Zrádná láska

Dozvěděla jsem se, že mého muže povolali do války, zrovna když jsem zjistila, že v lůně nosím důkaz naší lásky. Propadla jsem zoufalství, jelikož jsem si ani nedovedla představit týden bez něj. I když mě všichni blízcí přesvědčovali, že se zanedlouho vrátí, byla jsem přesvědčena, že ho už nikdy v životě nespatřím.
První dva měsíce pro mě byly utrpením. Den co den jsem vysedávala v houpacím křesle a čekala až ho uvidím, jak se pomalým, vyčerpaným krokem blíží k verandě našeho společného domu. Parkrát jsem dokonce měla pocit, že ho vidím. Pomalu mi ta situace začínala lézt na mozek. Když jsem přestala doufat, objevil se. Byl skutečný a zdánlivě mi připomínal anděla, byl ohleduplnější a čistší. Zaplavila mě radost, měla jsem úpal, ale lásky. Čas, jako by se zastavil a všechno kolem přestalo existovat. Rozeběhla jsem se k němu napříč kukuřičným polem.
Z ráje se však časem stalo peklo. Byl až moc ohleduplný a připadal mi citově otupělý. Dlouhé rozprávění mi zůstalo jako vzpomínka. Nevydržela jsem tu jeho lhostejnost a nejspíš mi praskly nervy. Začala jsem na něj zoufale řvát: "Jsi snad bezcitnej? Seš snad jako kus kamene? Připadáš mi, jako bys ve válce přišel o duši." Po mém soukromém výstupu jsem se rozplakala a on odešel do ložnice a sprostě usnul.
Ze začátku jsem to nepociťovala, ale přišel zlom. Přišel mi zkažený a jeho oči mi už nepřipadaly tak andělsky modré, ale spíše kamenitě šedé. Stále skoro nemluvil. Začala jsem z jeho pohledů cítit hněv. Čím dál častěji jsem vypukla v záchvat a on ze sebe vyřazoval větší zlost.
Jednou večer jsem šla po tmě pomalu na záchod, abych ho nezbudila, měla jsem z něho strach. Pomalu jsem se chytla zábradlí na začátku schodů... "vrrrrrm" náhle za mnou zavrzala podlaha a už si pomatuji jen bolest.
Vidím bílé světlo a v dálce slyším hlasy:
,,Sestřičko, řekněte co je s ní?"
,,Přišla o dítě doktore. Sousedé ji našli pod schody, bylo jim divné, že nevycházela z domu od té doby co......."

Doba úmrtí: 18:24
rodinný stav: vdova