Jáma

Když vešel do pokoje, přivítal ho zatuchlý puch starého nábytku. Dlouho nevětraná místnost zela prázdnotou, v rohu stála šedivá nepovlečená postel, hned vedle noční stolek, kousek dál vybledlý stůl a chatrná židle. V druhém rohu spatřil popraskanou kuchyňskou linku a něco, co mělo být nejspíš lednice, kdyby nebyla o velikosti mražáku. Podlaha vrzala a všudypřítomný prach se rozvířil pokaždé, když udělal rychlejší pohyb. Na stěně visel obraz – když pohlédl ven z okna, zjistil, že jde o fotografii naprosto stejné scenérie, jaká prosvítala skrz polozatažené žaluzie. Paprsky zlatavého odpoledního světla dopadaly na podlahu a vytvářely na ní podivné světlé pruhy.
„Tady máte věci, pane,“ ozvalo se za ním. Otočil se a spatřil uhrovitého poskoka, který právě protahoval jeho kufr skrz úzký vchod, „je to všechno?“
„Ano, děkuji.“
Chlapec kývl, položil kufr ztěžka na zem a vešel do pokoje. Prudce strhl bílé povlaky z nábytku a rozvířil tak oblaka prachu, která na chvíli způsobila, že bylo uvnitř nedýchatelno. Jen párkrát zakašlal, ani se neuráčil omluvit a s tichým zamumláním otevřel okno. Pak se dal do stlaní postele.
„Kuchyňka je tady,“ řekl a ukázal na kuchyňský kout v rohu, „a koupelna támhle,“ přičemž kývl na dveře na opačné straně místnosti, „možná vám to tady připadá neútulný, ale věřte mi, že to je nejlepší hotel v okolí.“
Petr se na něj zamračeně podíval, neřekl nic. Jen prošel pokojem, otevřel dveře do koupelny a nahlédl dovnitř. Nebylo to tak strašné, jak čekal, dokonce bylo vidět, že tu někdo vytřel a poklidil, na náladě mu to ale rozhodně nepřidalo.
„V přízemí je jídelna, snídaně je v osum ráno. Neriskoval bych chodit pozdě, jídlo většinou zmizí nato tata. Oběd ve dvanáct, večeře v sedum. Na všechno ostatní se stačí zeptat na recepci.“
Vrátil se do pokoje a prohlédl úzký šatník v průchodu, vedoucím ven na chodbu. Pár dřevěných ramínek, igelitový pytel – snad na oblek? oblek, tady? – víc nic. Jen dole na podlážce pár hadrů a balení toaletního papíru.
To bylo vše. Luxus to rozhodně nebyl. Ale nevěděl vlastně ani, co čekal.
Poskok byl už hotov se stlaním postele, teď zapojoval ‚ledničku‘.
„Sem si můžete dát nějaký jídlo, co nechcete, aby se vám zkazilo, ale neni tam místo na moc věcí. Tak...to bude asi všechno. Vedle vás bydlí jedna stará dáma, ta hluk dělat nebude, z druhý strany pan Hlava a jeho paní (jak se můžou do toho pokoje vejít dva?), naproti jedna mladá holka, občas si pouští moc nahlas hudbu, ale už si na ni stěžovali, takže toho nechala. Vzadu na konci chodby...“
„Co je to?“
Petr stál zkoprněle u okna a hleděl ven.
„Co?“
„No tohle. Ta...díra.“
Poskok přišel k oknu, zamžikal ven na denní světlo a pak pouze přezíravě mávl rukou: „Jo tohle. To je jen Jáma. S tou si nemusíte dělat starosti.“
„Jáma?“
„Jáma.“
„A...co je to?“
„No vždyť řikám – Jáma.“
Ticho.
„A není...nebezpečná?“
„Ale vůbec ne. Teda, pokud k ní nebudete chodit.“
„Co prosím?“
„No, pak by se možná mohlo něco přihodit. Ale jinak – naprosto neškodná, věřte mi.“
Petr mlčel. Pak si zaclonil oči, protože slunce, které už stálo nízko na obzoru, vrhalo svou naoranžovělou záři přímo proti němu. Přišel blíž k oknu a vyhlédl ven.
„Tam někdo je.“
„Jo?“
„Někdo tam jde, podívejte.“
„Jo, asi si ji de prohlídnout.“
„A neříkal jste, že je to nebezpečné?“
„No jo. To jo. Nejspíš je tady novej, asi teď přijel, jako vy-“
„Bože!“ vykřikl Petr, „Vždyť ho to...vždyť tam spadnul! Vždyť ho vsála dovnitř!“
„Hmm...vidim,“ zamumlal chlapec pomalu a poškrábal se na bradě, „Holt, to se stává. Neměl tam chodit.“
Petr na něj vrhl zmatený a poděšený pohled. Chvíli nebyl schopen slova. Pak ze sebe vyrazil: „Co-cože? To se stává? Vždyť mu musíme pomoct!“
„Hele, říkám vám, nechoďte k ní a bude to v pohodě. Všude kolem sou varování a ten blbec tam šel – patří mu to. Tak. Budete potřebovat ještě něco?“
Petr byl příliš zmatený, než aby byl schopen cokoliv odpovědět. Jen šokovaně četl v té uhrovité tváři, jestli si z něj dělá blázny, nebo jestli to skutečně myslí vážně. On jen kývl.
„Dobře. Takže – recepce, cokoliv budete potřebovat. Nashledanou.“
Prošel chodbičkou, zavřel za sebou a beze slova zanechal užaslého Petra na jeho místě. Ten ještě chvíli zíral na dveře, pak se otočil a znovu pohlédl na tu věc.
Stálo to uprostřed hřiště nedalekého sídliště. Nebyl kolem ní žádný plot ani zeď, jen pár výstražných cedulí, které hlásaly Pozor, nevstupovat! , Vstup na vlastní nebezpečí! Stát, možnost úrazu! a podobná varování. Vydávala tichý, těžko definovatelný zvuk – asi jako hučení vzdáleného moře...nebo generátoru nabitého elektřinou. Všechno kolem ní se zdálo v pořádku, snad jen drobný vánek napovídal, že si neustále pohrává se svým okolím jakousi neviditelnou silou. Ale jinak tam zela úplně klidná, nehnutá, hrozivá. Jáma.
Uvnitř ní nebylo nic. Jen černá tma, hluboká a neproniknutelná temnota. Na jejích krajích – anebo to byl jen optický klam? – se vzduch tetelil takovým způsobem, že působila, jakoby neustále vtahovala dovnitř všechno, co bylo okolo – a přece písek a poházené větve a kameny a noviny a kusy trávy a pár plechů, několik starých kol, které vypadaly, jakoby za jízdy ztratily řidiče, jeden klobouk a plyšový medvídek – to všechno bylo naprosto nehybné.
Jenže Petr před chvíli na vlastní oči viděl, jak do svého nitra vtáhla muže, který si ji šel prohlédnout. Zmizel v ní beze stopy. Snad ani nevykřikl – tak se to událo rychle. Ale stalo se to, viděl to. Nebo ne? Jak mohl být poskok tak klidný? Vždyť ten chlap zmizel, dočista zmizel, nejspíš je teď někde...nejspíš je mrtvý. Co to je za divnou věc? Co je to vůbec za místo?
Jáma.
Stál tam a pozoroval ji. Po chvíli si uvědomil, že by si měl vybalit, ale nemohl. Nedokázal se od ní odpoutat. Něčím ho fascinovala, něčím ho přitahovala, nevěděl čím, ale bylo to příliš silné, než aby odešel od okna a zapomněl na ni. Vždyť to bylo tak divné, tak...absurdní. Viděl zmizet člověka - skutečně zmizel? a kam? kde je druhá strana toho...ať už to je cokoliv? - a nikdo pro něj ani nehnul brvou. Žádná siréna, hasiči, sanitka, nic.
Snad doufal, že po nějaké době zase vyskočí ven a odejde, jakoby nic. Ale to se nestalo. Teprve když se začalo stmívat, uvědomil si, kolik je už hodin.
Rychle si vybalil věci, dal oblečení na ramínka, kartáček do koupelny, do ledničky trochu jídla, které přivezl s sebou, a pak si omyl obličej. Ze všech místností bylo na Jámu vidět. Viděl ji ze záchoda, viděl ji v zrcadle nad umyvadlem, viděl ji v odrazu na okénku kuchyňské linky, viděl ji ode dveří i z postele. Mohl jen zavřít oči, ale stejně je musel vždycky otevřít a vrátit se k oknu.
Nakonec to nevydržel a rozhodl se zajít dolů do jídelny. Bylo tři čtvrtě na osm, poskok však říkal, že jídlo je hned pryč, a tak bude nejspíš lepší přijít jako první. S posledním pohledem na tu věc za sebou zavřel dveře, zamkl a zamířil dolů po schodech.

„Dobrý den, mohu si přisednout?“
„Dobrej. Jo, proč ne.“
Starý muž (Petr ho tipoval tak na šedesát, možná víc) seděl u stolu, kouřil dýmku a četl noviny. Díval se na Petra lehce podezřívavě, ale jeho hlas zněl vcelku přátelsky. Zhluboka natáhl, zabafal a pečlivě si ho změřil.
„Jsem Petr Stránský,“ představil se, když položil tác a nenápadně si utřel ruce do kalhot – neustále na nich cítil prach z pokoje.
„Karel Hlava, těší mě,“ odpověděl on a znovu vyfoukl šedavý dým, „jakpak ti můžu pomoct, mladý muži?“
„Chtěl jsem se jen zeptat – teď jsem přijel, víte, a moc to tu neznám – ohledně té...té Jámy, nebo jak jí říkají. Tam venku.“
„Aha. Tak tys už ji viděl?“
„No, abych se přiznal, viděl jsem, jak do ní někdo spadl.“
„To že udělal?“ zasmál se pan Hlava, „ale to mi nepovídejte. Další pitomec si naletěl.“
„Co prosím?“
„No, řekni mi, mladej, kdo by chodil někam, kde stojí nejmíň patnáct cedulí, který řikaj, ať si co nejrychlejc sbalí saky paky a vypadne?“ řekl a mírně se předklonil, „Jen pitomec. Lidi jsou vážně divný, to ti povim.“
„Opravdu?“ zamumlal Petr a jeho zrak na chvíli zabloudil k oknu. I odsud byla Jáma vidět, „A kam vede?“
„Kam vede?“ zarazil se pan Hlava a zabodl do něj zpod hustého obočí své šedé oči, „copak já vim kam? Proč bych měl?“
„No, kdyby se stalo něco – kdyby tam třeba spadl někdo, koho znáte, nebo z rodiny, tak abyste věděl, jak mu pomoct.“
„Ale no tak, nikdo z mejch známejch neni tak blbej, aby tam šel. Minimálně uměj všichni číst.“
„Aha.“
Petr byl stále zmatenější. To jedinému jemu se zdála ta věc divná? To jen on nikdy neviděl nic podobného jako tu jejich...Jámu?
„Ale co to je?“ otázal se po chvíli ticha. Nechtěl se nechat dát jen tak odbýt.
„Co, co je?“
„No ta Jáma, přece.“
„Prostě Jáma. Co by to mělo bejt?“
„Prostě Jáma...“ opakoval Petr.
„Jo. Hluboká Jáma, jdeš kolem, nic se ti nestane, chceš do ní, no prosim, pak do ní spadneš. Každej, kdo ví, co má čekat, tak se jí vyhne – a kdo neví, tak si to přečte. Konec.“
Petr mlčel. Znovu pohlédl ven. Z téhle úrovně bylo dokonce jasně vidět, jak se vzduch nad ní tetelí a mihotá. Opodál si hrál hlouček dětí. Chvíli potlačoval nutkání vyběhnout ven a zachránit je – pak sám sebe přesvědčil, že by byl nejspíš za blázna.
„Tak vám děkuji.“
„Za málo, za málo. Jo a – mladej.“
„Ano?“
„Ne aby tě napadlo jít ji vočumovat. Ať neskončíš jak ten blbec, co říkáš, že jsi ho viděl tam spadnout.“
On nespadl, ona ho nasála dovnitř, opravil ho v duchu Petr. Pak kývl, rychle do sebe naházel večeři, rozloučil se, odnesl tác a vyšel zpátky do svého pokoje. Posadil se na židli a několik dalších minut zíral ven. Byla už skoro tma, když se rozhodl jít se projít. Prohlédnout si ji – sice jen z dálky – ale zvenčí.

Vypadala pořád stejně. Klidná, nehybná, a přece skrývající tajemný pohyb. Hučení sílilo, čím víc se blížil. Neodvažoval se však dojít blíž, než na úroveň hrajících si dětí – nejspíš věděly, kam až je to bezpečné. Chvíli uvažoval, že se snad zeptá jich, že snad zkusí štěstí u někoho, kdo v její blízkosti nežije tak dlouho, ale pak si rozmyslel i to. Poslední, po čem toužil, bylo stát se terčem posměchu malých capartů.
Místo toho bloumal dál dvorkem, předstíral, že se jen prochází. Každou chvíli však o Jámu zavadil pohledem. Minimálně jeho pozornost vtahovala už na tuhle vzdálenost. Po nějaké době se zastavil, aby si aspoň pozorněji prohlédl předměty poházené kolem.
Jedna kopačka, jako by jen čekala, až si ji někdo obuje. Spadl tam snad nějakému chlapci při hraní míč a rozhodl se pro něj doběhnout? Noviny. Nejspíš někdo, kdo byl tak zaujatý článkem, že si nevšiml, kudy jde. Pět – ne, šest kol, poházená všude okolo, možná nějaký druh místní zábavy, „kdo stihne projet okolo, aby ho to nevcuclo?“. Ani by se tomu tady nedivil. A pak ten medvídek.
Bylo mu divně. Do pokoje se vrátil sklíčený a nervózní.

Chtěl ještě ten samý večer pracovat – měl hodně věcí na psaní. Notebook už stál na stole, poznámky vedle, z hrníčku s kávou se kouřilo. Dospěl se svým románem do fáze, kdy dokázal psát hodiny a hodiny a sotva stíhat proud svých myšlenek, nespat, nejíst, jen psát. Jeho múza byla neuvěřitelná, nikdy nic podobného nezažil – proto přijel sem, aby tady mohl všechno v klidu dotáhnout do konce.
Ale jak mohl psát, když jediné, na co dokázal myslet, bylo to venku? Zatažené žaluzie nepomáhaly. Slyšel ji, věděl, že tam je, to hučení ho otravovalo, mučilo jeho mysl, nedokázal se soustředit, nedokázal od ní odpoutat své myšlenky. Věděl, že by ji měl nechat být, všechno na něj křičelo, ať ji prostě přehlíží, ignoruje, cokoliv, ať poslechne, co mu říkali, že k ní nemá chodit, pak že bude všechno v pořádku.
Jenže on nemohl. Bylo to příliš silné.
Vytáhl zavěs a otevřel okno. Stála tam, černá skvrna v temnotě noci. Nedaleko svítilo pár pouličních lamp, takže bylo vidět na cestu, která vedla až k jejímu okraji. I nyní dokázal přečíst – nebo už je znal zpaměti? – nápisy na chaoticky posázených cedulích, tyčících se okolo ní jako výstražné prsty. Ale musel to jít zkusit. Musel se jít podívat, jen zajít trochu blíž...protože věděl, že do té doby nebude mít klid. Určitě by nepomohlo, kdyby odjel. Nešlo to jinak.
A tak znovu vyšel z pokoje a zamířil ven. V recepci si ho naštěstí nikdo nevšiml, a tak tiše opustil hotel a zamířil k Jámě.

Stál dvacet metrů od ní, kousek od první cedule.
Vstup jen na vlastní nebezpečí!
Popošel blíž a rozsvítil baterku. Světlo se zakouslo do tmy, vykreslilo bílý kruh na písku okolo a rozeběhlo se jí vstříc. A pak, když dopadlo dovnitř – zmizelo. Pohltila ho, stejně jako pohltila muže, který si ji šel prohlédnout.
Pozor! Dál ani krok!
Popošel blíž. Stále nic necítil – možná očekával, že ho cosi začne šimrat, nebo že začne přitahovat jeho oblečení. Ale vše bylo klidné, nehybné. Jen hučení zesílilo. Dál svítil jejím směrem a fascinovaně sledoval, jak metr od ní světlo dopadá na zem, půl metru od ní dopadá, deset centimetrů od okraje je stále vidět – a pak zmizí. Prostě zmizí.
Stát, nebezpečí úrazu!
Udělal dalších pár kroků. Pak zaslechl jakýsi zvuk, který ho přiměl se otočit. Kdosi v dálce snad otevřel okno – měl dojem, že ho sleduje postava za záclonami jednoho z bytů. Vlastně měl dojem, že ho sleduje celé sídliště. Ale teď už to bylo jedno. Jen ještě jeden krok...nebo možná dva. Jen až něco ucítí...
Riziko smrtelného úrazu.
Jeho tep se zrychloval, na čele mu vyvstaly krůpěje potu. Proč se nic neděje? Proč ještě pořád nic necítí? Už stál mezi cedulemi, už mu zbývalo deset metrů, nebo ještě míň. A pořád nic...nic, jen hukot a tetelení vzduchu, jen mizející světlo baterky a klid noci. Postavy za okny, desítky postav, vážně tam jsou, nenamlouvá si to? Proč sem vůbec chodil, vždyť mu říkali, ať nechodí, ale on musel, zkrátka musel, nedokázal by na ni zapomenout, nedokázal by už nic napsat, soustředit se – nešlo to jinak!
Otočit a pryč!
Krok. A další. A ještě jeden. Stále nic. Slyšel smích, anebo to bylo jenom v jeho hlavě, nevěděl to přesně, možná se smál on, možná se smál sám sobě a své hlouposti, anebo se mu smáli všichni, kdo ho pozorovali, všichni, kdo mu radili, ať se od ní drží dál, věděl moc dobře, že je to hloupost, věděl to dobře, ale teď už nemůže zpátky, teď už může jenom vpřed, směrem k ní, až dokud –
Smrtelné nebezpečí! Zachraň se, dokud můžeš! Zpátky!
Ztratil rovnováhu, pak se na chvíli vznesl, cosi jím smýklo, baterka vypadla z ruky a neznámá síla ho stáhla vpřed. Poslední co spatřil, byly tváře v oknech. Dobře věděl, co si teď říkají.
...všude kolem sou varování a ten blbec tam šel – patří mu to.