Jen okamžik chci Tobě vzdát...

V mrazivé tmě kráčeli ruku v ruce. Ona a její stín. Jako zbloudilí netvoři. Zahalení pod rouškou nenávisti. Nikdo nevěděl, kam směřovali. Třpytivý sníh se v odlesku měsíce proměnil v démantové prostranství. Ozářeni výjimečností a zraňováni bezohledností. Odsouzeni bez soudu. V bílém plášti působili křehce a čistě. Ona a její přítel. Zbloudilý jako ona. Stín. Černá skvrna na běloskvoucím dláždění. A v dáli temná tma.
Kráčeli městem. Za noci. Mrazivá a přesto je hřála u srdce. Lidé se probouzeli hrůzou a pomalu přistupovali k oknům. V zátylku cítili nepříjemné mravenčení. Ta nevolnost závrať a strach. A oni neohlížejíc se za sebe kráčeli a v duchu se smáli, plakali, křičeli a zpívali. Politováníhodné myšlenky létali vzduchem. A od pusy se nevalil žádný opar vydechujícího vzduchu. Šli krajinou a bezchybně zapadali do řádů věcí. Tak vzdálení a přece blízcí. Pod lehoučkým tělem, nepraskal sníh. A stín si pohrával s myšlenkou ztratit se , utéci či schovat za strom. A jí to nevadilo. Věřila mu, byla mu vděčná. Nezapochybovala, že by se k ní stejně vrátil. Tak vstřícná osudu. Nepoznaná.

Chlapec se pod opadaným dubem krčil a třásl zimou. Ztratil se. Jen chtěl vidět svou milovanou. Tu dívku od řeky. Ale ztratil se. Necítil tělo. Nemohl se hýbat. Vlasy měl zmrzlé. Nepříliš silný kabát ztěžknul. Mladík přemýšlel, zda to co má na tomto světě spatřit poslední, budou hvězdy. Už se nebránil. Smířen s myšlenkou smrti se usmál. Kdo by stál o jeho slzy?
Vycítila to. Už to nebyl tak silný strach, jen smířený. Spatřili ho oba dva. Stín se zasmál, ale ona ne. Zůstala stát klidně. Chvíli se zase nenáviděla. Pak ale odtušila jeho osud ve svých dlaních a popošla blíže k němu.

Neviděl jí, ale spíš ji pocítil. Teď to teprve byl strach. Strach z toho, co tam na něj čeká. Co čeká na všechny, až skončí. Nebyl smířený, ač si to namlouval. Mladý, zamilovaný, krásný, šikovný a milovaný byl. Nezaslouží si to! Ne dnes a ne takhle! Ztuhlé oči otevřel s obtížemi. Nejdřív spatřil neurčitou skvrnu. A potom ta tvář. Bože můj!

Hleděli na něho. Stín trochu překvapeně. Soucit bys ale nenašel. Ani krutost. Jen nadpozemskou lidskost. Jinou než kdo zná. Nevěděla, jak mu dodat sílu. Položila svou bělostnou ruku na jeho zmrzlé rameno. Věděla, že cítí její teplo. Líbil se jí. Neměla srdce, ale cítila, že se něco změnilo. Neměla ani oči, ale přesto ho viděla. Nebylo ji souzeno slyšet, ale teď slyšela zběsilý tlukot jeho srdce. Srdce jež nikdy neměla. Poprvé ucítila strach a stín s ní. Nechtěla ztratit duši. Jedinou věc, které si na sobě vážila.
Stín se zhrozil. Kdo je ten kluk? Co po ní chce? Co udělal, že tohle on cítí? Nechtěl se jí vzdát. Tolik jí miloval. To on si jí našel, dělal společníka, zbožňoval ji. A ona se mu takhle odvděčí? Nikdy neměla poznat cit, který v ní dnes ten zatracený a hloupý kluk probudil. Zhrozil se a lekl se, protože věděl.

Ta tvář. Hleděla na něj tvář. Přes oči bílý šátek a na něm krev. Zaschlou krev měla i po tváři. A ústa? Modrá, sametově modrá. Ale tohle byla jiná modrá, nová. Překrásná a přitom tak přirozená. A pleť měla světlounkou, jako by snad nikdy nespatřila sluneční světlo. A pak to teplo. Pohlédl na ni. Hrůza? Zmizela. Vděčně se na ni usmál, i když ho neviděla. A svou zkřehlou rukou ji jemně uchopil za paži. Lekla se, ucukla. A jím projela nesmírná lítost.

Bylo to jako spadnout do ledové vody. Tisíce malých jehliček se jí zabodávalo do těla. Svěsila odevzdaně hlavu. Byla to skutečnost? Nebo jí zase trestají? Cožpak už nevytrpěla dost? Kolik toho bude muset ještě vytrpět, než se jí dostane milosrdenství? Jak sklonila hlavu ještě blíž, cítila jak ji pramínek dříve světlých vlasů pohladil po tváři a zůstal vyset. Chtělo se jí plakat a nemyslet na druhé. Nemohla oči už jí nenáleželi. A tak zůstala nehnutě klečet.

Tohle ne! Stín byl raněn. Co s tím? Tak už ho odveď na cestu! Tohle mi nesmíš dělat, bolí to, rmoutí mě to a trhá v půli. Jako dřív tebe, když ses ocitla úplně sama.

Nyní už rozehřátý položil své dlaně na její ruce. Už neuhnula a ni necukla. Nemuseli mluvit, dokonale si rozuměli. Proboha co se ti to stalo? Kdo jsi?

Stalo se spousta věcí. Zlých i dobrých. Nevím kdo jsem. Já. Zaváhala. Já stydím se za to co jsem. Za to, co ze mě udělali.

Poslouchám.

Bývala jsem ta, co lidi zachraňovala.

A teď?

Jsem ta, co si je bere.

Smrt?

Ano přináším ji.

Mám se bát?

Ano.

Nebojím se. Tvé jméno?

Sejmuli ho ze mě. Říkali mi Christine.

Co tvé oči? To byli také oni?

Ne to byli lidé.

Opatrně se nahnul a zlehka se dotkl jejího šátku. Bránila se. Slyšel ji v duchu prosit, aby to nedělal. Ale on musel, cítil to tak. Chtěl to. Bezohledně. Rozvázal ho a strnul.

Cítila se zahanbená, nahá a raněná. Zradil ji, chtěla mu důvěřovat. Chtěla na chvíli náklonnost člověka. Chtěla na malou chvíli cítit lidské teplo, aniž by se musela bát bolesti. Nechtěla se pohnout. Nenáviděla ho. Zraněná a tak naivní.

Stín se zatetelil blahem. Na tohle čekal. Připlul blíže k ní. Obejmul ji a pohladil. Podával důkaz, že žádnému smrtelníkovi už nemůže věřit. Zranili tě tamti, tak proč tenhle neměl? Je stejný jako ti, co ti vypálili oči. Ještě nejsi ztracená. Postav se jeho výsměchu. Nenech se zas ošálit.

Ale on se nedal. Pohladil ji po tváři. Tvé oči museli být krásné. Vidím jak se lesknou v tvé nádherné tváři. Jsi anděl.

Ano je anděl, anděl smrti. Tak dej od ní ruce pryč. Nikdo už ji neublíží. Už jednou milovala a lidé ji ze strachu vypálili její azurové oči. A pak ti andělé, zatracení andělé. Udělali z ní to, co je teď. A ona se kvůli tomu nenávidí. Chceš, aby ji potkala další bolest?

Je čas jít. Neboj se, je to naposledy, co mě vidíš.

Přiblížil své rty k jejím. Střetli se v nekonečné bitvě lásky, soucitu a strachu. Ztraceni ve víru okamžiku a síly. Okamžik zapomnění. Byl slyšet obrovský hluk a cítit tlak. Ve vzduchu najednou nebylo kyslíku. A byla tma, jako v bezesném spánku. Mrazivé teplo. A najednou ticho. Vakuum, ticho, tma. Jen tohle a nic víc. Nic víc.
Nevěděla jak dlouho to trvalo. Sekundy, minuty, hodiny, dny, měsíce či roky? Možná i celou věčnost. A pak to udělala. Jedinou myšlenkou zastavila jeho srdce navždy. Zhroutil se vedle ní. A ona zas ucítila slzy. Studené a smutné padaly na bezmocné tělo. Nenáviděla se. Proklínala sebe. Opět byla sama. Avšak jinak než předtím. Ohlédla se a přestože neviděla, věděla že stín zmizel.

Postavila se, šátkem si opět zavázala oči. Zůstala stát ještě nějakou dobu potom. Opět se pohroužila do vlastního osudu a s navždy skloněnou hlavou se vydala do mrazivé dálky. Předtím toužila po odpuštění a rozhřešení. A teď? Byla sama. Odebrala další život, který měl zůstat tady. Který měl cit. To on jí dokázal, že lituje toho, co na ní lidé spáchali. V jediném polibku jí sdělil, že si jí váží. A tato vzpomínka jí navždy zůstane v srdci. V srdci jež nemá a přesto ho kdesi v sobě cítí.
Ta třpytivá zasněžená noc k ránu skončila. Ale ona zůstává dál tou, která putuje za noci a sbírá životy. Protože bez ní by nebyl život. Stejně tak i smrt...