šarLOTA *2*

Dívka se jemně pousmála a dala svou dlaň do té mužné, suché dlaně nataženě před ní.
I tento muž byl velice zvláštně oděn. Měl jakoby starodávné oblečení. Šustil dlouhým pláštěm a na hlavě měl posazený klobouk. I on se náznakem pousmál a pokynul dívce, aby ho následovala.
To bylo signálem i pro Mikuláše. Sice ho znepokojovalo, že se Lota chytla toho podivného chlápka, ale tušil, že v tom bude něco víc…
Ušli ještě nějaký kus cesty, až došli k domu, do kterého neznámý a Šarlota vešli. Miky teď netušil, co má dělat. Má risknout a vejít za nimi, anebo svoji pouť vzdát a tím o Lotku navždy přijít?
„Pronásleduješ nás již nějaký kus cesty, byla by škoda teď přestat, vejdi Mikuláši” Tento mužský nebo spíše chlapecký hlas, posměšně znějící hlas chlapec znal. A jak ví, ten neznámý muž, jak se sakra jmenuji? Přemýšlel Miky… Zvědavost mu nedala a tak krásnou dívku a jejího tajemného společníka následoval.
Vešli do sálu, kde bylo asi dvě desítky lidí. Ve vzduchu byla cítit zvláštní vůně, jakoby kadidlo. Vzduch byl prosycen i jinými pachy. Byla tu cítit tráva a nějaký alkohol. To všechno Miky znal, ale ta vůně kadidla ho přmo dráždila. Připadalo mu, že se dusí a že ho ta vůně asi zabije. Náhle k němu přistoupila Šarlota. Mikulášovi se zdálo, že se usmívá jako dřív. Ano, dívka se opravdu usmívala a podala Mikymu jakýsi balíček. Mikuláš nechápal, co by to mělo být. „Jdi tamtou chodbou a tento balíček měj stále u sebe! ” pak se přestala usmívat, otočila se a odcházela opět tím opatrným krokem pryč. „ Loto, kam až mám jít? ” Šarlota se prudce otočila a v očích měla zlobu. „ Už nikdy, opakuju, nikdy mi takhle neřekneš! Jmenuji se Šarlota a tak to také zůstane. ” Mikuláš byl překvapen touto reakcí, avšak mlčel a vydal se chodbou vpřed. Šarlota mu ale neustále vrtala hlavou, možná proto si nevšiml, že už je u cíle. Na koci chodby byly dveře, Miky je otevřel a vešel do temné místnosti. Tento pokoj byl obrovský a opticky mu na rozloze přidávalo i to, že tu kromě krbu a křesla u něj, nic nebylo. Chlapec si všiml, že v křesle někdo sedí a ten někdo se na Mikyho podíval. ,, Pane Bože! ” utrousil Mikuláš a pak už si jen s Richardem přímo hleděli do očí.