Osoba na schodišti/na zdi/sama

POSTAVA NA ZDI

Jsem sama doma, sedím uprostřed mého pokoje na červeném koberci. Svítí se na chodbě, vidím prožek světla v pootevřených dveřích. U mě je tma.Studený vítr chladí mou tvář. Sedím v klidu, skoro nedýchám. Slyším, jen tlukot mého srdce. "Buch,buch"!..... "Buch , buch"! Ruce se mi kklepou,ale není to zimou, bojím se, strašně se bojím, cítím úzkost. Mám pocit, jakoby v bytě někdo byl. Slyším kroky, jak lehce jdou po schodech. Vidím stín postavy na zdi.
Stín se přibližuje ke dveřím od mého pokoje. Začínají se otevírat dveře. Vlezla jsem pod postela se strachem v očích koukám, kdo je osoba za dveřmi. Náhle se do pokoje vlévá chlad. Na těle mi naskočila "husí kůže". Už to je nejen strachem, ale i zimou. Náhle se otevřou dveře úplně dokořán. Ále... nikdo jiný kromě mě tu není.
Jen prázdno. Ovšem z podstele vylíst nemůžu. Naopak, eště víc couvám pod postel. Srdce mi buší. Nemůžu ani dýchat. Najednou slyším ránu. A pak, eště slyším, někdo na mě zavolá. Je to mamka. Pomalu vylízám z postele. Přejde do pokoje a rozsvítí mi světlo. Zeptala se mě, proč jsem na podlaze. Povyprávěla jsem jí,co se mi přihodilo. Nevěřila mi, ale já vím, že se mi to opravdu stalo. Že to nebyl jen sen.

OSOBA NA SCHODIŠTI

Sedím doma u televize a nudím se. Pomyslím si, že bych se mohla jít projít. Jdu úzkou, klikatou cestou.
A najednou vidím dům, vypadá jako zámek. Kolem jsou stromy, hodně stromů. Jdu blíž. Je tam tma. Nebe je temně šedé. Nejdnou vidět hvězdy. Přicházím k velkému oknu. Podívám se dovnitř. Jsou vidět velké točité schody , které osvětluje krásná lampa. Po schodech jde vysoký muž v šedém, dlouhém kabátě.
Jde dál po tom točitém schodišti a pak, vidím mu do tváře. J eho pohled mě vraždí. Chtěla bych utéct,ale nemoohu. Jako kdyby mě něco drželo za nohu. Kouknu se směrem k zemi, uvízla jsem pod kořenem.
Rychle jsem vysunula nohu a koukla zpět do okna, jenže tam už nikdo nebyl. Otočím se a utíkám, jak nejvíc umím. Slyším kroky za mnou. Otáčím se, ale tam nikdo. Asi se mi ty kroky jen zdály, ale já dál utíkám, nemohu zastavit.
Před prahem našeho domu zastavuji. Srdce mi buší a žaludek se mi svírá. Jsem ráda, že jsem doma. Už zůstanu u nudné televize, aspoň pro dnešek.

SAMA

Jdu po chodníku, kolem mě procházejí lidé a jezdí auta. Na břiše a pažích cítím tlak. Jako by mě někdo obýmal. Je mi smutno. Koukám před sebe a myslín na to, že jsem sama. Odbočím do vedlejší ulice.
Teď jsem opravdu sama. Slyším auta, ale nevidím je, není tu živá dušička. Slyším jen ty auta a sebe, své nohy, jak se pomalu zdvihají z chodníku a zase se na něj pokládají. Přemýšlím nad tím, jaký to bude, až přijdu domů ..... Domů? nevím jestli se to tak dá nazvat. Nemám ráda svou rodinu , ikdyž asi ji ráda mám, ale necítím to tak.
Přemýšlím, za co mě zase rodiče vynadají. A v tom smutku začínám myslet na to, kdo mě vlastně má rád. Kdo se nestydí říct, Mám tě rád! Takových lidí moc nemám, ale přeci tam někdo je, kamarád, který má opravdu rád a kamarádka,která se nestydí stejně jako ten kamarád, mi říct, že mě mají rádi.
Jdu po tmavé ulici, osvětlené lampami. V odraze světla hledám štěstí, myslím na mé přátele, ale stejně se cítím sama.