tomu stalo, ale lidé se začali nenávidět. Zabíjeli se, mučili, hádali… Malíř z toho byl tak zarmoucen, že přestal naší ulici tak krásně zdobit a oněměl. Všechno začalo šednout a lidem se ztrácet obličeje. Důvod toho všeho ví jen malíř…“
„Najdu ho! Kdo bych ho mohla najít?“
„Dovedu Tě tam…“

Žena vzala lucernu a vyrazily jsme. Ani nevím kudy jsme šly a co se okolo nás dělo, ale jedno vím – bylo to strašné! Došly jsme k malému domku s malými dveřmi. Malíř je trpaslík? Prohlížím si celé stavení a když se ohlídnu po ženě najednou vedle mne nestojí. Jakoby mávnutím proutku zmizela. Projel mnou mráz, až jsem se celá otřásla. Řekla jsem si, nu což, a vstoupila do stavení. Všude byla tma a chlad. Bylo to nepříjemné. Slyšela jsem vrzání dveří – sem a tam – vítr si s nimi pohrával. Pořád jsem chtěla najít malíře a zeptat se ho na všechny mé podivné otázky a ještě podivnější ulici. Vstoupila jsem do poslední místnosti. Ta však jako všechny předchozí nebyla tak prázdná ani plna nábytku potažené pavučinou. Našla jsem odpovědi na všechny své otázky. Malíř ležel poklidně na své posteli. Potáhnut pavučinou a z proseknutým hrdlem…