Temné tajemství - 5. kapitola

Nesnáším pondělky. Už od malička mi dělalo problémy cokoliv udělat v pondělí dobře a proto jsem většinou v pondělí, brr hnusné slovo, ve škole chyběla. Rodiče mi bez protestů psali omluvenky, učitelé už si zvykli na moje pondělní výpadky, takže jsme vlastně celá třída měli písemku vždy jiný den v týdnu a nikomu to nevadilo. Asi si myslíte, že je to hloupé, ale já z toho dne mám fakt fobii. Nevím proč. Prostě mám a tečka.
"Kde jsi byla?", zeptal se mě v úterý o matematiku Jasper.
"Doma." odpověděla jsem šeptem a znovu se plně věnovala poznámkám, no plně, to přeháním, od té doby, co jsem ho poznala se nikdy ničemu nevěnuju naplno, když je u mě, ale snaha je.
"Proč, bylo ti něco?", znovu se zeptal a odložil propisku. Jen jsem si povzdechla.
"Nesnáším pondělky, nikdy mě v pondělí nenajdeš ve škole...všichni to ví...", zatvářil se zmateně.
"A proč jsi mi to neřekla?", zněl snad jeho hlas podrážděně nebo sem si to jen domyslela?
"K čemu bych ti to měla říkat?" Jeho hlas zněl naštvaně:
"Nedělá se to tak? Když spolu dva lidé 'chodí'?", vykulila jsem oči, ale snažila jsem se nedát najevo překvapenost. Bylo to poprvé, co se vyjádřil v něčem jako 'o nás'.
"Aha, to mi chceš jako říct, že... my - .", hlas mi zrádně vynechal. "spolu chodíme?" v mysli jsme si přehrávala naše rozhovory, ale ani jednou jsem nikde nenašla zmínku o tom, že by jsme spolu chodili. No, možná jsem pitomá a moje zkušenosti s kluky jsou chabé, ale opravdu jsem nevěděla, že už je to jakoby samozřejmé, když mezi námi něco...proběhlo? Úpřimně, už se mi párkrát stalo, že jsem se s někým líbala a pak z toho nic nebylo, ne že by mi to vadilo. Většinou to byli takový ty týpci, co se ochomejtaj na diskotékách a hledaj někoho koho můžou snadno dostat. Na takové jsem měla vžycky štěstí, ale díky bohu taky rozum.
"Ne snad?", zatvářil se pochybovačně. Teď jsem si připadala opravdu jako magor, takže jsem se zatvářila, jakože jsem teprve teď zjistila na co se mě ptal.
"No jasně, chodíme. Promiň, trochu jsem nedávala pozor." Co kdyby si to náhodou rozmyslel? Modlila jsem se v duchu, aby to přešel jen mávnutím ruky. Díky bohu si ho profesorka zavolal k tabuli. Ne že bych mu přála zkoušení, ale aspoň na to zapomene, snad. Ale ježiš, zrovna matika??? Ta si na něm smlsne. Bude rád za čtyřku, myslela jsem si, ale jak se za několik minut ukázalo, byla jsme úplně mimo. Jasper nejenomže spočítal bez sebemenšího zaváhání všechny zadané příklady, ale ještě bez chybičky zodpověděl její otázky ohledně teorie. Musela jsem si dávat hodně velký pozor, abych na něj nezírala s otevřenou pusou, když ho matikářka s napůl pobouřeným, napůl ohromeným výrazem před koncem hodiny posadila s čistou jedničkou.
"Tak jo, omlouvám se. Měla jsem ti to říct, ale prostě mě to nenapadlo." Zaberou na něj smutný oči? Vypadá to že jo.
"Neříkej." odtušil chladně a se zazvoněním vyskočil z lavice tak ladně, že mi to až bralo dech. Když jsem co nejrychleji vyšla za ním ze třídy, už jsem ho na dlouhé spojovací chodbě neviděla. Vadilo mi to, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Byla velká přestávka, tak snad si ho udobřím do začátku další hodiny.
Vyházela jsem učebnice z tašky a s povzdechnutím si složila hlavu na ruce položené na lavici. Zřetelně jsem slyšela, jak se židle vedle mě pohnula, ale snažila jsme se to ignorovat. Zavřela jsem oči a soustředila se na pomalé nádechy a výdechy, když jsem je znovu otevřela Jasper už vedle mě neseděl. Úlevou jsem vydechla. Chtěla jsme v klidu přemýšlet o mě a Jasperovi a o tom co říkal o matiku, ale jak, když je třída plná povykujících puberťáků? Napadlo mě schodiště vedoucí na školní půdu - nikdo tam nechodil a zvuky ze tříd a chodeb tam doléhaly jen stěží.
Schodiště bylo, jak jsem předpokládala, bez jediného člověka. Vyšla jsem až k obyčejným starým oprýskaným dveřím vedoucím na půdu a posadila se pár schodů pod nima. Neviděla jsem dolů, takže to znamenalo, že nikdo neviděl nahoru. Pustila jsem si svoji oblíbenou písničku Roulette od System of a down, kterou poslouchám, když potřebuju přemýšlet, a opřela se o železné tyče zábradlí, které příjemně chladily. Spojila jsem své myšlenky s textem písně a přitom se bezděky kousala do rtu (dělám to vždycky, když nevím co dělat).
I have a problem that I cannot explain,
I have no reason why it should have been so plain,
Have no questions but I sure have excuse,
I lack the reason why I should be so confused,
Jenomže já stále nevěděla. Opravdu Jasper stál o to, aby byl se mnou? Vždyť na škole bylo tolik holek, které by dostal jen lusknutím prstu, ale on chtěl mě. Proč? Nevím. Jsem úlně obyčejná, nezajímavá a naproti některým holkám nejsem ani moc hezká, ale on chce zrovna mě!

I know, how I feel when I´m around you,
Why? I don´t know, how I feel when I´m around you,
Around you
...
Nechce nikoho jiného, jen mě. Ani Lucy, a to je opravdová kráska, sice tupá, ale krásná a já nejsem nic! Tak proč? Nevím.

I know, how I feel when I´m around you,
Why? I don´t know, how I feel when I´m around you,
I, I know, how I feel when I´m around you,
Why? I don´t know, how I feel when I´m around you,
Around you, around you, around you

Písnička začala znovu od začátku, ale mě to nevadilo. Hledala jsem odpověď, ale nenacházela.
"Tak proč já? Proč chce zrovna mě?" neuvědomila jsem si, že mluvím nahlas, ale i kdyby, nejspíš bych to ignorovala. Prsty jsem zatínala v pěsti a stále znovu si, teď už šeptem, opakovala ty dvě věty, na které jsem prostě nedokázala najít odpoveď, ledaže by mi ji dotyčný řekl. Když jsem na to pomyslela, ucítila jsem lehký dotek na rameni. Leknutím jsem zavadila rukou o sluchátka a vytrhla si je z uší. Vedle mě klečel Jasper a upíral na mě zamyšlený pohled těch jeho čokoládových očí. Doufal jsem, že neslyšel moje otázky, které byly určeny jen mě, ale přesto bych ráda slyšela odpověď, ale způsob, jakým se na mě díval, naznačoval něco jiného.
"Protože od chvíle, kdy jsem tě poznal jsem věděl, že bez tebe prostě nemůžu být. Byla jsi tak roztomilá, i když díky mě samá modřina," tiše se zasmál, ale já jen vykuleně pozorovala co dalšího z něj vypadne. "když jsi se zlobila, mluvila, smála, prostě cokoliv! Ale hlavně se s tebou cítím dobře, chápeš? Prostě v pohodě. Cítím se s tebou tak, jak bych s nikým jiným určitě nedokázal. Před tím jsem nikdy nepoznal nikoho, s kým bych chtěl trávit tolik času. A věř mi, ty nejsi obyčejná ani nezajímavá..."
"Tohle jsem přece nahlas neříkala." zarazila jsem ho, "Nebo snad jo?" Z obezřetného výrazu přešel k úsměvu. Začervenala jsem se a sklonila hlavu až mi vlasy zakryly obličej. Jasper mi je jemně odhrnul na rameno a jeho výraz zněžněl.
"Právě proto tě mám tak rád, ty ani nevíš jak ti to sluší, když se takhle červenáš..."
"Máš mě rád?", zašeptala jsem a zadívala se mu do očí. Nechtěla jsem se ho zeptat, ale co? Jsem přece jenom holka, ne?
"Amelie, copak jsi mě před chvílí neposlouchala?", byla to snad jediná odpověď, kterou mi chtěl dát? "Mám tě rád a ani nevíš jak moc!"
I, I know...
Chtěl vstát, ale přitáhla jsem si ho k sobě za tričko. Nevypadal, že by mu to moc vadilo, jen se na mě koukal. No a pak si asi každý umí domyslet, co jsem udělala...=)

***
Nikdy jsem se necítila tak v pohodě, pořád jsem měla dobrou náladu a všechno se mi dařilo, nechtěla jsem si to přiznat, ale nejspíš jsem se zamilovala. Nikdy se mi to nestalo a prostě jsem nevěřila, že teďka najednou a navíc s klukem, kterýho jsem znala pouhých pár měsíců, ale asi si Amorek nevybírá.