Noční stíny

Proč se vlastně někteří lidé bojí tmy?
Začíná to už od malinka. Jako děti vidíme ve stínech všemožné příšery, které číhají pod postelí, aby nás mohli spolknout jako malinu. Jak ale brzy pochytíme od dospělých jistý odstup od fantazie, začneme vidět i ve tmě cosi banálního. Že by na nás tamhle v rohu měl číhat trojhlavý medvěd se dvěma řadami vyceněných zažloutlých tesáků? Vždyť je to jenom stará telefonní budka! Ale vážně nám ve tmě nic nehrozí? Nic se tam neskrývá…?

Dnešní noc foukal mírný větřík a bylo docela chladno. Alexandra se chvěla ve slabém svetříku a třela ruce o sebe, aby se trochu zahřála. Sídliště osvětlovalo jen pár pouličních lamp a ulice byly z větší části zahaleny do tmy. V dálce bylo vidět pár neurčitých šedých obrysů budov. Všude jen ta smutná šedivá barva, vtíravý chlad a naprosté ticho – to všechno Alexandra intenzivně vnímala. Stála před vchodem paneláku a chystala se na svou obvyklou půlnoční procházku. Sama nevěděla, proč chodí takhle pozdě ven, nicméně tak vyrážela poslední měsíc každý den, pořád stejně. I dnes zamířila na začátek tísnivě prázdné ulice.
Ale v tom tichu mohl pozorný posluchač rozeznat jakési tlumené zvuky, vzdáleně připomínající kroky. Alex si to uvědomila až když byla v půlce bloku. Byl tam i někdo jiný… Reflexivně se otočila, aby viděla toho neznámého, co se toulá nocí stejně jako ona, ale nic nezahlédla - snad kvůli té tmě, myslela si. Kroky se zastavili.
Její tělo se chvělo čím dál tím víc a to už nejenom kvůli chladu. Zrychlila krok, jak nejvíc to šlo, aby byla zároveň co nejméně slyšet. Jenže záhadné kroky zrychlovali s ní a jejich hlasitost nabývala na intenzitě. Alexandra už byla vyděšená na nejvyšší míru a dala se do běhu. To samé udělal i neznámý. Alex zalíval studený pod a byla celá napjatá. Pomalu se blížila ke konci ulice a doufala, že bude mít možnost někam zahnout a schovat se. Pořád zrychlovala a zrychlovala. Najednou se jí zdálo, že kroky utichly. Skoro jí spadl kámen ze srdce, ale utíkala pořád dál, byla k smrti vyděšená. Užuž se blížila k telefonní budce na konci ulice, kde doufala, že bude moci zahnout a ztratit se. Ale nebylo jí přáno ani doběhnout za roh. Z ničeho nic se kroky neznámého ozvaly přímo za ní.
Alex už byla hrozně vyčerpaná. Nohy jí vypověděli službu a nemohla popadnout dech. Věděla, že tohle je její konec. Jediná její naděje byla, že jí někdo uslyší, když se pokusí pořádně nahlas zakřičet. Doufala, že někdo přijde na pomoc…jestli už ovšem nebude pozdě. Ze všech sil nabrala vzduch do plic a otevřela ústa k výkřiku. Byla ale tak ochromená strachy, že ze sebe nevydala ani hlásku – jako by přišla o hlas. Pronásledovatel už byl těsně za ní. Cítila jeho přítomnost, cítila, jak pokládá ruku na její rameno. Věděla, že tohle je její konec…
Právě v tu chvíli se konečně zmohla k výkřiku.
Jenže ona nebyla jediná, kdo řičel. Snad také ten neznámý? Alex měla podivný pocit. Cosi ji táhlo silou z tohohle světa a celé sídliště se jí pomalu rozplývalo před očima. A pak už tu bylo jen ostré světlo a pořád byl slyšet ten druhý jekot, drásající uši.
Alex prudce otevřela oči a posadila se. Ležela v posteli, zalitá studeným potem, s bušícím srdcem. Budík na nočním stolku hlasitě vyzváněl. Už zase se jí zdál ten samý sen, děsuplná noční můra, která jí pronásleduje už pěkných pár dní a každou noc jí nutí prožívat nesnesitelně napjaté a děsuplné chvíle.
„Ach jo, kdy já už z toho vyrostu“, usmála se Alexandra pro sebe a čile vyskočila z postele.