Sochy nosí masky

Otevřel jsem další dveře. Na stěnách této místnosti visely všemožné časoměřiče, drobné tikající, cvakající přístroje a po rudém koberci šmejdila vozítka s šesti koly. Začíná mě to zmáhat - všechny ty ztřeštěnosti, co si bohové z nudy vymysleli. Sáhl jsem mezi záhyby ornátu a vyňal odtud ohmataný bloček. Místnost č. 30212, zapsal jsem si, Jednoduché stroje. Zastrčil jsem si černý kadeřavý pramen za ucho, protáhl si strnulá křídla, odvyklá létání, a opatrně prohopkal komůrkou, abych rozšlapal co nejméně strojků.
Ocitl jsem se v prostorném sále, z něhož vedly dál patery dveře. Jména a názvy na štítcích mi pranic neříkaly, a tak jsem zvolil ty s nápisem Lidé. Opatrně jsem vklouzl do úzké chodby, zaplněné řadami mramorových soch. Obličej každé z nich se skrýval za maskou ze dřeva a peří. Brebentily, prázdně gestikulovaly. Nevšímaly si mě, když jsem se mezi nimi proplétal, až jedna docela malá kamenná dívka s pečlivě vysochanými loknami sňala masku, zmateně se rozhlédla a ukázala na mě prstem.
„Anděl! Anděl!“ vypískla. Ostatní sochy se po ní pobouřeně otočily. Přes pitvořivé masky nebylo vidět, jak se tváří. Znenadání se vrhly na dívku, bušily do ní tvrdými pěstmi, vydávaly skřípavé zvířecí zvuky. Děvčátku se počaly z tváře, paží a trupu odlamovat zrnka a valounky, plakala němé slzy soch. Rozpadla se v prach. Znechuceně, nevěřícně jsem celou scénu pozoroval.
„Zatracenci! Všichni jste bezcharakterní!“ zaburácel jsem. Nikdo mě neslyšel, mramoroví muži a ženy se líně vrátily na svá místa. Chytil jsem se za hlavu a utekl z toho místa hrůzy.
Kéž bych taky mohl nosit masku bezcharakterních.