Úhel pohledu

Tak to tedy byla šichta. Prokletá od samého počátku. 21 březen, první jarní den. Středa, polovina týdne. Člověk by se měl radovat z každé vteřiny. Ale to by nesměl strávit celé dopoledne pravidelnými tříkilometrovými procházkami podél trasy bahnovodu, odpoledne spánkem střídaným vyhrnováním kamenů, rákosu, papírů, starých shnilých matrací a vím já čím vším, co se dá najít na dně rybníka, z odlučovače mechanických nečistot a večer, zbitý jako hraničářský pes, jít na noční.
Zpropadená pramice a zpropadené veslování. Než jsem začal pracovat u firmy zabývající se ekologickým čištěním rybníků, bylo pro mě potěšením si v létě půjčit loďku a klouzat po hladině. Poslední dobou se ale moje láska k vodě poznenáhlu přetvářela v nenávist. To by dokázal pochopit každý, donucen odveslovat denně několik kilometrů jenom na cestách do práce a z práce.
"Běž si lehnout, Vlasto. Napíchal jsem si cestou sondy, je to samý čistý bahno, žádný kameny. Kdyby něco, prozvoním tě. Dej si vysílačku k posteli."
Celá Telč už spala, bez ohledu na to, že pod hradbami se po jinak klidné hladině pohybovala na lanech upoutaná několika tunová ocelová potvora.
Zavřel jsem si dveře do kabiny. Byla velmi dobře odhlučněná, tak vevnitř nebylo slyšet nic. Člověk spíš vnímal vibrace stroje než jakýkoliv hluk. Venku na palubě to bylo mnohem horší. Diesel agregát, ženoucí všechna čerpadla vyrábějící dostatek tlaku pro složitý hydraulický systém zařízení, řval v otáčkách, jako by to snad mohlo mít vliv na rychlost práce. Hned potom bylo nutné věnovat několik minut tomu, aby se mi lopatu podařilo správně zabagrovat do sedimentu. Od té doby, co bagr šéfové osadili hustoměrem, si nikdo z nás nedovolil točit jen tak dokola vodu. Znamenalo to totiž prémie a příplatky v čudu.
Hustoměr se ustálil na hodnotě 80%. Hlavní navijáky zase na rychlosti 0,6m za minutu. Absolutně optimální. Že by se konečně začalo dařit? Nastavil jsem si světla tak, abych pohodlně mohl přehlédnout dvojici spojujících se "cágrových" lan a vyndal z kapsy řádně ohmatanou detektivku. Venku se ochladilo a přes kalendářní údaj začal polehoučku a drobně padat sníh. Úplně po paměti sáhnu po vypínači topení a téměř okamžitě ucítím příjemné teploučko.

Je pomalu půlnoc a chce se mi hodně spát. Ještě že je ta knížka hodně napínavá, snad mě udrží vzhůru. Drobné sněžení přešlo do slušné chumelenice. Na konec cágru už není vidět.

Prostě mi není dopřáno mít klid. Dneska se proti mně všechno a všichni spikli. Lopata začala zajíždět pod levý ponton, a to přesto, že klapky ovládání byly vychýleny nadoraz vpravo. To mohlo znamenat jenom jediné. Některé z "cágrových" lan se zamotalo, zřejmě do zbytků nějakého stromu, jeho kořenového systému, léta utopeného pod vodou. Bylo potřebné ukotvit bagr a najít to zpropadené místo.
Po půl hodině tahanic s nepoddajným ocelovým lanem dlaněmi do krve rozedřenými, jsem propocený jako myš. Oblečení se mi lepí na tělo. Taky pekelně unavený. A to mě čeká dobrých 300 metrů veslování. Pokud tedy nepočítám těch pět hodin do konce směny. Jenže jakmile se otočím zpět k bagru, všimnu si na nebi podivných šmouh. Chvilku musím sledovat a ostřit, abych dokázal zjistit, oč vlastně jde. Vypadá to jako film nebo projekce. Je to celé rozmlžené, neostré, jako by to bláznivý promítač promítal jenom na sníh v chumelenici. Přesto je zřetelně vidět červené auto mizící pod přední nápravou kamionu a měnící se v chuchvalec šrotu. Bohužel nedovedu rozeznat ani co za značku auta to je, natož jeho SPZ.
Nejdřív mě napadlo, že by se mohlo jednat o jakýsi nechtěný únik z promítací kabiny kina. Mohla se třeba ve zdi udělat prasklina jejíž otvor jako by byl kalibrován právě pro ohniskovou vzdálenost nad plochu rybníka. Jednoduchá "Camera Obscurra." Jenže tuto hypotézu musím zatratit téměř v tom samém momentě, co ji zrodím. V kině by si přeci ve smyčce nepouštěli stále dokola několik vteřin filmu. Tak asi nějaká zvláštní fata morgana? To vypadá nejvěrohodněji. Stejně o tom musím stále až do rána přemýšlet. Vypadalo to velmi tajemně.

x x x

Oba dny, až do pátku, utekly jako voda. Sláva. Končí mi turnus. Teď se budu celý týden jenom válet, a myslím, že velmi zaslouženě. Takové pracovní nasazení by déle nevydržel snad ani ďábel. Už už se chystám převlékat, když z vysílačky zaslechnu hlášení, že praskl bahnovod. Hodím na Avii svářečku a jedu tam. Nic jiného mi stejně nezbývá.
Je skoro osm večer, když konečně vykoupán a se zabalenými věcmi nasedám do zářivě rudé Fabie. Kupovali jsme si ji před necelým čtvrt rokem, takže uvnitř stále voněla novotou.
Za Třeboní už skoro nevidím. V dálce před sebou sleduji koncová světla jakéhosi auta a snažím se fixovat ty dva rudé plamínky. "Proboha jenom neusni!" přesvědčuji se. Zdá se, že se mozek poněkud zkoncentroval. Zdá se, že se mi to daří.
Jakoby zdálky, snad už z jiného světa vnímám ostrý a táhlý zvuk klaksonu. Uvědomuji si, že právě míjím dvojitou středovou čáru a také kamion, který se na mě řítí. Najednou vím zcela jasně, co to bylo za auto v té projekci, i jakou mělo SPZ. Rána a potom už nic. Žádný strach, žádná únava, žádný pocit. Nic, prostě konec. Definitivní.