Setkání

Anotace: Nevím kam to mám zařadit, protože tohle asi nikam nepatří. Moje slohová práce, bohužel jsme měli mé neoblíbené téma a takhle jsem to zmrvila :o)

Jako malá jsem snila o pohádkové říši plné čarodějnic, jezinek, elfů, jednorožců, obrů, trpaslíků, skřítků a hlavně draků. Nejdůležitější pro mne vždy byli a budou draci. Milovala jsem tahle stvoření od první stránky knížky, ve které jsem se o nich dočetla. Toužila jsem mít svého vlastního, s velkým okem barvy citrínu, šupinami velkými jako dlaň malého dítěte, ostny ostrými jako dýka asasína a křídly velkými jako dům. A teď jsem na rozpacích, jestli se mi tenhle můj dávný sen náhodou nesplnil...

Poprvé se mi to stalo někdy, když mi bylo pět šest let. V jednu chvíli se mi strašně zamotala hlava, zvedl se mi žaludek a potom to vše během vteřiny ustalo. Ač to trvalo chvilinku chviličky, přišlo mi to jako celá věčnost. Hlavně kvůli tomu, co jsem při tom viděla. Pokaždé to začínalo stejně. Let z velké výšky, tvrdé přistání a celé procesí podivných bytostí. Tentokrát to však bylo jiné. Nevím čím, nevím proč, ale jedno vím jistě... Na TOHLE setkání už nikdy nezapomenu.

Sotva jsem se vyloupla na tom palouku, který lemuje řada dlouhých jilmů, přiběhl ke mně jakýsi človíček. Pidimužík mi, aniž by jakkoliv pohnul pusou, sdělil, že mě již očekávají. V rozpacích jsem si ho prohlédla. Měl zářivě žlutou kšitici, kterou mu částečně zakrývala helma s křidélky, které při každém jeho pohybu vzlétly. Vzrůstem mi sahal sotva po kolena. Připadal mi strašně směšný, ale z úcty k němu jsem smích zadržovala v sobě. Vedl mne podivným lesem. Po chvilce rozhlížení jsem si uvědomila, že to není les, nýbrž pole plné rozkvetlých slunečnic. A taky, že jsem se smrskla na pidimužíkovu velikost. Nedalo se říci, že by mě to zrovna potěšilo. Nic jsem proti tomu neměla, jen mi nebylo příjemné běhat tam oblečená pouze v kapesníku. Zničehonic spustil prudký déšť. Před námi se rozprostřela planina, kterou obíhaly borovice a smrky. A pak jsem je spatřila. Stáli přímo naproti nám. Seděli každý na jednom jednorožci, v rukou přichystané kuše. Vlasy jak havraní křídla jim lehce povlávaly, ač nebyl vítr. Jiskřivě zelené oči upírali zvědavě směrem k nám. Zadržela jsem dech. Byli... úžasní. Byli to elfové. Přesně takoví, jak jsem si je vždycky představovala. „Vítej, “ přiblížil se k nám největší a také nejúchvatnější z nich. Samým úžasem jsem ze sebe nemohla vydat ani hlásku. Nenuceně se pousmál. Během chvilky jsem se jakoby zázrakem ocitla v sedle jednorožce, přímo před tím elfem. Představil se mi jako Geralf. Byla jsem překvapena tou náhlou změnou jeho chování, protože vstřícný úsměv mu z tváře slezl stejně rychle jako se objevil. Všimla jsem si jak nás zbytek družiny obklíčil. Tři vlevo, tři vpravo a dvě elfky vzadu ukončovaly procesí. Bylo to zvláštní, ale možná za to mohly ty černé skvrny na nebi. Blížily se čím dál tím blíž k nám. Až příliš pozdě mi došlo, že ty černé věci jsou draci. Matné, uhlově černé šupiny se na slunci ani nezaleskly. Oči jim žhnuly jako uhlíky. Geralf přitáhl svému koni uzdu a tím ho zpomalil. Směrem k drakům něco nesrozumitelně zamumlal a shodil mě ze svého oře. Zaječela jsem. Vůbec jsem to nečekala a navíc jsem sebou žuchla kousek od kmene spadlého stromu. Když jsem se chtěla zvednout, kmen mne zadržel. Nemohla jsem věřit svým očím, když mi na rameno dopadla malá ruka v železné rukavici. Poté se ukázal zbytek ruky. Byl to trpaslík! Vytřeštila jsem na něj oči a on prohlásil, že mi zachránil život. Zdůraznil při tom slovíčko život. Nic jsem nechápala a tak jsem se nechala dotáhnout až k těm hrozivým drakům. Jeden z nich, ten nejmenší, na mě upřel své lávě podobné oko a hlasem, který přežil stovky let, mi řekl, ať se přestanu klepat a podívám se na ty úžasné elfy. Ze strachu jsem ho poslechla. Viděla jsem jen uhánějící jednorožce v jejichž sedlech sedělo něco odporného, ne nepodobné skřetům. Byl z toho cítit pot- i na tu dálku. Ozýval se od toho neuvěřitelný ryk a křik. Takhle jsem si elfy opravdu nepředstavovala. Chtěla jsem zjistit, co jsou zač ti hroziví draci. Hledala jsem je tam všude, ať jsem se snažila jak chtěla, nikde se neobjevili. Ani ten trpaslík. Povzdechla jsem si, smířena s myšlenkou, že tu asi zůstanu sama napospas smrdícím elfům. Mýlila jsem se, což jsem v tu dobu opravdu netušila. Tak jsem se otočila a zamířila zpět k slunečnicovému poli a k tomu palouku s tím divným stromem. Jenže ouha. Ten byl obsazený. Ležel pod ním zlatý drak. Můj bože, málem mi vypadly oči z důlků. Drak zívl a... odevšad se ozval jekot jezinek. Neuvěřitelný... Málem mi praskl bubínek.

A pak ticho. Jen šustění peřiny, když jsem se potřebovala otočit v posteli. Ráno jsem se celá zpocená probudila. Vedle polštáře ležela šupina barvy černého uhlí.