Hřbitov sebevrahů

Matně si vzpomínám, jak se zvedla jen trocha prachu, když dřevěná stolička dopadla na zem. A víc... nic.

Pomalu otevírám své krví podlité oči. Nevím, kde jsem, ani co se děje. Je to tmavé místo. Ze všech koutů se ozývá tlumené sténání. Kolem mne se pohybují "lidé". Ani nevím, jestli se to dá nazvat lidmi. Spíše oživlými mrtvolami. Jsem vyděšen. Veškeré mé logické myšlení je v trapu a já jen silně doufám, že je to jen nějaký zlý sen a že se každou chvílí musím probudit.

"Vítej." Ozve se za mnou hluboký, chraplavý hlas. Mluví tiše a s klidem, ale přesto vše mi přebíhá mráz po zádech. Pomalu se otočím. Je to muž. Nevidím mu pořádně do obličeje, jelikož ho má zakrytý kápí, ale z toho hlasu mi snad ztuhla krev v žilách. Nejsem schopný ze sebe vydat jedinou hlásku. Jen tam pouze stojím a hledím na tu tajemnou postavu, co mě tak zvláštně přivítala.

Brzy se odhodlám a vypravím ze sebe první větu:"Kde..., kde to jsem?""Hehe," vypraví ze sebe muž výsměšným a zároveň překvapeným hlasem, ze kterého mi stále tuhne krev v žilách,"ty to nevíš?! Na hřbitově sebevrahů přeci. Tady končí všichni ti, kteří se rozhodli ukončit svůj život dříve, než by se podle všeho mělo. Nemůžeme být na stejném místě, jako ti, kteří zemřeli přirozenou smrtí, jelikož bychom prý kazili jejich čisté duše těmi našimi hříšnými."
Znovu se rozhlédnu. "Lidí" okolo přibylo. Pokládám další otázku: "A já jsem zemřel?" Znovu ten mrazivý smích. "Zatím ne, ale nemáš k tomu daleko. Právě v nemocnici bojují o Tvůj život."

Zmocnil se mě zvláštní pocit. Všechno jako bych najednou viděl v úplně jiném světle. Znovu si vše okolo sebe detailně prohlížím. Najednou jsem však zpozoroval něco, čeho jsem si do této chvíle nevšiml. V rohu hřbitova sedělo u malého křížku mladičké děvče. Mohlo jí být tak čtrnáct až patnáct let. Jen seděla a dívala se kamsi do dálky. Opět se táži onoho podivného muže: "Kdo je ta dívka." " To tady zatím nikdo neví. Je tu pouze dva dny a zatím nechce mluvit. Až se otrká jistě vše poví."

Přistupuji k ní a klidným hlasem se snažím navázat kontakt, ale reakce žádná. "Co tady děláš? Proč tu jsi? Co se stalo?" Nic, ani hláska z ní nevyšla, ani náznak toho, že mě vůbec slyší. "Víš, já jsem prý ještě naživu" pokračuji. Najednou zvedla hlavu a dívala se na mě. Zahleděl jsem se do jejích hlubokých modrých očí, které však prozrazovaly beznaděj. Děvče promluvilo: "Pokud ještě žiješ, najdi prosím mé rodiče a řekni jim, že mě všechno strašně mrzí, řekni jim, že oni za nic nemohou a ať si nic nevyčítají. Najdi mé přátele a vzkaž jim, že je mám stále moc ráda..." Dívčin hlas byl stále hůře slyšet, jako by jsem se od ní oddaloval. Nyní ho však přehlušovalo něco jiného. Monotónní pípání nějakého přístroje a hlas lékaře: "MÁME HO!"