A všichni se sejdeme tam...

„Třicet loukotí se sbíhá uprostřed kola
Ale teprve díra pro hřídel dá kolu smysl
Smíchej vodu s hlínou a vytvoř nádobu
Ale teprve to prázdné uprostřed ji dá užitek
Postav dům a prolom okna a dveře
Teprve otvory jej učiní obyvatelným
Proto užitek spočívá v tom, co je, a smysl v tom, co není.”
- Tao-te-ťing

Objal jsem ji a hece ji k sobě přitisknul. Ucítil jsem její vůni. Byla tak krásná, tak něžná, tak roztomilá. Všichni mě před ní varovali. Říkal,i jak je hnusná, jak je zkažená a nebezpečná, jak mě obklopí a pohltí a pomalu rozežere. Ale oni jsou lháři. Oni ji nenávidí. Zatímco já ji miluji. Já vím, jak je ve skutečnosti krásná. Neustále se ozývalo drčení kolejí. Vlak poskakoval jako loďka nesoucí se na vlnách. V kupé jsme byli sami. Nebyl tu nikdo, kdo by nás rušil, kdo by na nás znechuceně plival, kdo by na nás hleděl skrz prsty. Všichni už byli daleko a my si vychutnávali ten pocit naprosté samoty, naprostého uvolnění. Dívali jsme se z okna. Všude okolo nás byl jen hustý les. Smrky stáli v pozoru jeden vedle druhého jako vojáci salutující velkému vůdci. Nechali jsme za sebou celý náš známý svět. Cestovali jsme někam dál, daleko do neznáma. Chtěli jsme pryč. Chtěli jsme někam, kam doposud nevkročila lidská noha. Někam, kde můžeme svobodně milovat.

Usnul jsem a zdál se mi sen. Do vlaku vběhli vojáci a vytáhli nás ven. Byl jsem nucen sledovat, jak ji znásilní a poté zastřelí. A mě pak posadí na vlak a nechají jet dál. Ale co bych tam dělal sám? Vzpomínám si, jak jsem si upravil uniformu. Vzali mě mezi sebe. Jsem voják? Kéž bych si mohl vzpomenout. Myslím, že ten, kdo ji znásilnil, jsem byl já. Zničili nás. Napil jsem se laciné whisky. Na stole přede mnou ležela zbraň. Vzal jsem ji a prostřelil jsem si hlavu.

Řinčení utichlo a vlak se zastavil. Poslední možnost vystoupit. Potom už musíme jet až do konce. Zastávka vypadala spíše jako nějaká zřícenina uprostřed lesa. Zdi popraskané. Okna vymlácená. Z vlaku nikdo nevystoupil. Kromě nás a strojvůdce v něm asi nikdo další nebyl. Na zastávce stál nějaký starý muž. Oděný v ošuntělém obleku. Na hlavě měl potrhaný klobouk. V ruce svíral kufřík. Asi zde stojí už dlouho. Stojí a váhá, jestli má nastoupit a jet dál. Nenastoupil. Dveře se zavřela a vlak se dal opět do pohybu. Teď už není cesty zpátky.

Znovu jsem usnul a znovu se mi zdál sen. Byl jsem ona a ona byla mnou. Cítila jsem, jak mě objímá, jak mě políbil na čelo. Opřela jsem hlavu o jeho hruď. Pak do vlaku vběhli vojáci a vytáhli nás ven. Byla jsem nucena sledovat, jak ho zastřelí. A pak mě posadí na vlak a nechají jet dál. Ale co bych tam dělala sama? Měl na sobě uniformu. Během toho, co mě znásilňoval. Zničili nás. Vzali mě mezi sebe. To já měla sobě uniformu. Sevřela jsem zbraň a namířila na něj. Zastřelila jsem ho. Bolí mě hlava.

Vlak najel na železný most a les okolo nás se proměnil v oceán. Jistě tam už brzo budeme. Viděl jsem, jak slunce zapadá za okraj. Byla to nádhera. Vše se ponořilo do tmy a nás obklopili tisíce hvězd. Drnčení kolejí utichlo, ale zdálo se, že vlak jede dál. Jako by se vznášel. Oceán se po chvíli ztratil z dohledu. Všude okolo nás byla jen noční obloha

Znovu jsem usnul a znovu se mi zdál sen. Teď už nebylo žádné ona a žádné já. Vlak zmizel a hvězdy zmizely a vše obklopila naprostá prázdnota. Teď už nebylo žádné my. Žádná hmota. Žádný tvar. Žádný svět. Vše bylo dokonale prázdné. Vše bylo dokonale tiché. Vše se vrátilo na svůj počátek.

Probudil jsem se a v kupé jsem seděl sám.
Probudila jsem se a v kupé jsem seděla sama.