Po životě.

Na pokraj Smrti se houpala v rytmu větru konopná smyčka. Houpala se prázdná, bez oběti. Život přicházel a bral Smrti z jejích spárů ubohé duše, které se kymácely na hraně mezi bytím a temnotou. Temnotou, která přichází po Konci. Duše pokřikovaly jména, která kdysi znávala, ale teď už si nepamatovala jejich význam. Nepamatovala bytosti, kterým patřila. Teď už jen bloumaly bezcílně na tenké lince mezi Životem a Smrtí. Navždy ztracené. Navždy prokleté. Nikdy nedojdou klidu, který jim byl slibován. I když jejich těla leží nehnuta, ony budou v pohybu. Za hříchy, které v životě vykonaly. Pošpinily to, co jim bylo věnováno. To, co měly opatrovat. Dar – život. Byl jim svěřen, ale díky jejich špatnosti odepřen - navždy. Nenávratně. Nezvratně. Jejich utrpení bude plnit prázdné nádoby, ze kterých se napojí žízniví. Ti, kteří si svého Daru cenili, dojdou klidu – věčného spasení Smrti. Jejich odměna jim bude ponechána navždy, aby si uvědomili, že dobro se v dobro obrací a zlo zlé navždy zůstane. Ti co věřili budou spaseni. Ti co váhali – budou zatraceni.