Temné tajemství - 4. kapitola

Neozval se. Né že bych nějak čekala nebo tak nějak, ale přece jen nemůže se s někým jednu chvíli vášnivě líbat a pak prostě zmizet na celý dva tejdny, Ale jak vidim, tak může a naprosto bez problémů. Konečně jsem mohla jakž takž normálně chodit a šla jsem do školy. Někdo by zůstal doma, ale já potřebovala přijít na jiný myšlenky, ale v tu chvíli mě nějak nenapadlo, že Jasper chodí do školy taky a sedí se mnou. to mě napadlo až když jsem se usadila, ve své nové černé mini a růžovém tričku na špagetových ramínkách, do lavice. Čmárala jsem si po okraji sešitu a poslouchala mého nového Ipoda, když jsem zaregistrovala postavu sedající si vedle mě. Jasper. Dělala jsem jakože nic a znovu se plně soustředila na kreslení postaviček se smutným výrazem. Až po chvíli jsem si všimla, že Jasper si podepřel hlavu rukou a teď na mě s mírným úsměvem kouká nebo spíš bezostyšně civí, ale kdo by mu to měl za zlé, že? Znovu jsem se zabrala do kreslení, ale nešlo mi to tak dobře, když jsem věděla, že se na mě kouká. Odložila jsem tužku, sundala si sluchátka a zeptala se:
"Co je?" možná to bylo trochu hrubý, ale prostě jsem neměla ráda, když na mě někdo bezdůvodně civí, ale hlavní bylo, že mě nenapadla žádná lepší otázka.
"Už jsi ve škole a ani nepozdravíš?", usmíval se.
"Jen následuju příkladu ostatních...", podotkla jsem.
"Zdravil jsem tě, ale asi jsi mě neslyšela...", stále se usmíval. Nechápu jak může být tak optimistický. Vážně nechápu.
"Tak promiň." odpověděla jsem a víc si ho nevšímala. Po celou hodinu jsem se statečně koukala na druhou stranu. Cítila jsem jeho pohled, ale prostě jsem ho ignorovala. Při zazvonění jsem vylítla ze třídy, abych se zbavila jeho pátravého pohledu. Vyšla jsem na školní dvůr a sedla si na mou oblíbenou lavičku u jezírka pod vrbou. Byla stará a nikdo moc se tam nehrnul, takže jsem měla klid, aspoň jsem si to myslela. Koukala jsem na hladinu zčeřenou padajícími listy a přestala vnímat okolí. Někdo mi přikryl dlaněmi oči. Jasper! Rychle jsem se otočila, ale nebyl to on. Úsměv se mi vytratil ze rtů. Jimmy. Kluk, kterej za mnou chodí už od první třídy. Tam kde jsem já se za několik minut objeví taky. Nesnáším ho, ale je mi ho vlastně líto. Je to takový typ, který se rád učí, no, abych byla úpřimná je to prostě totální šprt. A nedokazujou to jen ty jeho jedničky, ale i oblečení. Šedé kalhoty s nažehlenými puky, bílou košili s krátkym rukávem a na tom, fakt nekecám!, vestu, šedou vetu. Prostě vypadal jako typickej šprt, kterýho vidíte ve filmech, akorát že tenhle byl skutečnej.
"Ahoj Amelie, chyběl sem ti? Nebyla jsi ve škole tak dlouho ,že jsem ti musel chybět viď?!", ptal se mě přeskakujícím úlisným hlasem, až mi běhal mráz po zádech.
"Jimmy, promiň, ale nechyběl si mi a chtěla bych být sama, můžeš laskavě odejít?!", řekla jsem to narovinu, ale stejně ho to neodradí, zítra bude otravovat zas. Díky bohu se odtáhnul pryč. Nemám na něj náladu a při tom jeho podlejzání učitelům se mi dělá špatně. Na svačinu jsem po tom neměla ani pomyšlení. S rozhlídnutím, jestli Jimmy neoxiduje někde kolem, jsem se vytratila do malé aleje. Bylo tam nádherně a tak jsem nepospíchala.
"Jaspere!", vydechla jsem, když se nenápadně objevil mezi stromy.
"Ty se se mnou nebavíš?", zeptal se smutně. Nervózně jsem si začal pohrávat s vlasama.
"Bavím, ale ty se mnou celé dva tejdny ne, tak co ty na to ?!", myslím, že věděl na co jsem narážela, a tiše odpověděl.
"Musel jsem si něco promyslet...", tázavě jsem nadzvedla obočí.
"A už sis to promyslel?Nebo mě budeš dál ignorovat? No jak chceš tak zatím ahoj...", nečekala jsem na odpověď a prošla kolem něj a zhluboka dýchala. Už jsem byla skoro na konci aleje, když jsem uslyšela spěšné kroky a někdo mě chytil za ruku. Snažila jsem se vytrhnout, ale nepustil mě.
"Rozmyslel jsem si to a nechci ti tě dál ignorovat, je to moc těžké. A abych pravdu řekl, nevím jestli bych to vydržel. Takže se ti omlouvám za ty dva týdny, nechtěl jsem ti nijak ublížit...", zmlkl, protože mi začali téct slzy. Proč??? Nechtěla jsem brečet, ani jsem se na to necítila, ale slzy tekly. Natáhl ruku a jemně mi je setřel z tváří.
"Neplač, prosím.", jenom jsem zavrtěla hlavou a po chvíli jsem ze sebe vydolovala:
"Já nevím proč pláču, ale nejde to zastavit...", přivynul si mě blíž a objal. Přitiskla jsem tvář na jeho tričko a snažila se přestat brečet. Hladil mě po vlasech a šeptal mi do ucha uklidňující slova, ale pomáhalo to jen trochu. Objala jsem ho pažemi a přitiskla se k němu ještě víc, díky bohu se slzy zastavovaly. Po nějaký chvíli jsem se odtáhla.
"Už je to lepší, nevím co to do mě vjelo, obvykle nepláču jen tak pro nic." Díval se mi do očí, když jsem si uvědomila, že prší a spolužáci utíkají dovnitř. Jasper mě chytl za ruku a s úsměvem řekl:
"Tak pojď, poběžíme, ať nenastydneš." usmála jsem se na něj a společně jsme se rozběhli do školy. Před hlavním vchodem do budovy jsme zpomalili, když se najednou Jasper zastavil. S otázkou v očích jsem se na něj podívala, ale on si mě jen přitáhl blíž a dlouze mě políbil. Bylo by to idylické kdyby...kdybych věděla co se stane o několik týdnu později.