Střipky z minulosti 1.

Znáte to obyčejná holka z obyčejné ulice, ale velmi zvláštního města. Nebyla noc, nebyl den kdyby někdo nezmizel. Všechno totiž začalo asi před 6 měsíci, kdy mladá dívka šla pozdě v noci domů přes park. Za ní šel muž, který měl stejnou cestu. Dívky si všiml, ale ta jakoby lusknutím prstu prostě zmizela. Muž se na to místo rozeběhl a rozhlédl se, jenže kam dohlédl nikoho neviděl. Další noc bylo další zmizení a pak jich následovala celá řada; další lidé prostě ze dne na den zmizeli. Zvláštní je ale to, že se všechna zmizení byla v okruhu jednoho domu, kde bydlela 17-ti letá dívka Mikeira.

Mikeira je zcela obyčejná a sama nechápe, proč se právě tohle děje zrovna kolem jejího domu. Obyčejná? No zas tak obyčejná ale není. Sice chodí do školy jako každý, ale taky se učí bojovému umění u mistra Chi-qai-doa. Mikeira je v tom velice dobrá a je na 2. stupni, což znamená, že se učedníkům zabodávají specialní jehly nad klouby prstů. Ano, je to sice velmi bolestivé, ale za to její rána je velice silná. Na této úrovni je jich 10. Ale i přesto všechno by neublížila ani mouše.

Kromě bojového umění taky hraje velice dobře na kytaru. Je ráno, začíná nový den. Mikeira jde do školy a cestou potká svou kamarádku Dianu. Ty dvě jsou jako sestry. Ať se zeptáte kohokoliv, každý vám to potvrdí. Nejen že hrají obě na kytaru, ale taky se učí bojovému umění úplně stejně. Vrátíme se tedy k rozhovoru Mikeiry a Diany.

"Ahoj Miky, půjdeš dneska večer do klubu?".
Mikeira se zamyslela, "Hm, a jo, aspoň se pobavíme a třeba tam bude Luky", mrkla na Dianu.
Diana se začervenala, "Nech toho, mezi námi nic není".

Asi si říkáte, že chodí do klubu jen tak, ale ve skutečnosti tam chodí hrát na kytaru, tančit a dokonce i zpívat. Po škole šly tedy do klubu. Asi tak kolem půlnoci šly domů. Před parkem se rozdělily. Mikeira šla normálně parkem a Diana šla směrem do města.

Mikeira šla asi 5 minut sama a pak za ní někdo šel. Otočila se, dotyčný se zastavil a usmál se na ni.
"Co ode mě chceš", řekla s klidným hlasem.
"No, no Miky, to jsem já, vzpomínáš? Pořád nic...", řekl jí.
Mikeira zauvažovala a pak jí hlavou projelo pár vzpomínek...smutných vzpomínek.

"Ty si...ne to není možné...Adame!", se stuhlým výrazem v očích se na něj podívala.

Adam se kní přiblížil, "NE STŮJ!", vykřikla na něj Mikeira. Do očí jí vrhkly slzy, "Ty nejsi skutečný, ne ty jsi..."

"Zmizel beze stopy", skočil jí do řeči Adam. Mikeira se zhroutila na zem. Adam k ní došel. Klekl si a objal jí. Mikeira byla zmatená a vůbec nevěděla jak se má zachovat.

"Co ode mě vůbec chceš," dostala ze sebe Mikeira.

Adam se na ni příjemně usmál. "Vůbec nic, chtěl jsem tě vidět a vědět, jak se ti daří a tak".

Čistě náhodou šel kolem Luky a viděl je. "Hele, to je Mikeira a kdo je ten druhý?". Pak si všiml, jak Mikeira Adama odstrčila a utíkala pryč. Adam za ní běžel a pořád na ní mluvil.

" Nech mě být, jdi ode mě pryč!", křičela na něj. Došla domů, zamkla a samou únavou se zabořila do křesla v obýváku.

Je ráno. Mikeira už byla vzhůru a chystala se do školy. To, co se včera stalo prostě už nevnímala.

"Nesmím si zapomenout vzít kytaru. Dianě jsem slíbila že jí naučím těch pár triků", vzpomíná Mikeira. Ve škole šlo všechno v pohodě. Tentokrát šla domů přímo. Sedla si do křesla a začala hrát na kytaru. Vydržela to 2 hodiny, pak kytaru odložila a usnula. Probrala se kolem 7 hodiny večer.

"Kde to jsem?", Mikeira si všimla, že už není u sebe doma. Venku se to zbarvovalo do tmavých barev, všechno barevné pokryl tmavý závoj noci. Byla v nějakém zvláštním pokoji s krbem a u krbu bylo velké křeslo. Všimla si, že tam někdo seděl. "Haló, prosím Vás, kde to jsem a proč..."

Tajemná osoba vstala, "jmenuji se Tony Shieru Diego. Můžeš mi říkat Tony a...vítej v mém domě", představil se. Mikeira se rozhlédla a trochu se uklidnila, "ale proč tu jsem?".

No a pokračováni bude příště. :)