Andělská záře

jednou, když byla Tina ještě malá, přišel k nim domů jednoho večera takový podivný pán.
byl oblečen do černého obleku s jemným bílým proužkem na straně. měl černý elegantní cylindr a jeho dlouhou štíhlou postavu zahaloval plášť. Starý a ne příliš opečovávaný. Na nohou se mu blýštily čerstvě nalakované lakýrky. Když vešel do domu, smekl cylindr, uctivě pozdravil tatínka a mamince zlehka políbil ruku. pak se smutně pousmál a Tina si všimla toho zlatého předního zubu. Chvíli mluvil a potom se mamince a tatínkovi rozhostil na tváři smutný výraz. viděla jak se mamince po tváři valí jedna slza za druhou. Pán si nasadil cylindr, zlehka se uklonil a odešel. Tina vše sledovala ze dveří svého pokoje. Když se za tajemným pánem, oněmž ani nevěděla jak se jmenuje, zavřeli vstupní dveře, zavřela i ty své a běžela k oknu. Muž stál na zahradě a díval se do jejího okna. ono, přímo na ni. Usmál se a k tině dolehl třpyt jeho zlatého zubu a najednou, jako by se v té záři ztratil. Opravdu tam nebyl. Jako by ho ten třpyt z jeho vlastního zubu úplně pohltil.
V očích jí zablýsklo. Měla strach, ale s klidem v duši i v těle si šla lehnout. prožila bezesnou, ale klidnou noc. jak v noci ulehla, tak se ráno probudila. sešla do kuchyně, kde už měla nachystanou snídani. Kakao a vońavé rohlíčky. S chutí se najedla, ale pořád před sebou viděla tajemného muže mizícího v záři zlatého zubu. Když do pokoje vešla maminka (těsně potom co se nasnídala) jen na sebe mlčky hleděly. Tina po chvilce vstala a odešla do svého pokoje. až na oběd a večeři byla zavřená v pokoji (zamkla) a hleděla z okna. jako by doufala, že se záře vrátí a objeví se s ní i ten tajemný muž. Tina z něj měla strach, ale zároveń ho milovala. byl vysoký, urostl navíc dobře oblečen. vypadal jako gentlemann a navíc byl hezký. Moc hezký. Tině se líbil a to bylo důležité. Snad by mohly být přátelé. snad jen jeho by pustila skrze zamčené dveře.
večer (i když zklamaná) ulehla do postele a jen co položila hlavu na polštář, ocitla v říši snů. Usnula.
Ráno se vzbudila velmi brzy. Byly sotva čtyři hodiny ráno. Vzbudila ji ohromná záře. Jako by se v jejím pokoji právě probouzelo slunce. zamžourala směrem k té ohromné záři, a když trochu pohasla poznala toho krásného muže. ,,kdo jsi?'' zeptala se dětským, ještě rozespalým hlasem. ,,Tvůj anděl strážný!'' ,,Proč tedy maminka plakala, když jste k nám tenkrát přišel?''zalykala se. ,,Musíš jít se mnou. Už je čas.'' odpověděl stále klidným hlasem. ,,Ale kam? já chci zůstat s maminkou a s tatínkem. Já nechci pryč.'' rozplakala se Tina. ,, jen se rozběhni proti tomu světlu. Půjdeme si hrát'' stále setrvával v přesvědčování. Tina poslechla. většinou si hrála sama a tak byla ráda, že se to alespoń pro jednou změní. Rozeběhla se. Anděl ještě odemkl dveře do dětské ložnice a Tině ležící na posteli vtiskl do rukou hebkého plyšového medvídka. Pak přistoupil k záři, naposledy se otočil do místnosti. Luskl prsty a záře, anděl i Tina byli pryč.
Když rodiče ráno vešli do dětského pokoje, aby si s Tinou pohráli věděli, že je konec. ležela na posteli, ale už nedýchala...plakali, ale věděli, že je Tina spokojená a šťastná. I když bla mrtvá usmívala se jako nikdy.