Chodník

Když jsem se otočil a podíval se za sebe, neviděl jsem nic , než chodník, jež se v dáli víc a víc zužoval. Měl jsem krásný pocit. Bylo mi tak krásně. Měl jsem radost z toho, že můžu běžet, že můžu dýchat, že můžu být tady.
Otočil jsem se a pokračoval dál v chůzi. Nevěděl jsem kam jdu a bylo mi to jedno. Nevěděl jsem co dělám a proč vůbec někam jdu.
Pomalu se začínalo stmívat a já pokračoval dál. Dál od domova, od lidí, co mám rád, od lásky, prostě od všeho. Šel jsem jako něčím omámený. Neviděl jsem, necítil jsem, neslyšel jsem. Všechno mi bylo jedno. To, co mě bavilo, a co jsem dělal ve volném čase mě přestalo v tu chvíli zajímat. Přestal jsem myslet na mou rodinu. Na mámu, co si asi bude myslet, když nepřijdu k večeři. Na bráchu, kdo mu bude vysvětlovat látku ze školy, pomáhat mu s úkoly a hrát si s ním. Na tátu, se kterým si už nebudu moct nikdy pokecat. Prostě mě nezajímalo nic, jen jít dál po tom chodníku.
………………………………………….
Zatracený chodník! Bolí mě nohy, mám hlad a je mi zima. Kam se poděla ta euforie, ve které jsem nic nevnímal, jen jsem pokračoval v chůzi. Kam se poděla ta lhostejnost, která mi dodávala sil na cestu. Všechno zmizelo. Nevěděl jsem kde sem, co tu dělám a proč jsem sem vůbec došel. Rozhlídl jsem se kolem sebe a snažil se najít cestu odtud, ale nepoznával jsem to tady. Všechno mi bylo tak cizí. Lidé kolem mě lhostejně chodili a nevšímali si mě. Nikdo mi neodpovídal na mou otázku kde jsem, co tu dělám, a jestli neví, kudy vede cesta do města, odkud jsem sem přišel.
Zhroutil jsem se na chodník. Přesně na ten, po kterém jsem sem přišel. Všichni lidé se někam poděli. Ještě aby ne – byla noc, chladná noc. Uslyšel jsem nějaké hlasy. Zvedl jsem se, utřel slzy „vyřvané“ v hysterickém pláči a začal jsem se rozhlížet. Odkud ty hlasy jdou.
Po chvíli jsem uviděl, že ty hlasy vycházejí z auta, jedoucího po ulici přímo ke mně. Vběhl jsem doprostřed ulice a mával na auto. „Uvidí mě, ano, určitě! Dostanu se domů!“. Byl jsem štěstím bez sebe. „Budu doma, v teple, s mámou, tátou a sourozenci. Jo!“. Opakoval jsem si v hlavě pořád dokola.
Auto už bylo skoro u mě. Mával jsem pořád víc a víc, ale řidič jako kdyby mě neviděl. Mával jsem a křičel jsem ale lidi v autě si mě nevšímali a………………..
………………………………………….
Nic, auto jede dál a já stojím pořád na tom samém místě na ulici. Co se to stalo? Auto mnou jen tak projelo? To není možné! Co to sakra má znamenat?!
Otočil jsem se za jedoucím autem a uviděl jsem tam postavu. Měla na sobě černý plášť a v ruce držela meč. Naháněla mi hrůzu, ale zároveň z ní čířila naděje, štěstí a láska. Jemným gestem ruky mi naznačila, abych k ní přišel. Moje nohy se daly samy od sebe do pohybu a já neměl tendenci jim v tom pohybu zabraňovat. Věděl jsem, že tam za tou osobou mám jít.
Když jsem byl u ní, natáhla ke mně ruku a já ji podal na oplátku svou. Už mi nebyla zima. Už mi nebylo do breku. Byl jsem šťastný, že tu můžu být…