Rytířstvo z krajiny snů

Prázdné prostranství. Jen vítr a nebe. Ticho. Krajina, která se probudila, ale přesto stále spí. Nikdo a nic.Stála tam malá kamenná ohrádka čtvercového tvaru. Šedé kameny s ostrými hranami poskládané na sobě místy růžověly. Uvnitř němé ohrady někdo vyhloubil jámu. Nikdo neví, kdo to udělal. Nikdo se ani nechtěl ptát.

,,Tady nám postaví dům,“ řekla maminka, když procházela jámou v ohradě sem a tam. Zvědavě si místo prohlížela. Tady budeme jednou bydlet…Těšila mne představa domova v polní pustině.Prohlížela jsem jámu pro náš nový dům místo vedle místa. Něco, snad intuice, mi našeptávalo, že tam najdu skryté tajemství z dávnověku. Ale jaké ? O co mělo jít ?

Ten někdo, jež vyhloubil jámu v ohradě tam také na zem natáhl bílou plachtu. Začala jsem ji u kraje pomalu odhrnovat. Co tím sleduješ ? Ptalo se mé skryté já. Vůbec jsem netušila, co vlastně hledám. Maminka už dávno zmizela a já se stále hrabala v zemi, když najednou kdosi otevřel dveře. Ale žádné dveře tu přeci předtím nebyli. Kde se vzali ?

Vešel tajemný muž s černými krátkými vlasy oděný do černého hávu. Myslím, že ho znám. Ale odkud ? Nevím s kým mám tu čest.
,,Dobrý den,“ zdravím ho uctivě, přičemž se snažím neohrabaně vstát z podřepu. Neslyšel mne. Snad si mne ani nevšimnul. Procházel se v ohradě s hlavou zdviženou k modři nebes. Na obloze plachtila tři káňata. Pípala. Muž si něco mumlal jen sám pro sebe. Něco ,čemu nelze rozumět. Ani trochu. Co asi povídal ? Tady má přeci stát náš nový dům.
,,Copak tu hledáš ?“ zeptal se konečně neznámý pán.
,,Já…já…já vlastně ani nevím. Bude tady stát náš nový dům,“ vysvětluji situaci s očima sklopenýma k zemi.
,,Tak otevři ty bílé dveře a vejdi dovnitř. Možná najdeš, to, co hledáš. Uvidíš. Jen běž !“ dodal mi odvahy. Ani jsem vlastně neslyšela jeho hlas, věděla však co říká. Intuice, už zase intuice…nutila mne, abych neznámého poslechla. Těšila jsem se, moc jsem se těšila až dveře otevřu, až vstoupím dovnitř.
,,Děkuji moc a nashledanou,“ loučím se s tajemným člověkem a sahám za kliku. V prázdné místnosti nikdo nebyl. Jen já a čtyři bílé stěny.

Rozhlížela jsem se kolem dokola. Radost se pomalu harmonizovala, přinášela klid. Má duše mohla nabídnout své srdce, své myšlenky. Čekala jsem. Na co ? Na koho ? Nevím.

Po chvíli vešla do místnosti skupina pěti lidí. Nemohu s určitostí tvrdit, že se opravdu jednalo o lidi. Vznášeli se po pokoji klidně a laskavě. Jejich tváře nešlo rozeznat. Jemně se pohybovali v zamlženém oparu. Chvílemi se ztráceli. A byli nehmotní. Rozplývali se.Mizeli. Hned se zase vraceli. Muži i ženy.

Jeden z nich se ke mně přiblížil. Mizel a znova se zjevoval na jednom místě. Díval se na mne. Mile. Předával mi kus svého tepla.
,,Pojď s námi. Vezmeme tě do krajiny snů,“ řekl mi a natahoval ruku s otevřenou dlaní. Jeho jemný hluboký hlas rozptyloval klid. Klid a mír. Má duše se cítila opravdu krásně. Musím jít s nimi. Chci jít s nimi. Co mne asi čeká ?
,,Půjdu s vámi velmi ráda. Co pro to mohu udělat ?“ ptám se souhlasně.
Znenadání se v rohu místnosti zjevila mladá žena. Možná víla. Také se vznášela.
,, Chyť se svého průvodce zezadu kolem krku. Poletíme do krajiny snů.musíš se pevně držet,“ oznámila mi.
Průvodce mi podal ruku a já se ho poslušně chytila kolem krku. Naše těla se lehce povznesla a mířila k zářivému kruhu z mlhoviny, který se taktéž vznášel v prostoru. Prolétli jsme skrz ten zářivý kruh dovnitř. Dovnitř temně černé místnosti bez oken, kde lehce vlály závěsy s černobílým vzorem, jehož tvary odmítaly srážku s poznáním. V černé komnatě vládla mystická atmosféra. Vál vítr. Nikdo netušil, odkud přichází. Uprostřed stál nízký kruhový stůl z masivního višňového dřeva. Na zemi plápolaly svíčky. Přispívaly k teplu. Voněly. Voněly něčím novým Něčím neznámým a krásným. Přátelstvím ? Pokorou ?
,, Zasedněte ke stolu, prosím,“ pobídla královna rytířů. Působila moudře i mile. Vyzařovala z ní čistota, dobro, poznání…Všichni rytíři si jich vážili. Už přesně nevím, kolik jich přibylo. Snad to byla jediná žena mezi nimi. Netuším. Jejich tváře nelze rozpoznat, ale to přeci není důležité, hlavní roli zde hrál pocit, který naplňoval moji duši při pobytu s nimi. A byl to opravdu překrásný pocit. Pocit přátelství, souhry, porozumění, duševní spřízněnosti. Tak k čemu pak tváře ? Na co rozpoznání mezi mužem a ženou ?

Všichni zasedli na zem ke stolu. I já, která se stále držela za ruku svého průvodce. Když se všichni konečně usadili , položili společně se mnou své dlaně doprostřed stolu. Všichni se vzájemně drželi. Se zavřenýma očima se naše čela o sebe opřela navzájem. Mlčeli. Mlčeli a přesto mluvili. Promlouvala naše srdce.
,,AUM…“ vyslovil jeden z nich mantru.
,,AUM..“ přidali se všichni ostatní. Po chvíli královna všechno ukončila.
,,Děkuji vám, moc vám děkuji. Bylo mi s vámi krásně. Budu muset už odejít. Nechce se mi…“ přiznávám tiše. Dívám se s radostí na všechny kolem sebe, snad na své nové přátele. Mizeli a zase se zjevovali.
,,My děkujeme tobě. Přinesla jsi nám Slunce už tady není taková velká tma jako dřív,“ řekl průvodce. Poklonil se.
,,Jsi tu vřele vítána. Přijď prosím zase !“ Dodala královna.
,,Ale jak se sem dostanu ?,“ ptám se.
,, Máš klíč od naší komnaty, do krajiny snů – slunce ve tvé duši. Světlo, které tak ráda rozdáváš všude kolem,“ odpověděla a rozloučila se.