Beznaděj

Pohled. Ten vroucný pohled. Nikdy na něj nedokážu zapomenout. Starý chudý pán v otrhaném kabátku stál na kraji ulice a prosebně k ní vztahoval ruku. Oči měl vlhké a plné beznaděje. Neměla nic, jinak ač obvykle mívá též málo, klidně by se s ním rozdělila, neboť ten pohled… ten pohled nešel bezcitně přejít, jak to obvykle dělávala. Vedle mladá křehká dívka držela v náručí malé děcko a něco mu tiše zpívala. Kdesi v dáli zahučel starý motor. Nesnáším tuhle ulici, je to sice nejkratší cesta domů, ale každý den vidět ty chudáky, jak bojují o vlastní život s hladem a zimou je šílené. Konečně zahnula do další ulice a slunce jí příjemně ozářilo tvář. Celou ulicí se ozývalo hlasité pleskání, jak lidé rychle procházeli a přitom prudce šlapali do kaluží, které tu zanechal nedávný déšť.
Za pár minut byla doma. Lehla do postele, zavřela oči a její jemné blonďaté vlasy se rozprostřely na polštář. V pokoji byl slyšet pouze mdlý buchot jejího srdce. Buch, buch. Myslela na Lukáše. Muže s duší kluka, od kterého se za boha nemohla odpoutat. Myslela na jeho oči, bezedné tmavé studny, šplouchající něhou a láskou. Toužila pohladit jeho vlásky, dotknout se kůže a políbit ty sladké rty. Prudce vstala. Nesmím propadnout zase depresi. Nesnáším ji, teda kdo ji také má rád. Ale pocit úzkosti v ní přece jenom zůstal, nepočítaje malé ostré píchnutí u srdce, které následovalo. Pustila si hudbu. Veselé písničky ji jenom otravovaly. Poddej se bolesti, našeptával jí vnitřní hlásek. Zapnula první smutnou písničku, na kterou narazila. Slepě zírala na monitor a napjatě sledovala pomalé odpočítávání přehrávače do konce písničky. 3:25, 3:24, 3:23… připomínalo jí to nemilosrdný běh času. Pro někoho utíká pomalu, pro někoho rychle, avšak stejně spěje do záhuby. Velké nekonečné díry, kde končí všechny sny a naděje. Nechtěla brečet, ale z očí jí stejně tiše kanuly velké kapky smutku. Kap, kap.
Bezmyšlenkovitě popadla kabelku a práskla dveřmi. Zběžně si rukou otřela slzy a rychle zamířila do ulice, kterou před chvíli ještě tolik proklínala. Pádila dál a dál, do míst, které ještě nikdy nenavštívila. Možná, aby se ujistila, že je na tom někdo hůř, možná, aby skryla svou zoufalou tvář do některého z tmavých zákoutí či se schovala mezi zdejšími postavami plujícími ulicí, bez duše, bez minulosti a bez naděje. Slzy jí stále stékaly z opuchlých očí, nedokázala je zastavit. Už se ani nenamáhala je utírat, nemělo to smysl. Na většině míst ve městě se rozsvěcely pouliční lampy, jen tady ne. Tmavé uličky osvěcovalo pouze slabé světlo ze starých popraskaných domů.
Náhle jakoby se probouzela z hlubokého snu, jí začínalo docházet, že neví, kde je. Zastavila se, několikrát se otočila na místě a rozhlédla se. Nepoznávala to tu, jak by také mohla, nikdo do těchto končin nechodí, kromě bezdomovců a té nejhorší „spodiny“. Srdce jí bušilo čím dál rychleji a smutek vystřídala panika. Než se stačila rozhodnout, co dál, uslyšela psí štěkot. Zuřivý psí štěkot. Přidušeně vykřikla a couvala od strašlivých zvuků, které se hrozivě blížily. Temnotu prořízl burácející hrom a dlouhý klikatý blesk. Znovu vystrašeně vykřikla. Ze zatáčky vyběhli tři děsiví psi. Hrubě zaštěkali a sliny jim přitom tupě odkapávaly na zem. Jejich hubená těla značila dlouhodobou vyhladovělost. Začali se pomalu přibližovat s vyceněnými zuby ke své oběti. V očích jim svítila zběsilá touha. Dívka se hnala s jekotem pryč. Oblohu prořízl další blesk a na chvíli ozářil výlohu zavřeného řeznictví, kterému trůnily červy prožrané kusy masa. Ozval se další výkřik. Na konci uličky stála zeď. Nebylo úniku. Psi divoce zavyli. Stačilo jim pár skoků a byli u ní. Šílený řev naplnil celou chudinskou čtvrť, když se nenažrané šelmy poprvé zakousli do jejího šťavnatého masa. Bránit se nemělo cenu, poddala se a nechala zrůdy dokončit svůj surový čin… brzo ráno se ve starém parukářství objevila špinavá blonďatá paruka a tři vykrmení psi před vchodem slastně kousaly své nové kostičky.