Temné tajemství - 1. kapitola

Nový žák! Zítra má příjít nový žák. Ale kdo ho potřebuje?! Nikdo o tom nevěděl, jen najednou, ze dne na den, byl přijat a já, jako předsedkyně třídy, jsem měla být jeho průvodkyní. Ale kdo se mě ptal? Nikdo. Klidně jsem si psala výpisky z učebnice, když se najednou ozval profesor se slovy:
"Amelie, zítra přijde do naší třídy nový žák a chci, abys mu dělala průvodkyni po škole, aby se zorientoval.Bude to jen na pět dní, doufám, že tě to neobtěžuje...?", podíval se na mě pohledem stejně-nemáš-na-vybranou. Snažila jsem se mile usmát, ale vznikl z toho jen křečovitý škleb.
"Jistě že ne, pane profesore.", ale přitom jsem se cítila strašně. Nikdy jsem se neuměla seznamovat s lidmi a ti kamarádi, co jsem měla, byli doživotní. O čem si s ním asi budu povídat? A navíc s klukem?
Tohle všechno se mi honilo hlavou, když jsem doma hodila tašku do kouta mého pokoje, vzala si svačinu a mp3-ku, nazula kolečkové brusle a vydala se na každodenní desetikilometrovou jízdu po okolní cyklostezce, kde narazím tak jenom na stromy a metrovou trávu.Zpívala jsem si s písničkami a pomalu se mi začala vracet dobrá nálada, dokud... dokud jsem to téměř nenapálila plnou rychlostí do postavy, která vycházela zpoza stromů okolo.
"Pozor!", zakřičela jsem a snažila se brzdit, ovšem v mé rychlosti to bylo jako narážet hlavou do zdi a myslet si, že spadne. Ve zmatku jsem ale odbočila a vjela přímo do divokých růží spletených s šípkem. Cítila jsem jak mi po kůži stékají praménky krve od trnů.
"Proboha, jsi v pořádku?!?", uslyšela jsem sametový hlas za mnou.
"Vypadám snad na to?", zasyčela jsem spíš bolestí než vzteky. Mohla jsem si za to z poloviny sama. Začala jsem se vymotávat, ale tím víc se mi ostré trny zarívali do rozedřené kůže.
"Počkej, pomůžu ti.", řekl ten kluk, podle hlasu to musel být kluk, nejvíš o rok starší než já, natáhl se přes mě a začal obratně vymotávat mé polámané a poškrábané končetiny z těch prokletých trnitých rostlinek. Musela jsem uznat, že i když za tohle může, má bezvadně vypracované svaly na rukou. Ne moc, ale tak akorát, aby to vyniklo. Když už jsem se cítila natolik volná, abych se mohla pohybovat, pomalu jsem se odsunula na asfaltovou cestu. Vydechla jsem si, že jsem vyvázla jen se škrábanci a poprvé se podívala na toho kluka, kvůli kterému to celé vlastně vzniklo, a naprosto oněměla. Vypadal fakt bezvadně - vysoký, hnědovlasý s mírně delšími vlasy, které k němu, ale perfektné seděly a s nádhernýma hlubokýma oříškovýma očima, ve kterých jsem se prostě ztrácela.
"Díky za pomoc.", dostala jsem ze sebe, když jsem od něj konečně odtrhla pohled.
"Není zač, vždyť jsem za to mohl... cítíš se dobře?" pohled mu zabloudil k škrábancům a modřinám. Do háje! Měsíce si nebudu moct vzít sukni!
"Jasně, to se zahojí.", usmála jsem se povzbudivě. "Promiň, ale už budu muset jet..."
"Nechceš, abych tě doprovodil...?", zeptal se provinile.Aspoň že tak.
"Ne!", odpověděla jsem až příliš rychle a hledala po zemi můj milovaný přehrávač. Našla jsem ho, ale polámaný s pošklrábaným a rozbitým displejem. Přesto jsem se pro něj sehla a snažila se ho nastartovat. Narně. Kluk si musel všimnout jak se tvářím, protože potichu řekl:
"To mě mrzí. Opravdu jsem nevěděl, že tady někdo bude, jinak bych si dával pozor. Jestli ti to můžu nějak vynahra - .", nenechala jsem ho domluvit.
"V pořádku, už jsi toho udělal až dost.", řekla jsem a důstojně jela dál svou cestou, ale dávala jsem si velký pozor, abych ani jednou nedala najevo bolest. Doufám. že už ho nikdy neuvidím! Tohle přání mi však bylo krutě odmítnuto...

Zrovna jsem seděla sama v lavici, prohlížela si škrábance a snažila s nemyslet na toho kluka, když vešel profesor. Nevstávala jsem na pozdrav, už od prváku nám říkal, že je to jen zbytečné zdržování.
"Tak třído přivítejte vašeho nového spolužáka Jaspera Graceyho.", podívala jsem se na profesora a pak na našeho nového spolužáka a ztuhla mi krev v žilách. Byl to on, ten kluk ze včerejška. "Posaď se...", pobídl ho profesor a ukázal na prázdné místo. Bože! Jak jsem proklínala Michaelu, že se odstěhovala a nechala mě tak jako jedinou samotnou v lavici! Snažila jsem být co nejvíc neviditelná a možná by se mi to i povedlo, kdyby profesor znovu nepromluvil:
"Seznam se s Amelií, bude tvoje průvodkyně po naší škole. Doufám, že spolu budete vycházet..." Jasper se na mě otočil s úsměvem, kterej ale ztuhl, když zjistil na koho se dívá. Taky jsem na tom nebyla nejlíp, stále jsem se snažila být neviditelná, ale už to nebylo tak jednochý, když se na moji lavici dívalo dvacet párů očí doprovázené šepotem a chichotáním holčičí poloviny našeho ročníku.
"Ahoj, tak se znovu potkáváme.", pousmál se. Jenom jsem dál zírala na tabuli, na kterou nám profesor kreslil graf a nereagovala. "Opravdu mě mrzí ta včerejší nehoda...", nic. Pochopil a zmlkl. Celý zbytek hodiny ,jsem byla jako na trní a snažila se nestáčet pohled na mého nového souseda. Jakmile zazvonilo, vyskočila jsem a snažila se co nejdřív vymotat z houfu spolužáků u dveří. Když už jsem byla konečně na chodbě, vydechla jsem si, ale ne na dlouho, protože okamžitě se vedle mě objevil Jasper a zastavil mě při mém dalším pokusu o útěk.
"Promiň, opravdu se moc omlouvám za ten včerejšek, ale nemohli by jsme začít od znova? Prosím!", zaškemral a upřel na mě prosebný pohled. Znovu jsem se začala ztrácet v těch očích a tak jsem jen slabě přikývla. Široce se usmál a vypadal, že se mu ulevilo. Napřáhl ke mě opálenou dlaň se slovy:
"Ahoj. Já jsem Jasper Gracey a moc rád tě poznávám.", slabě jsem napřáhla ruku a on mi s ní potřásl. "Ty jsi Amelia, viď?"
"Amy.", pípla jsem jen. "Amy Lorencová."
"Tak kde máme další hodinu?", zeptal se přátelsky a já se pomalu vydala do další učebny. Najednou jsem se zastavila a otočila se na něj.
"A nemysli si, to neznamená, že budeme kamarádi! Dělám jen to co po mě chtějí. Nic víc!" Jenom přkývl a víc nepromluvil. Celý den se mnou seděl v lavici, chodil za mnou ze třídy do třídy, ale neřekl ani slovo. Možná jsem to přehnala a ne jenom možná. Další den jsem se už začala připravovat na jeho mlčenlivost, ale bylo to předčasné - Jasper do školy vůbec nepřišel. Mrzelo mě to. Chtěla jsem se omluvit.