Poslední..

Pohrávala si s okvětními plátky černé růže jako by v nich snad mohla najít útěchu a porozumění. Byla tím jediným, co jí ještě zbylo. Neživá chladná černá růže.. Od něj.. Kdysi dávno. Kdysi dávno to ještě byla pravda..
Po tváři se jí plazily dva černé potoky beznaděje. Její slzy byly zároveň jejími rozpitými, rozmazanými sny a nadějemi.. –To všechno teď bylo stejně dávno mrtvé.. Neživé, stejně jako ta uschlá růže v jejích prstech..
Zavřela ty své nádherné hluboké hnědé oči. Ty, o kterých on tak často tvrdil, že jsou těmi nejkrásnějšími na světě.. Zavřela oči, ale dala tak možnost vzpomínkám, aby ji obklopily a pohltily – v ještě dusivějším objetí než tomu bylo dosud.. A také se tak stalo.. Nemohla si pomoci, nenáviděla lásku. Vždycky se jí vysmívala, tvrdila, že skutečná láska neexistuje a není.. A teď tohle? Co se to s ní děje? Co se to vlastně stalo? Nedokázala to popsat.. Nic z posledního roku jejího života nedokázala popsat. Všechno se to zdálo tak nesmyslné a dávné.. Tak dávné a přitom byly její rány čerstvé, otevřené a krvácející.. Nechápala to. Nechápala vůbec nic..
Přímo před ní plápolala ve starém svícnu jediná vosková svíce. Její měkká zář byla jako maják, který ji naváděl na poslední ostrůvek, kde by se mohla skrýt a najít tam porozumění a podporu. Možná i odpovědi na své otázky.. Naváděl ji na to poslední místo, kde mohla nalézt útěchu.. Směřovala přímo do náruče samotné smrti..
Seděla na zemi v potemnělé místnosti starého domu. Byl sice zakázáno sem chodit, ale toho nedbala. Nikdo to tu ani nehlídá. A ona byla rozhodnutá – nemohla si vybrat lepší místo..
Znovu otevřela oči a pohlédla přímo před sebe, asi metr od hořící svíce.. I v tom skrovném světle jasně poznala co to tam na té špinavé ošlapané zemi leží.. –Sama to sem přece přinesla.. Byl to tlustý provaz, ležel smotaný na zemi jako obrovský tlustý a nekonečně dlouhý had, který se už nedočkavě blíží ke své kořisti, která již nemůže utéct.. Ne, ona již nemohla utéct – tady ji přece už nic nedrží.. Již se rozhodla a ona není tak zbabělá, aby se bála pohlédnout Smrti do očí.. Ne, není.. Možná, že kdesi v hloubi se bála.. Bála se tak, jako dosud nikdy v životě, protože přes to všechno nevěděla, co ji tam na té druhé straně vlastně skutečně čeká.. Ale ona si to nechtěla připustit.. Přece se již jednou rozhodla. Musí to udělat. Touží po tom.. Touží po klidu.. Chce konečně utéct od toho všeho. Od všech těch nechtěných a nenáviděných pocitů, od všech těch pitomých lidí, kteří si myslí kdovíjak jsou chytří a snaží se jí pomoci. Ne, jí nepomůže nikdo – jen ta smotaná věc na zemi kousek před ní..
Náhle se zcela rozhodla. Roztřesenými prsty opatrně položila růži na chladnou zem vedle sebe a zvedla se. Vlastně sama nevěděla, proč s ní zachází tak opatrně, když ji nenávidí. Je přece od něj a on ji tu nechal..
Pomalu mířila k tomu neživému hadovi a zlehka ho zvedla. Trochu pod jeho váhou zavrávorala; nečekala, že bude tak těžký. Možná by ho stačilo i o něco míň. Doufala jen, že není tak dlouhý, aby vystačil až na zem..
Nevěděla přesně, jak to má udělat – ale dost toho viděla a něco přečetla.. Určitě to zvládne..
Sevřela ten provaz o něco pevněji a otočila se. Nyní zamířila k jedinému kusu nábytku, který tu byl. Byla to stará dřevěná židle – přinesla ji sem ona sama, je to už asi týden. Chtěla to mít všechno dokonalé a promyšlené. Nechtěla, aby ji tu někdo našel. Nikdo ji hledat nebude – o to se již postarala..
Cestou ze země znovu sebrala tu růži a ještě jednou k ní přičichla. Byla tím jediným co jí po něm zůstalo. Dal jí to jen okamžik předtím, než odešel. Než navěky odešel.. A ona teď půjde za ním.. Říkal sice, že má být silná a nevzdávat se, ale to ona prostě nedokázala. Ta bolest byla příliš veliká; nedala se zvládnout..
Vylezla na židli a růže jí přitom vypadla z dlaně na chladnou zem. Nevracela se pro ni, jen na ni smutně pohlédla uplakanýma hnědýma očima. Neměla sílu se pro ni již vracet. Proč taky.. Teď stejně potřebuje mít volné obě ruce.. Aby mohla dokonat své dílo. Aby mohla dokončit co začala..
S tichým povzdychem na rtech zvedla paže i s provazem nad sebe a začala si uvazovat smyčku kolem jednoho z trámů, které zde ještě zůstaly a kupodivu stále ještě vypadaly celkem pevně a bytelně..
Její oči se pohybovaly zároveň s každým záhybem a přehybem provazu. Možná se v nich zračila nejistota a strach, ale převládalo odhodlání a bolest.. Sama pořádně nemohla uvěřit tomu, co právě teď dělá. Nikdy nepatřila mezi ty nejšťastnější a nejopečovávanější děti, ale nikdy na tom nebyla takhle.. Tak moc špatně.. Neviděla jiné východisko.. Nic jiného, než jen tohle. Poslední a nejkrutější řešení.. Nevěděla ani, proč se rozhodla se životem skončit právě takhle, ale již na tom nechtěla nic měnit..
Konečně svou poslední smutnou práci ukončila. Dala si opravdu záležet. Byla si jistá, že se to povede.. Musí, život ji přece nemůže dál takhle trápit, již si toho zažila dost.. Již trpěla, dál to zkrátka snášet nešlo. To by nevydržel nikdo.. Tím si byla jistá..
Prostrčila hlavu tou smyčkou a naposledy se zaposlouchala do toho ticha. Doléhal k ní slabý zvuk motorů všemožných aut a to bylo asi vše. Byla daleko za městem, kde vyrůstala. Kolem bylo jen pusto a prázdno, z lidí sem nikdo nechodil, takže se nemusela bát, že ji někdo vyruší.. Snad byla dokonce jediná, která to zde znala..
Její pohled naposledy padl na černou růži. Její suchý květ se po dopadu rozpadl do tisíců malých dílků..
Zavřela černě nalíčené oči a záře dosud hořící svíčky v tu chvíli jasně ozářila i dva černé potoky slz, které dosud nepřestaly proudit. Nedokázala myslet na nic jiného než jen na něj a na to, že ho zase již brzy uvidí.. Tak moc si přála.. Dosud nikdy po ničem ve svém životě tak netoužila…
Skočila. Nevykřikla.. Byl to jen krátký okamžik, povedlo se.. Závan větru jejího těla zhasl hořící svíci a místnost se náhle znovu topila v tísnivé černočerné temnotě..