Porušená pravidla

Klopila oči k zemi. Plakala. Slzy jí kanuly po tváři. Mísily se s krví, která jí tekla z čerstvých šrámů. Seděla v té vlahé letní noci v malé temné uličce. Podívala se před sebe. Seděl tam. Seděl přímo před ní. Hleděl jí do očí a tiše našeptával: „Pojď za mnou. Nic se ti nestane. Se mnou ti bude zase krásně.“ Natáhla k němu ruku. Měl tak jemný dotek. Pohladil ji malíčkem po hřbetu ruky a zvedl se. „Vstávej, musíme jít,“ otočil se k ní. Tentokrát nemluvil, ale ona přesto věděla, co říká. Slyšela jeho hlas ve svém těle, ve svých myšlenkách. Stoupla si. V tom ji někdo chytil za kotník a jí se zatočila hlava. Zatmělo se jí před očima a upadla na zem.
Otevřela oči. Musela je však okamžitě zavřít, ostré světlo kolem ji oslepilo. Cítila, jak ji pálí rány na obličeji. Přemohl ji spánek.
Znovu procitla. Tentokrát byla všude tma. Všimla si jen malého světélka blikajícího kousek od její hlavy a pronikavého pípavého zvuku. Cítila na sobě desítky přilepených hadiček, obvazů a náplastí. Chtěla si je strhnou, ale když se pokusila hnout s rukou, zdvihl se jí jen malíček do výšky asi půl centimetru nad postel, na které ležela. Musela se soustředit. Zkusila to znovu. Zvedala jeden prst za druhým. Za několik minut už pocítila vládu nad svou rukou. Šáhla si na obličej. Pořád pálil. Servala si z rukou několik hadiček a vytrhla injekci ze hřbetu ruky. Zapřela se ze všech sil rukama o postel a posadila se. Rozhlédla se. Pokoj byl tmavý. Byla tam sama. Jediné světlo v širokém okolí vydával blikající přístroj a sem tam proběhlo nějaké po stropě, jak venku projelo auto. Několikrát zamrkala. Začala si zvykat na šero. Chtěla se postavit, ale dolní končetiny ji opět neposlouchaly. Přitáhla si oba kotníky k sobě a začala si masírovat prsty. Promnula si každý centimetr každého svalu na obou končetinách a posadila se na okraj postele. „Teď nebo nikdy,“ řekla si v duchu. Prudce vstala a v mžiku byla zase na zemi. Její oslabené nohy ji neudržely. Několik posledních hadiček a drátů se jí odlepilo a přistroj začal hlasitě pípat. Někdo rozrazil dveře. Mladá dívka byla znovu oslepena a podruhé ten den upadla do mdlob.
Hlasitá rána ji vytrhla ze spánku. Opět byla všude tma. Všechny hadičky byly zase na svém místě. Tentokrát to nebyla bolest, co ji dohánělo k šílenství. Musela se zbavit těch hadiček. Tentokrát musí být opatrnější. Už si nemůže dovolit chybovat. Posadila se. Postavila se na zem a pomalu se pouštěla lůžka, které jí bralo svobodu a vládu nad svým tělem. Plížila se k přístroji. Stála těsně před ním. Chvíli se na něj dívala. Soustředila se. Přimhouřila oči. Přístroj zhasl. Vítězně se pousmála a strhala ze sebe zbytek hadiček.
Vydala se k oknu. Vytáhla žaluzie. Před jejími zraky se rozpínal obrovský strom. Otevřela okno a ztratila se v temnotě noci.
Oblohu prořízl blesk. Kapky se mísily s vločkami a společně padaly k zemi za hlasitého doprovodu hromů. Deštivými ulicemi běžela mladá dívka. Mohlo jí být kolem jednadvaceti let. Před pár hodinami utekla z nemocničního pokoje. Neustále se ohlížela. Běžela vytrvale. Nevěděla kam. Hlavně co nejdál od své minulosti, která se jí nedokázala vybavit, pryč od bolesti. Znovu plakala. Cítila, jak ji opouštějí síly. Musela si někde sednout. V širokém okolí nebylo nic, jen pár promočených laviček. Sedla si na jednu z nich. Stočila se do klubíčka a usnula.
Vzbudila se až druhý den ráno. Zem byla stále promočená a na některých místech se dokonce držel sníh. Ten naštěstí tál, jelikož se na obloze pomalu mraky rozestupovaly a na zem začaly pronikat paprsky slunce. „Nepotřebuješ pomoct?“ zaslechla hlas někde v její hlavě. „Hej, slyšíš mě?“ hlas nepřestával. Otočila se. Stál tam. Koukal na ni. Kluk v džínách a černé mikině. Nebyla schopna jediného slova. Zmrzlá ústa měla pevně semknutá. Otočila se zpátky a zadívala se do dálky před sebou. „Pojď, vezmu tě do nemocnice,“ podal jí ruku. Ucukla. „Jsi celá zmrzlá, to se chceš prát?“ „Jdi pryč!“ říkaly její oči, když se na něho znova podívala. Vstala, ale její křehké zmrzlé nohy ji neudržely a dívka se sesunula na zem. Vzal ji do náruče a vydal se směrem k nemocnici. Dívka už nevnímala, zavřela oči a vychutnávala si blízkost svého zachránce. Usnula.
„Vy jste nám ale pěkné kvítko, jak se vůbec jmenujete?“ zase nějaký hlas. Procitla. Kulatější sestřička ji svrchu pozorovala a nejspíš čekala odpověď, ale když té se jí nedostalo ani po deseti minutách, odešla. „Přinesl jsem ti květiny a něco na čtení, povíš mi konečně své jméno?“ přišel až k ní, její zachránce s milým úsměvem. Přitáhla si ho k sobě a zašeptala: „Death.“ Sama nevěděla proč to řekla, ale jejího zachránce to vyděsilo a to bylo důležitější.
Otevřel oči. „Kde je?“ křičel, ale jeho hlas se ztrácel v prázdnotě chodeb. „Kde je?“ zakřičel poněkud hlasitěji. V zápětí zaslechl kroky blížící se k němu. „Co tady vyvádíte pane… pane…, co tady vůbec děláte, probudíte nám pacienty,“ halekala přes celý objekt mladá sestřička v bíle uniformě na mladého chlapce. „Kde je ta holka, musíme ji najít.“ „Laskavě se uklidněte a běžte domů, nikdo tady není na vás zvědavý.“ „Kde je ta holka, přinesl jsem ji dneska ráno, byla podchlazená. Taková drobnější černovlasá. Musíme ji najít.“ „Nevím, kde jste se tady vzal vy, ale každopádně vím, že jste sem nikoho nedonesl, takže běžte domů a doporučuji vám co nejdříve navštívit psychologa!“ Jeho oči se náhle změnili v zaslzená údolí a bolestivé myšlenky přebíjely vše, co pro něho bylo kdy důležité. Uvidí ji ještě někdy? Kdo to byl? Co se jí stalo? A co mělo znamenat to jediné slovo, co od ní slyšel? Ano, smrt. Ale proč to řekla? Jakou to mělo souvislost?
Dveře neznámého bytu se odemykaly. Po pravé straně stála vysoká skříň, jež postupem času ztratila svůj barevný nátěr, její dveře z části vypadly a nyní se pohybovaly jak určil vítr nebo spíš průvan, který se zde vytvořil pomocí rozbitého okna jednoho z pokojů a otevřených hlavních dveří. Jiné dveře tu ani nebyly. Dveře se zacvakly a v bytě zůstala neznámá ženská silueta, jedna holka věkem kolem jednadvaceti let. Prošla chodbou, přičemž zavadila o dveře skříně a ty s hlasitou ránou spadly na zem. Otočila se a upřela svůj zrak na hromádku zborceného oprýskaného dřeva, ta se vzápětí proměnila jen v hromádku popela a dívka pokračovala ve své návštěvě opuštěného bytu. Vstoupila do druhého pokoje. Po levé straně se stáčely schody do horního patra, proti ní zbyla už jen futra od dveří, která tu možná ani nikdy nebyla a za nimi pokračovala chodba končící u kuchyňské linky nebo aspoň toho, co z ní zbylo. Napravo od dívky se rozprostírala sedací souprava tvořena jednou pohovkou a dvěma křesly naproti sobě. Šla blíž, k prvnímu křeslu, stálo před schody, takže člověk sedící v něm by neviděl, kdo schází dolů. Zastavila se u jeho opěradla a několika prsty po něm přejela až její pozornost připoutala malá skvrnka. Předklonila se, aby ji viděla z druhé strany, když zjistila, že skvrna není tak malá, jak předpokládala, nýbrž se táhne přes celé křeslo až na zem. Nemusela dlouho přemýšlet, aby jí došlo, co to je. Krev, obrovská skvrna od krve nějakého člověka. Sedla si do křesla na tu obrovskou skvrnu, nevěděla proč, ale věděla, že si tam musí sednout, jako by jí to přikazovalo její druhé já. „Mami promiň,“ zaslechla šepot za hlavou, zvedla svůj zrak a v tom jí hrdlem projel nůž, chytla se za krk a začala křičet, podívala se na svou ruku, ale žádnou krev na ní neměla, otočila se, ale po člověku nebo noži nezůstala žádná stopa. „Přeci nejsem takový blázen, co se to děje?“ vstala a chtěla odejít, když v tom se její pohled svezl k zemi a zavadil o bílý, trochu zaprášený list papíru. Sedla si do křesla naproti a sehla se pro onen papír. Když v tom si všimla, že v křesle, ve kterém ještě před chvílí seděla, sedí někdo jiný. Pohlédla na onu postavu a začala znova ječet, žena sedící v křesle byla celá od krve a její oči se dívaly přímo na ní. Dívka začala plakat, žena náhle zmizela, rozplynula se v mlhu.
Mladá slečna vyběhla z bytu, v ruce svírala list papíru, neměla odvahu se na něj podívat, zatím ne. Rozrazila obrovská vrata kostela a padla na kolena. Prosila boha o prominutí všech jejích hříchů. „Prosím Tě, moc Tě prosím. Nenech je, aby mě pronásledovali, nenech je ubližovat mi. Prosím!“ plakala dívka uprostřed kostela. Její nářky se rozléhaly po celé místnosti. „Co se to tady děje?“ vyběhl ze zpovědnice mladý muž. „To jseš ty? Stůj!“ Dívka poznala svého zachránce, a proto dřív, než se stihl rozkoukat, vyběhla zase ven do šedivého večera a schovala se do nejbližšího keře. Vyběhl za ní, ale už ji nezahlédl, a tak se vrátil zpět pod ochranná křídla boha.
Sedla si do rozbahněné země a podívala se na onen papír. Vypadalo to jako vytržený list z deníku, který jí byl povědomý.. Papír vyprávěl svůj příběh písmem klepající se dlaně: „Za okny se snáší sníh. Vločky lehce dopadají na okenní rám. Všichni mají v oknech vánoční světýlka, hvězdy, stromečky. Jen v tom jednom okně uprostřed města je tma. Tma a nenávist. Jedna malá dušička stojí tady, za tím tmavým oknem a její temné oči nenávistně pozorují svět tam venku. Její černé pramínky vlasů jí padají do obličeje. Někdo jí je odhrnuje z obličeje, lehce se dotýká jeho ruky, přičemž se jí shrne rukáv na levé ruce a odhalí vytetovaný nápis „SÁRA – 11.3.1980“ na jejím hřbetě.
Otáčím se. Stojí za mnou. Tmavý dlouhý kabát. Černé kalhoty, boty i košile. Jeho temné oči mě propichují. Přivírám oči. Bere mou hlavu jemně do dlaní, políbí mě na čelo a šeptá: „Udělej to.“ Ta chvíle se zdá být nekonečná. Otvírám oči, jenže on už je pryč.
Scházím ze schodů. V ruce pevně svírám nůž. Sedí tam. Vidím ji. Stoupnu si těsně za ní. V hlavě mi zní pouze jeho slova: „Udělej to! Udělej to!“ Nevnímám nic, jen ten opakovaný zvuk ve svém těle. „Mami promiň,“ vykřiknu a seknu. Sekla jsem jen jednou. Žena v křesle se naposledy podívala do očí své vražedkyně. Dokončila svou dlouhou pouť, dokončila svou dlouhou cestu životem. Neměla právo vědět proč, neměla právo říct svůj názor jestli chce jít nebo ne. Nemohla si vybrat. Její dcera jí chladnokrevně nastražila past. To její dcera vzala poslední naději, poslední přání. Sobecky jí sebrala její svět. Bude toho někdy litovat? Bude někdy litovat toho chladného zločinu? Budou ji ve snech budit její oči, které ji teď stále zmrzle pozorují. Zdvihly se jí koutky úst. Usmívala se nad bezvládným tělem své matky. Její vyděšené oči ji stále hypnotizovaly. Jenže Sára se necítila vinna. Upustila nůž na zem a sedla si do křesla naproti ní. Chvíli ji pozorovala. Krev, co jí pomalu stékala po těle, ruce zaťaté v pěst, náramek na ruce, který od ní dostala loni k narozeninám. Asi ji měla ráda. Asi… Zvedla se a odešla. Odešla z bytu, opustila svůj život a vydala se vstříc novému začátku. Nikdo nevěděl, kam tato mladá dívka jde. Nikdo ji neznal. Nikdo si nevšiml činu, který právě spáchala, nikdo si nevšiml jí samotné.
„Sára Švandová, 19 let. Její matka byla zavražděna před dvěma lety a teď i ona. Chudák holka asi to neměla v životě lehký, doba úmrtí: 11.3.1999, 04:00“ ozývá se ze všech stran. Jeden policista volá na druhého přes bezvládné tělo mrtvé vražedkyně, která v ruce svírá papír se slovy: „Bože, zachraň aspoň mé dítě. On mne pronásleduje, nenechá mě se ani nadechnout. Je všude, kam se hnu. Prosím, pomoz mi.“ Za okny kostela prší. Do dveří vstupuje tmavá postava. Černý dlouhý kabát, boty, kalhoty i košile. „Jest dokonáno,“ zašeptá. V tu chvíli zmizí navždy v plamenech postava temnoty stejně jako tělo ubohé Sáry…
Dívka s hrůzou v očích dočetla list deníku, srdce se jí možná i na chvilku zastavilo, nadechnout se jí podařilo až za několik sekund. Levá ruka, ve které svírala papír, se jí chvěla stejně jako zbytek jejího zmrzlého těla. Ruka s papírem jí spadla do klína. Zvedla ji opět do výšky očí a vyhrnula si rukáv nemocniční košile. „SÁRA – 11.3.1970“ nápis ji bil do očí, jaktože si ho předtím nevšimla? A co tam ten nápis vůbec dělal, vzpomněla si na dopis. „Ne, to nemůže být pravda, řekněte mi někdo, že to tak není, prosím, to nemůže být pravda, to nesmí být pravda,“ žadonila Sára, mladá nebohá dívka, mladá vražedkyně. Zamyslela se, začínala chápat události, co se jí přihodily před pár hodinami v jejich starém bytě. Teď už znala důvod, proč věděla, kam přesně má jít a kde přesně je náhradní klíč, náhradní klíč onoho bytu, jejich bytu. Ale co ten poslední odstavec dopisu, který stále svírala pevně v dlani? Nemohu být Sára. Sára je přece mrtvá. Co mohl ten odstavec znamenat? Kde je ten kostel? Zaostřila do dálky před sebou. Jediné, co viděla, byl kostel, ten kostel ve kterém ještě před chvílí klečela na zemi a prosila boha o odpuštění. Zvedla se, několikrát se zhluboka nadechla a vykročila vpřed, odhalit svou minulost.
Proklouzla úzkou škvírou mezi vratkými vraty kostela a zůstala stát uprostřed ticha, uprostřed obrovského kostela. I špendlík by slyšela spadnout na zem, jaké tam bylo ticho. „Vím že tu jsi, tak se ukaž,“ říkala si ve své mysli Sára, „To se mě bojíš? Vylez ven!“ „Nebojím, jsem tady, stačí se jen otočit,“ někdo jí odpovídal, nevěděla, jestli onen hlas slyší uvnitř, nebo jestli na ni vážně mluví živý člověk, ale i tak se otočila. Tmavá postava, černý dlouhý kabát, boty, kalhoty i košile, stál tam opět u té brány, de-ja-vu. Jakoby se jí to už jednou přihodilo. Šla k němu. „Stůj!“ přikázal ji ostře. Nezastavovala se. „Co jsi udělal se Sárou? Kde je? A kde je její dítě?“ „Co jsem udělal se Sárou? Ty se ptáš, co jsem s ní udělal? Co my jsme s ní udělali,“ odpověděl a podíval se do dálky směrem za dívku před ním. Jemně nadzdvihl obočí. Kolem dívky vzplanul ohnivý kruh. Oheň se nerozšiřoval ani nezmenšoval. Nevěděla, zda je to pravý oheň. Možná to byla jen její hloupá představa. Něco uvnitř. Neuvěřitelně vzdálené realitě. Ohlédla se směrem, kam se předtím zahleděl její zachránce. Zachránce? To byl ten obličej. Byl jí tak povědomý a teď ho vážně poznala. Celou dobu. Byl to on. Kluk v temné uličce, kluk v parku, kluk z kostela, kluk z dopisu. Ten, co tady stojí přímo před ní. Postava v temném. Ohlédla se tím směrem. Desítky postav v černém odříkávaly dokola jednu větu. Neslyšela je, nerozuměla jim. Ale věděla, že ji sledují. „Co jste jí udělali?“ Pousmál se: „Koukáme se na ní. Jak se ti líbilo doma. Zpátky v tom všem po tolika letech. Už je to pět let, co sis chladnokrevně vzala život své matky. Jaký to byl pocit, Sáro. Řekni mi to,“ našeptával ji tiše do jejích myšlenek. Sára přivřela oči. Klekla si na zem. A opřela si čelo do dlaní. Začala odříkávat stejnou větu, jako desítky postav kolem. Vstala a otevřela oči. Každý, kdo by ji teď uviděl, by se zhrozil. Její oči, dříve zářivě zelené stejně jako měla její matka, byly najednou černé. Černé jako noc, havraní pera. Temnota, prázdnota a nicota. Její oči teď dokonale vystihovaly její svět. „Co jsi udělal s mým dítětem?“ „Je zvláštní přiznat si pravdu, viď? Stálo tě to asi hodně přemáhání.“ „Co jsi udělal s mým dítětem?“ „Neboj, postarám se o něj.“ „Nikdy se ho nedotkneš!“ Sára chtěla překročit ohnivou bariéru, ale jakmile udělala jediný krok, ohnivá bariéra vyšlehla do výšky jejích očí a neznámá síla ji porazila na zem. „Death?“ zavolal jemným hláskem Sářin zachránce, „pojď sem!“ Za postavou muže se vynořila malá holčička. Černé do prstýnků stočené vlásky lemovaly její obličej. Černé oči, prázdné, stejně jako měla její matka, sledovaly dění kolem. Bledému obličeji kontrastovala rudá ústa, nenamalovaná ústa, pouze rozkousaná do krve. „Tatí, kdo je to?“ žadonila o pozornost. „Ta paní, to je tvoje maminka, víš, jak jsem ti o ní kdysi vyprávěl. Slíbil jsem ti, že se na tebe jednou přijde podívat. Až budeš dost rozumná a až budeš schopná si ji zapamatovat. Utíkej, ukaž jí obrázek, co máš na ruce.“ Mladá dívenka se rozeběhla ke své matce a skočila jí kolem krku. Skleněné oči Sáry odmítaly schovávat pod svými víčky slzy vražedkyně. Každá slza se líně svezla po černých řasách a měkce dopadla na tvář. „Dojemné,“ sladce a s obrovskou porcí ironie dodala postava temnoty, „Nemám slov. Death, ta ruka!“ Sára postavila svou dcerku zpět na zem. „Koukni se mamí,“ žadonila mladá slečna a vyhrnula si rukáv na levé ruce, na které byl jediný nápis DEATH - 11.3.1998. Sára se opět rozplakala, vzala dívku znova do náručí a láskou by ji snad rozmačkala, nebýt tady jejího zachránce. „Tak dost!“ rozlehlo se obrovskými prostory kostela. „Pusť ji a dokonči to, co jsi začala!“ hlas otřásal malými okny. Jediným zvednutím malíčku desítky postav za objímající se dvojící zmizely. „Death, pojď k tatínkovi. Maminka už musí jít,“ jeho hlas zněl mnohem měkčeji, ale v očích měl nenávist stejně jako obě dvě dívky. „Nikdy ji neopustím,“ okřikla ho Sára a na důkaz přimknula svou holčičku k tělu ještě pevněji. „Uvidíme,“ zašeptal muž v černém a jediným pohledem vytvářel Sáře na rukou pálivé šrámy. Ta se v ukrutných bolestech svezla k zemi. „Mami, co je ti?“ „To nic holčičko, to bude dobrý. Uteč pryč, musíš mu utéct. Udělej to pro mě,“ snažila se zachránit svou dcerku, svou budoucnost, jediné, na čem jí ještě záleželo. „Death, okamžitě sem pojď,“ zkoušel to opět jemným hláskem holčiččin tatínek. „Mami, já musím jít. Přijď se na mě zase někdy podívat, budu čekat. Ahoj,“ Políbila matku na tvář a vzala její dlaně do svých. Na každý pálivý šrám jednou foukla a rána se zacelila. „Sbohem mami.“ Malá holčička se rozeběhla a zmizela ve dveřích za svým otcem. Každý by mohl přísahat, že zahlédl v jejích očích slzy, slzy bolesti, možná strachu.
„Tak jsme tu zase sami,“ pronesl zachránce. „Co se mnou chceš udělat?“ zeptala se roztřeseným hlasem Sára. „To, co před třemi lety,“ vykročil směrem k ní, „Vím, že pro mě máš stále slabost. Udělala bys pro mě cokoliv. Měla bys mi být vděčná. To já tě sem dostal na tak dlouho, abys mohla poznat svou dceru. Měla bys být ráda. Díky mě si tě bude pamatovat do konce života. Vážně dojemné. Věř mi, kdyby to šlo, nechal bych tě tady. Mohli bychom být šťastná rodina. Pořád tě miluji. A ničí mě, že do konce života budu provázen tvýma očima, co zdědila Death. Ale nedá se svítit, porušila jsi pravidla a to se trestá.“ Došel až k ní. Podívala se mu zhluboka do očí. Cítila jeho vůni, co ji tolik okouzlovala. I když byly jeho oči temné, cítila z nich lásku. Lásku k ní a malé Death. Odhrnul jí pramínek vlasů z obličeje a naklonil se k ní. Políbila ho. „Miluji Tě,“ zašeptal. „Jednou toho budu litovat.“ Zvedla k němu svůj zrak, tak sladce, tak roztomile. Chytil ji kolem pasu. Nebránila se. „Chci ti něco nechat,“ zašeptala Sára a malíčkem mu přejela po kloubech na levé ruce. Na ruce zůstalo několik jizviček, které vytvořily nápis NAVŽDY. „Miluji tě. Postarej se o mojí dceru. Neříkej jí prosím o mě celou pravdu. Sbohem.“ Naposledy se jí podíval do očí. Nechtěl je opustit, jenže pravidla byla důležitější než city. A každý kdo je porušoval, třebaže kvůli citům jako jeho kráska, musel být potrestán. Zvrátila hlavu. Políbil ji na krk, ale jeho polibky nebyly jemné a citlivé, jak by si oba tak přáli. Sára ztratila vládu nad svým tělem i duší. Dech milého jí vypálil duši z těla. Vytlačil všechny myšlenky někam do neznáma. Pohřbil všechna přání a tužby. Roztrhal sny. S poslední slzou mladé vražedkyně odešla z těla i poslední vzpomínka. Temná postava položila ubohou dívku na zem. „Sbohem,“ zašeptal do neznáma. Vstal a odcházel. Dunivé kroky jeho bot se rozléhaly kostelem. Černý kabát se pohyboval pomocí letmého vánku ze strany na stranu.
Došel až k obrovské bráně. „Tati? Ty pláčeš? Co je s maminkou?“ malá neposlušná dcerka se vynořila ze svého úkrytu jedné z lavic. „Death, už nikdy neporušuj pravidla, slyšíš mě? Přece nechceš skončit jako ona,“ zaútočil na ni s obrovskou zlostí, zlostí sám na sebe. Zlostí, která ho bude provázet do konce života. Oči v poslední chvilce bolesti, pramínky vlasů, které jí tak rád odhrnoval z obličeje. Její tvrdohlavost a paličatost, zároveň jemnost a roztomilost. To všechno a mnohem víc ho bude v noci budit z jeho snů do posledního okamžiku. Začal litovat mnohem dřív, než si myslel. Krvavé slzy začaly obkreslovat tvar jeho obličeje. Kapaly na zem jako kapky kyseliny a zanechávaly znamení lidské bolesti a hlouposti. „Běž a počkej na mě venku.“ „Dobře tati,“ otočila se mladá dívenka a vyšla z onoho tajemného místa.
Zastavil se u brány. Bál se otočit, bál se svého činu. Bál se sám sebe. Pravou rukou opsal ve vzduchu kruh. Směrem ze stropu se začaly jako vločky sněhu snášet havraní pera. Tisíce havraních per zasypávalo mladé tělo, lavice, oltář, zpovědnici. „Jdeme,“ přikázal své dceři před branami kostela a vzal ji za ruku. „Tati, kam jdeme?“ Neodpověděl…