Temné tajemství - 3. kapitola

Marodila jsem, taky jak bych se každý den dovlekla do školy včas? Tak jsem zůstala doma a v obýváku si rozbila základní tábor, neboli tuna DVD a kazet s filmy, jídlo a pohodlné ležení na gauči a kotníkem položeným na polštáři, aby to moc nebolelo. Právě jsem byla v půlce úžasně romantické komedie a představovala si při tom jak mě Jasper před několika nesl a já mu byla tak blízko. No dobře, nebudu se tady rozplývat.=)
Ježiš! Někdo zvoní. Bože to nikdo neotevře??? Aha, nikdo není doma.
"Už běžím.", křikla jsem směrem ke dveřím, což byl dost nadnesenej výraz, jelikož mi dalo práci udělat jen pár kroků. Zvonek ustal. Jestli tam nikdo nebude, tak budu hodně zlá! Poslední krok už jsem prostě nedokázala udělat, tak jsem se jen natáhla, otevřela dveře, pověsila se na ně celou vahou a oneměla úžasem - přede mnou stál Jasper s kyticí žlutých a červených růží, balíčkem a tím nejkrásnějším úsměvem. Jen jsem na něj zírala a nezmohla se na slovo.
"Můžu dál?", zeptal se nevinně a já pustila dveře, aby mohl vejít, jenže tím jsem ztratila oporu a znovu, opakuju znovu, letěla k zemi. Jak ponižující. Ale Jasper mě chytil.Naše tváře byly v tu chvíli jen kousek od sebe a jeho dech mě příjemně zahřál na tváři, když promluvil:
"Asi bych se měl od tebe držet dál," usmál se."protože pokaždé, když jsem u tebe, se ti něco stane..."
"To ne!", vylítlo ze mě, dřív než jsem se stačila zarazit. Jasper se jen znovu usmál. Bože, to nedopadne dobře. Ještě jsem nezažila, abych si jen tak povídala s klukem a navíc klukem, který se mi líbil. Nervózně jsem se zasmála. "Teda...hmm...chtěla jsem říct, no, můžeš mě pustit?"
"Ano, promiň.", začervenal se. Opravdu nebo se mi to jenom zdálo? Zavřel dveře a čekal co udělám. Nic jsem neřekla a vydala se skákavě do obýváku, bože, ale tam je strašný bordel! Co teď? Můj pokoj? Ne! Ještě větší nepořádek, takže bylo rozhodnuto, musím do obýváku, ať chci nebo ne.
"No raději se moc nerozhlížej, nějak se mi nechtělo uklízet...", připravuju ho na šok ještě dřív než se tam objevíme. Jenom mávne rukou. Uf! Ještě že jsem si rozmyslela přinést polštář a deku, to by byl už opravdu trapas. Takhle mi tady zbývají už jen brambůrky a rozházené DVD smíchané s knížkami. Posadím se a snažím se tvářit normálně. Teprve pak si všimnu, že Jasper stále nerozhodně postává uprostřed pokoje.
"Tak se posaď.", usměju, díky bohu, normálně. "Chceš něco k pití nebo k jídlu?" zeptám se. Zajiskří mu v očích, jako kdyby v tom byl skrytý význam, který chápe jen on, a usměje se způsobem, který mi rozbuší srdce.
"Ne, díky." odpoví a konečně se posadí. Tak první fáze je za mnou. Chvíli oba mlčíme, když se inteligentně zeptám:
"Tak proč jsi tady?" Ach jo, já se prostě nikdy nezměním. V duchu si dám facku a zatrhnu si ty přiblblé dívčí časopisy.
" Přišel jsem se podívat, jak se ti daří a přinesl jsem ti růže. Doufám, že je máš ráda.", zeptal se nejistě a i kdybych neměla, neřekla bych to.
"Jsou nádherné. Moje oblíbené.", konečně něco celkem normálního. Pomalu vstanu a jdu k Jasperovi, ten také vstane, proč? Aha, gentelmani ještě nevymřeli, jeden zůstal, a podá ni kytici.
"Děkuju..." měla jsem sto chutí dát mu pusu na tvář, ale pak jsem si vzpoměla co se stalo posledně, tak jsem se jen usmála a dodala: "Hned jsem tady jen je dám do vázy." Odkulhala jsem do kuchyně a zhluboka se nadechla. Pak jsem napustila do té nejhezčí vázy, co máme vodu a opatrně do ní dala květiny. Byly opravdu nádherné, musela jsem si přivonět. Nádhera. V duchu jsem jásala, že jsem ráno neodflákla hygienu a dokonce si umyla a upravila vlasy. Přiznávám, měla jsem na sobě černé tepláky a vytahané tričko s lebkou, ale přece nemůže čekat, že když jsem doma, tak budu oblíklá jak na ples, ne? Vrátila jsem se do obýváku a sedla si naproti Jasperovi.
"Tak co, už jsi byl ve škole?", nadhodím.
"Kdepak, jsem doma."
"Takže ulejvák.", popíchnu ho se smíchem.
"A co ty? Taky se ulejváš, místo aby jsi porováděla vašeho nového spolužáka...", oplatí mi to, ale já se tak lehce nevzdávám:
"Ale náš nový spolužák není ve škole, to jsem tě dostala co." Jenom pokývá hlavou na souhlas a znovu se odmlčíme. Když už ticho začíná být celkem nesnesitelné a já se snažím koukat všude možně jen ne Jaspera, promluví:
"Málem bych zapomněl.",vyndá z vnitřní kapsy saka, ano saka, mimochodem úžasně padnoucího saka, krabičku. Není větší než dlaň, ale byla úhledně zabalená do modrého balícího papíru. "To je pro tebe, za to ,že jsem tě poprvé tak vystrašil, za to že jsi kvůli mě skončila v trní a s bolavým kotníkem,,,,a taky za tvoji mp3 a discmana. Snad se ti to bude líbit...", vstal a podal mi krabičku a sedl si vedle mě.
"Ale to přece nebyla tvoje vina, že jsem spadla. To spíš já bych se ti měla omluvit, že jsem tě strhla sebou..."
"Ale no tak Amy, udělej mi tu radost, a navíc, kterej kluk by netoužil po tom, aby na něj spadla nějaká pěkná holka...?"
"Pokud bych to jako měla být já, tak nikdo, to tě ujišťuju.", ale nedá mi to a uvnitř najdu něco co mi vyrazí dech.Ipod!
"Ale...ale Jaspere to...to nemůžu přijmout, to je moc drahý, neblázni!", zašeptám ohromeně a snažím se mu dárek, leč nádherný, vrátit. Jasper mi ale zavře dlaň, kterou k němu natahuju.
"Chci, aby sis ho nechala, myslím, že jsem ti mnohem víc dlužen než obyčejný Ipod. Je to to nejmenší. Navíc bych se urazil, kdybys to nepřijala.", usměje se vítězně.Co s nim mám dělat?
"Tak teda když jinak nedáš, ale jen proto, že...že.", ukončím znovu inteligentně svoje blábolení.
"Umíš s tím zacházet?", zeptal se vesele, protože dosáhl svého. Jen kývnu hlavou na znamení souhlasu a položím dárek na stolek.
"Je fakt úžasnej, děkuju." usměju se a přitom si všimnu, že Jasper není ode mě dál než deset centimetrů. znovu znervózním a snažím se koukat jinam než do jeho nádherných očí. Moc mi to neusnadňuje, protože nevypadá, že by chtěl odtrhnou pohled od mého.
"A dostanu za to, že jsem byl tak hodnej a přišel tě navštívit něco?" srdce se mi rozběhne dvojnásobnou rychlostí a Jasper se nádherně usměje, jakoby ho slyšel.
"A co bys chtěl...?" snažím se mluvit přirozeným hlasem.Ale za okamžik už je mi jasné, co chtěl, protože se ke mě nakloní a políbí mě.
"Tohle bych chtěl.", zašeptá mi po chvíli, když mě přestane líbat, do ucha. Nevím, kde se ve vzala ta odvaha, když jsem se ho zeptala, stále blízko něj:
"A mohla bych to teď chtít taky?" Vážně se na mě podíval, a když jsem si už myslela, že řekne ne a v duchu si nadával do pitomců, když se znovu usmál a s pohledem zabodnutým do mých zelených očí odpověděl:
"Samozřejmě." a znovu mě začne líbat, ale neříkám, že bych mu to neoplácela. Taky kolikrát se vám stane, že vás začne líbat kluk po kterým šílí všechny holky ze školy? Přiznejte si, skoro vůbec, ale mě se to stalo a musím říct, že v tu chvíli mi bylo úplně všechno jedno.
Asi po dvaceti minutách, nebo tak nějak, jsme se od sebe konečně odtrhli a Jasper s provinilým výrazem vyhrkl:
"Promiň, musím jít." No čekali by jste, že z něj vypadne zrovna tohle? Já teda ne a tak sem se nezmohla na slovo, když mi dal pusu na čelo a zmizel jak pára nad hrncem. Jen jsem se přiblble usmívala a koukala na romantický filmy a přemýšlela, co jsem to před chvílí dělala. Nebylo to správné. Proboha! Vždyť ho ani neznám! Ale jako před tím mi to bylo vlastně úplně fuk...