Vězeň

Za okny výslechové místnosti na ústřední policejní stanice v Praze se snášel k zemi vydatný podzimní déšť. Kapky dopadaly na zem, kde se ztrácely mezi spoustou listí, spadaného ze stromů, kterých bylo kolem vysoké budovy spousta. Nikdo se neměl k tomu je odklidit, což bylo v konečném důsledku velmi dobře – listí dotvářelo nenapodobitelnou atmosféru podzimu, pomalu ustupujícího před zimou. Každičký detail do sebe zapadal. Dokonce i šedé budovy nyní již téměř industriální části hlavního města Československa svým způsobem umocňovaly působivost velkolepého odchodu předposledního ročního období.
Toto vše pozoroval poručík Vítek se zatajeným dechem. Nebylo to však kouzlo podzimu, co jej tolik ohromilo. Příčinou jeho ohromení byl muž, sedící u stolu za jeho zády. Když se předchozího dne dozvěděl, že onu velmi speciální osobu bude vyslýchat již dnes, celou noc nemohl usnout a nedokázal si urovnat, jak vlastně bude postupovat. Přestože hleděl z okna, měl stále před očima mužovu vyzáblou postavu, jeho trhavé pohyby - a ze všeho nejvíc jeho pohled. Pohled zračící smutek, beznaděj a zoufalství, v nichž by se člověk dokázal snadno utopit a zapomenout na svět kolem. Ten muž byl opravdový chudák. A poručík tu byl od toho, aby mu objasnil, co se to kolem něj děje.
„Dáte si kávu?“ Odhodlal se k prvním slovům a náhle se zarazil. Pozvedl složku, kterou držel v ruce. Otevřel ji. První strana byla prázdná – obvykle se na ni zapisovalo, kdy byl případ otevřen, popřípadě nějaké formální podrobnosti, sloužící k lepšímu zařazení do archivu. Tentokrát ale nebyl na formality čas. Vše muselo být vyřízeno velmi rychle a je dost možné, že k žádnému zařazování této složky nikdy nedojde. Obrátil na další stranu. Ta už byla bohatě poseta písmeny. Na prvním řádku se nacházely informace, které hledal.
„Takže, pane profesore Míko, dáte si kávu?“ Snažil se být vlídný, avšak nedokázal zastřít třes vlastního hlasu. Muž, sedící u stolu, k němuž se poručík nyní otočil, stále hleděl na svoje ruce a nic neříkal. Vítek si povzdechl, dal si však pozor, aby to nevyznělo jakkoliv otráveně.
„To, co se stalo vám, by otřáslo každým. Chápu, co si teď musíte prožívat, je toho opravdu mnoho. Ale pokud se mnou nebudete mluvit, nebudu schopen vám nijak pomoci. Je skutečně velmi důležité, abyste se mnou komunikoval.“
„Co se píše za rok?“ Muž pronesl tuto větu velmi chladně, aniž by pozvedl hlavu nebo dal jakkoliv jinak najevo, že je ochoten spolupracovat.
„Rok dva tisíce šest, ale to už vám bylo mnohokrát potvrzeno. Chci, abyste věděl, že jsem tu od toho pomoci vám vyrovnat se s tak obrovským šokem. Není možné, abyste to v sobě dusil.“
„Už jsem zvládl i horší věci,“ pronesl chladně Míka.
„O tom nepochybuji. Ale bude lepší pro nás oba, pokud budete spolupracovat. My se vám snažíme pomoct. Už jen to, že vás odtam dostali naši lidé, by mělo být zárukou naší důvěryhodnosti.“ Vítek začínal pochybovat o tom, že bude jeho pokus o získání důvěry úspěšný.
„Za tu dobu, co jsem byl...tam, jsem se naučil, že není dobré komukoliv důvěřovat. Pane poručíku, dokážete si vůbec představit, co jsem si musel vše zažít? Dost silně o tom pochybuji.“ Muž teď zvedl hlavu a pohlédl Vítkovi do tváře. To na policistu nezapůsobilo nijak blahodárně. Z očí toho muže čišel chlad, který vytvářel neprostupnou clonu. Nebylo možné odhadnout, co si vlastně myslí.
„A to vám taky netvrdím, pouze chci, abyste neignoroval fakt, že se vám snažím pomoci. Stejně jako všichni ostatní, s nimiž jste se tu doposud setkal. Věřím, že to, co jste si musel prožít, na vás zanechalo obrovské následky. Chápu, že mi nevěříte. Ale pokud mi nebudete věřit, nikam se nedostaneme.“
„A proč myslíte, že se chci někam dostat?“
„Protože když vás našli, zoufale jste křičel o pomoc.“ Poručík doufal, že argument nevyzněl příliš sebevědomě. Poslední, co chtěl, bylo urazit nebo ponížit osobu, s níž měl několik následujících hodin diskutovat mimo jiné o zločinech proti lidské svobodě páchaných na ní samotné.
„Chtěl jsem se dostat odtam. Asi si jen těžko dokážete představit, jaké to je sedět mezi čtyřmi stěnami, hledět do tmy, přemýšlet, jak jsou na tom vaši blízcí a prostě čekat, až přijde další kašpar v bílém plášti a vezme vás do nějaké místnosti, kde vám další tři hodiny dávají elektrošoky, jen aby zjistili, zda je začnu prosit o smrt a řeknu jim vše, co chtějí vědět. Myslíte si, že byste dokázal sledovat, jak zabíjejí vaše přátele, přičemž byste věděl, že pokud cokoliv prozradíte, zemře milionkrát víc lidí? Jste si jist, že po tom všem byste byl schopen otevřeně mluvit s každým chlápkem, který se na vás usměje? Jsem vám velmi vděčný za to, že jste mě zachránili, ale možná není správná doba chtít po mně důvěrnosti.“
Vítek se otočil zpátky k oknu. Po ulici běželo několik dětí, následovaných za ruku se držícím párem. Nejspíš se jednalo o jejich rodiče. Děti pobíhaly okolo nich a na první pohled to nevypadalo, že jim pár věnuje přílišnou pozornost. Když ale kolem projížděl vojenský džíp, muž děti okřikl - alespoň to tak působilo –, aby dávaly pozor.
Vojenských jednotek bylo všude po městě plno. Celý svět žil ve strachu z vypuknutí další světové války. Napětí mezi sověty a spojenci trvalo už dost dlouho na to, aby se některá z mocností opravdu odhodlala k pomyslnému stisknutí tlačítka.
„Máte rodinu?“ Otázka vytrhla poručíka ze zamyšlení, Míka se zničehonic objevil vedle něj, neslyšel jej přicházet, dokonce ani vstávat ze židle. Nejspíš jsem se moc zamyslel, řekl si poručík.
„Prosím?“ Zeptal se jen čistě ze zvyku, vždycky to tak dělal, pokud se jej někdo zeptal na rodinu.
„Ptal jsem se, jestli máte rodinu.“
„Ne, na rodinu bohužel v současné situaci nemám čas.“
„To je chyba. Jste si vědom toho, že je to chyba, příteli?“ Vítka oslovení „příteli“ vyvedlo z míry. Pokud to bylo myšleno ironicky, nedokázal ironii rozeznat.
„Takže už jsme přátelé? Už si můžeme důvěřovat?“ Položil zkusmo otázku, i přesto, že věděl, co bude následovat. Vlastně věděl, co následovat nebude.
„Obávám se, že jste mi neodpověděl na otázku.“
„Ach, jistě. Opravdu myslíte, že nemít v současné době rodinu je chyba? Ani nevím, jak bych to všechno dělal. Už tak mi práce zabírá mnohem víc času, než bych chtěl.“
„Možná, že právě to je chyba.“ Ve tváři profesora Míky se nacházel podivně pobavený výraz – něco jako když učitel vyvádí svého žáka z naprostého omylu, pomyslel si poručík.
„Možná... ale věřím, že dělám dobrou věc.“
„A sice?“ Úsměv na tváři pohublého muže setrvával. Poručíka překvapilo, jak dobře se dokáže muž, který byl poslední léta vězněn a mučen, vyjadřovat. Asi je opravdu tak inteligentní, jak říkali. Sestavil to přece on, takže očekávat zaostalce nebylo velmi důvtipné.
„Snažím se pomáhat udržet mír ve světě.“
„A proto chcete vědět, kde to je?“
Bude to těžší, než jsem čekal, zauvažoval poručík. Snažil se reagovat pohotově:
„Pokud to nezískáme my, padne to do rukou jim. Proč myslíte, že vás posledníc dobou víceméně nemučili? Vzdali to s vámi, měli vás jen jako pojistku pro případ, že nebudou vědět, jak s tím zacházet, až to najdou. Opravdu chcete mít na rukou krev? Co si asi lidé pomyslí, až zjistí, že jste tomu všemu mohl zabránit, ale prostě se vám nechtělo? Možná začnou nenávidět vás místo sovětů.“
„Oni to nikdy nenajdou,“ pronesl Míka, poručík však postřehl, že jeho hlas má do sebevědomého daleko. Nebyl si tím jist. To je výhoda pro mě, pomyslel si.
„Pokud to padne do rukou jim,“ zopakoval, „bude zle. Opravdu zle.“
„Dobrá tedy. Možná si budeme moci promluvit. Nejdřív vás však požádám o tu kávu, co jste mi před chvílí nabízel. Kávu jsem nepil již drahnou dobu. Myslím, že teď jí budu trochu potřebovat.“

Když se poručík Vítek vrátil do místnosti se šálkem kávy v ruce, profesor seděl zpátky na svojí židli. Tentokrát však zachovával vzpřímený postoj, takový, co se uvádí v učebnicích pro první třídu – vzorné držení těla, ruce složené na stole, nohy kolmo k zemi. U stolu seděl naprosto jiný muž než před několika minutami.
Opatrně položil šálek na stůl, potom se posadil na opačný konec, než seděl profesor. Chvíli jen tak seděl a přemýšlel, jak začít. Uvědomil si, že následující minuty budou opravdu velmi důležité. Musí si získat důvěru tohoto muže. Proto tady teď seděl – lidé mu vždy velmi důvěřovali. Doufejme, že profesor Míka nebude výjimka, pomyslel si.
„Kde chcete, abych začal, poručíku?“
„A kde si myslíte, že byste začít měl?“
„Myslel jsem, že já jsem ten, kdo odpovídá na otázku otázkou... ale dobrá. Řekl bych, že vše to začalo tehdy, když se nám nevydařila revoluce.“
„Myslíte rok osmdesát devět?“
„Přesně tak. Je to už velmi dávno, ale já si ten den vybavuji stejně dobře jako včerejšek. Vše začalo setkáním na Albertově na vzpomínku uzavření vysokých škol při okupaci o půlstoletí dříve. Jednalo se čistě o vzpomínkovou akci, ale studenti - a i všichni ostatní -, co se tam sešli, vycítili, že mají šanci něco dokázat. Svoje projevy předneslo mnoho výrazných osobností, což dodalo davu hodně velké sebevědomí. Netrvalo dlouho a všichni se začali přemisťovat do centra.“
„A kde jste byl vy, profesore?“
„Samozřejmě v davu, se svými studenty. Nebyl jsem tam jediný kantor, ale ten den nás studenti brali jako sobě rovné a stejně tak my je. Bylo nás několik tisíc. Takhle to je pouze číslo, ale zkuste si, pane poručíku, představit, jak vypadaly ulice Prahy, zaplněné tisíci studentů. Přes provolávání svobody nepronikl žádný jiný zvuk. Dodnes si pamatuji, jak mě bolela z toho obrovského hluku hlava - a jak to byl krásný pocit.
Původním plánem bylo jít rovnou do centra, ani nevím, kdo rozhodl, že nejdříve se půjde na Vyšehrad. Vzpomínám si, jak jsem se tam pokoušel překřičet ostatní, při zpěvu státní hymny. Bylo to krásné.“
„Potom ale došlo k incidentu na Národní třídě, že ano?“ Poručík sice nerad skákal Míkovi do řeči, neměl však zase tolik času. Nemohl celé odpoledne poslouchat něco, co z dokumentů velmi dobře znal.
„A... ano,“ profesor se znatelně zachvěl, nejspíš při vzpomínce na nepříjemnou událost, kdy pohotovostní pluky zmasakrovaly neozbrojené studenty. „Potom, když jsme se dostali téměř na Václavské náměstí, se to stalo. Čelo našeho průvodu bylo odříznuto od zbytku lidí. Jsem přesvědčen, že zcela záměrně.“
„Máte pravdu, vyskytli se jistí svědkové, kteří tvrdili totéž, co teď vy. Ale nikdy to nebylo důsledněji vyšetřováno. V podstatě tam k ničemu nedošlo,“ pronesl Vítek záměrně povrchní poznámku a čekal, jak bude profesor reagovat.
„K ničemu nedošlo?“ Muž sice zvýšil hlas, ale nedalo se to označit za křik. Následně si uvědomil, že se nechává unášet emocemi, proto se opět uklidnil. „První, co jsem udělal, bylo, že jsem začal křičet na všechny okolo, ať se otočí, že míří do pasti. Nikdo mě nemohl slyšet, všude byl neskutečný řev. Můj křik byl ve srovnání s mohutným „Ať žije Havel“ naprosto směšným pískotem. Tehdy jsem to ale nemohl vědět, nechápal jsem, proč mě nikdo neposlechne, a nepošle tuto zprávu dál všem ostatním, aby se začalo dělat něco, co by mohlo zabránit blížící se katastrofě. Moje pokusy ztroskotaly i tehdy, pokud jsem někoho násilím obrátil a donutil jej všimnout si zezadu se blížících vojáků. Každý jen bezstarostně mávnul rukou a se slovy ‚My jdeme dopředu‘ se otočil zpátky, aniž by dával najevo jakékoliv znepokojení z hrozícího střetnutí.
Když jsem si, nutno říct že dost pozdě, uvědomil, že nikoho již varovat nedokážu, přepadlo mě obrovské zoufalství. Došlo mi, že pokud nemohu pomoct jim, nepomůžu ani sám sobě. Nevěděl jsem, co udělat, abych z toho vyvázl aspoň se zdravou kůží. Abych zjistil, co se děje vepředu, vylezl jsem na střechu auta. To, co jsem viděl, mě sice nijak nepřekvapilo, avšak dokázalo to udusit i ty poslední plamínky naděje, jež jsem skrýval v srdci. Zátaras vepředu se ani o kousíček nehnul a mně v tu chvíli bylo jasné, že to mám spočítané. A zdaleka jsem nebyl jediný. Náš počet jsem v té chvíli nedokázal určit. Aspoň tisícovka nás ale byla.“
Poručík Vítek jen seděl a naslouchal tomu, co muž vykládal. Nikdy nad tím takhle nepřemýšlel. Nikdy nedostal takovou možnost – možnost promluvit si s někým, kdo tam tehdy skutečně byl. Profesor pokračoval ve svém vyprávění. Bylo vidět, že vše prožívá velmi silně i ve vzpomínkách. Poručík si jen položil otázku, kolik toho tento člověk v životě zažil.
„Nezbylo mi, než se připojit k davu, v žádném případě jsem nechtěl podstupovat střet s těžkooděnci samotný. Postupovali jsme dopředu, teď již však mnohem pomaleji. Všiml jsem si, že pár lidí zabíhá do vchodů přilehlých domů. Očividně se našli lidé, kteří tušili to co já. Byl jsem však uprostřed ulice a šance, že se mi podaří dostat se na okraj, byla v podstatě nulová. Poprvé toho dne jsem dostal opravdový strach.
Po chvíli jsem si uvědomil, že na sobě všichni začínáme být hodně namačkaní. Nejspíš se nás snažili stlačit jak to jen šlo, aby nad námi měli co největší kontrolu. V hlavě se mi promítaly strašné představy o tom, co s námi bude, co s námi chtějí udělat. A potom to začalo.
Všude kolem se zničehonic začaly ozývat výkřiky a bylo slyšet zoufalé hlasy ostatních lidí v průvodu. Proti obušky vybaveným vojákům, nebo co byli zač, neměli sebemenší naději.
Nastalo peklo. Nikdo nevěděl, co má dělat a vlastně nebylo místo pohnout se dál, než o metr. Měli to všechno perfektně vymyšlené. Nabízí se jen otázka: Proč to všechno? Vždyť zakročili ve chvíli, kdy jsme se všichni dobrali k tomu, že nic nedokážeme, byli jsme natolik vystrašení, že jsme nikoho nemohli jakkoliv ohrozit.“
Profesor se odmlčel a zahleděl do země několik metrů před sebe. Po chvíli – aniž by zvedl hlavu – pokračoval ve vyprávění. Nyní již znatelně roztřeseným hlasem. Ať už se mu tehdy stalo cokoliv, silně to na něj zapůsobilo.
„Stál jsem uprostřed té vřavy a nesly se ke mně výkřiky, jež nedokážu dost dobře slovy popsat. Byly plné zoufalství, strachu, bolesti a utrpení. Ze všech stran to na mě doléhalo a já nevěděl, co si mám počít. Vnímal jsem vše jako sen, bylo toho prostě moc a moje hlava nebyla schopná to přijímat. Naprosto jsem se psychicky zhroutil.
Trošku světla do mého vědomí přinesl až okamžik, kdy jsem spatřil uličku, která se v davu – nevím jak je to možné, bylo tam tak přecpáno – vytvořila. Pohotově jsem se rozběhl, abych využil této jedinečné příležitosti nějak uniknout. Vrazil jsem do několika lidí, jež se tlačili na ostatní ve snaze prchnout před touto zkázou. Postupoval jsem kupředu, nehledě na ostatní, vrážeje do nich tak, že jsem jim mohl i ublížit. Dral jsem se kupředu a doufal, že na konci mě čeká spása. A právě když jsem se dostal až na konec uličky, spatřil jsem přistupující kordonu dalších těžkooděnců. Byli přímo proti mně.
Okamžitě jsem se chtěl vrátit stejnou cestou, jíž jsem přišel. K mému nevyslovitelnému zděšení již však žádná nebyla. Dav ji prostě zastoupil. A já se ocitl v pasti – na jedné straně neproniknutelný dav zoufalých lidí, z nichž většina byla otočena jiným směrem a netušila, že se jí chystá zasadit smrtelnou ránu nepřítel přistupující z druhé strany. Vojáci teď ode mne byli jen několik kroků a mně se tak naskytla příležitost pohlédnout jim do očí..
Nespatřil jsem však lítost – z toho, že dělají, co musí, že nemají na výběr. V jejich očích se zračila jen čistá nenávist, která mi vzala i tu nejposlednější naději – tu, o které jsem ani nevěděl, že ji mám, tu, která byla součástí mne samotného takovou měrou, že od okamžiku, kdy mne opustila, jsem již nebyl schopen logicky smýšlet.
Během chviličky se ocitli přímo přede mnou – a já tak byl na dosah jejich obušků. Jen matně si vzpomínám, co jsem se snažil nebo nesnažil udělat. Nejspíš jsem se měl pokusit utéct z jejich dosahu, ale jednak nebylo kam, a navíc přišla první rána obuškem – dříve, než bylo možné cokoliv udělat. Jediné, co jsem stihl, bylo vykrýt ránu rukou. Následně jsem uslyšel – i přes veškerý nesnesitelný křik všude kolem – křupnutí a rukou mi projela hrozná bolest, jež mi dala zapomenout na všechen strach a zoufalství, ovládla mě celého a já toužil po jediném: ať už pomine. Toho mi bylo dopřáno okamžitě – následující úder totiž mířil na hlavu a já jen přihlížel, jak mi na ni obušek dopadá. Potom už se všechno rozmazalo, zamotalo a následně zhaslo. Poslední, co si z toho dne pamatuji, je teplo rozlévající se mi po hlavě.“
„Omlouvám se.“ Poručík se opravdu cítil téměř provinile. Sklopil zrak a zkoumal raději podlahu. Bál se, co vše z jeho pohledu dokáže muž sedící naproti němu vyčíst.
„Já také.“ Po těchto slovech Vítek okamžitě zvedl hlavu, vycítil, že muž možná konečně promluví o tom, co se z něj snaží dostat celou dobu. Na tváři se mu rozhostil nechápavý výraz.
„Nechtěl jsem vás tak dlouho nudit svým vyprávěním. Nechal jsem se moc unést.“ Původní nadšení z policisty vyprchalo stejně rychle, jako se objevilo. Potlačil zklamání.
„Nic se neděje. Bylo to velmi zajímavé.“ Stálo ho dost námahy vyloudit ze sebe tato slova. Mužovo vzezření ho stále trochu odpuzovalo. I přesto, že na sobě měl zbrusu nový oblek, bylo na něm poznat, že je silně vychrtlý. Oblek na muži visel a při každém jeho pohybu se pod ním rýsovaly končetiny, jako by to byly jen tenké klacíky, hrozící každým okamžikem se zlomit. Chvílemi měl Vítek pocit, že muž opravdu zkolabuje – přestože vystupoval sebevědomě, některé jeho pohyby prozrazovaly určitou nejistotu nad sebou samým.
Na druhou stranu – vzhledem k tomu, co si muž všechno vytrpěl, vypadal poměrně dobře. A - co bylo důležitější, velmi dobře mu to myslelo. Když bylo Vítkovi včera oznámeno, že bude muže vyslýchat, uvědomili ho, co vše bylo s mužem prováděno, aby prozradil souřadnice místa, kde byl schován jeho výtvor. Jeho mučitelé však nepočítali s tím, že v sobě profesor Míka skrývá neuvěřitelnou vůli, jíž nedokázaly zlomit ani ty nejdůmyslnější prostředky, jimž běžně podléhají vojáci trénování na podobné situace.
Profesor Jan Míka byl prostě velmi zvláštní člověk.
A poručík Petr Vítek tu byl od toho, aby mu porozuměl. A získal si jeho důvěru. Nebyl si však jist, zda je aspoň jedno z toho možné.
„Nad čím přemýšlíte, poručíku?“ Už podruhé toho dne se stalo, že poručík Vítek přestal vnímat okolí. A podruhé jej ze zamyšlení vytrhl člověk, jemuž by měl pokládat otázky spíše on.
„Přemýšlím nad tím, co vám dalo takovou sílu, takové odhodlání, vydržet všechny jejich způsoby mučení a dokonce i překonat jejich drogy, které by měly přinutit mluvit každého.“
„V tom případě, poručíku, přemýšlíme oba nad stejnou věcí.“
Tohle byla další věc, kterou neměl poručík Vítek rád. Pokud někdo říkal něco, co on naprosto neočekával. Jan Míka mu to činil při každé odpovědi na jeho otázky. Postupem času však poručík zjistil, že se mu Míkův styl začíná zamlouvat. Uvědomil si totiž, že profesor celou dobu někam směřuje. Vše, co řekl, má nějaký význam. A doufám, pomyslel si, že směřujeme k jeho vynálezu.
„Předpokládám, že jste byl zatčen,“ nadhodil Vítek.
„Samozřejmě. Nebylo to moc pěkné. Tedy, začátek tak hrozný nebyl – prostě normální věznice. Nikdo mi sice neřekl, proč jsem zavřen, ale svým způsobem jsem byl rád i za to, že nejsem vyslýchán. Potom to ale bylo horší.“ Při těchto slovech zavřel profesor oči a sklonil hlavu.
„Vaši přátelé začali mluvit, že ano?“ Ze záznamů Vítek dobře věděl, co se stalo. Míkovi spolupracovníci byli mučeni, aby prozradili, na čem profesor pracuje – vláda se velmi spontánně dozvěděla, že by to mohlo být něco velmi, velmi užitečného. Většina z nich se držela opravdu dlouho, ale nakonec jeden po druhém začali mluvit. Nebylo to nijak překvapující, pomyslel si Vítek. Viděl totiž způsoby, jakými sovětská rozvědka získává informace – ještě teď mu běhal mráz po zádech, když si vzpomněl na záznam z jednoho takového „výslechu“.
Pokud některý z agentů KGB získal podezření, že vězeň neříká vše, co ví – což bylo téměř vždy -, tak mu jednoduše uřezal článek prstu. S každou další nezodpovězenou nebo naopak lživě zodpovězenou otázkou přicházel vyslýchaný o další článek. Pokud se někdo odvážil neříct jim veškerou pravdu hned po první otázce, byl to zázrak. Nicméně k této metodě se přistupovalo pouze jako k poslední možné variantě.
Při tomto zamyšlení napadlo poručíka pohlédnout profesorovi na ruce.
Na pravé mu chyběly dva články ukazováčku, na levé napočítal policista jen čtyři prsty – chyběl malíček. Ani si neodvažoval představit, jak hrozivě byl tento muž mučen. Míka nejspíš vycítil, že je sledován, a proto zvednul hlavu. Když spatřil soucitný policistův pohled, schoval prsty do dlaní.
„Nebylo to tak hrozné,“ pronesl chlácholivě. Vítek nic neříkal, jen na něj dál hleděl. „Možná to není lehké pochopit, ale pokud člověk v něco věří, pokud si je jist, že je na světě z nějakého důvodu, dokáže vydržet všechno. Bolest je jenom tady,“ řekl a začal si ťukat na spánek. „Vše se dá vydržet, stačí věřit.“
„Myslíte věřit v Boha?“
„Myslím věřit v sama sebe, příteli. Protože pokud chce člověk žít, nesmí se spoléhat na Boha.“
„A věříte, že Bůh existuje?“
„Kdyby neexistoval, hodně lidí by nemělo pro co žít. Kvůli nim věřím.“
„Vaše odpovědi donutí člověka pokračovat další otázkou, profesore.“
„Na otázky máme spoustu času.“ Profesor se pousmál.
„Nejsem si úplně jistý, že by s vámi moji nadřízení souhlasili. Právě v tento okamžik se mohou Sověti zmocňovat těch plánů, ať už jste schoval kamkoliv, je jen otázkou času, kdy je najdou.“ Vítek se posadil zpět na židli a naklonil se blíž k muži, který byl klíčem ke všemu.
„Myslíte, pane Míka, že je možné sdělit mi, kde se to nachází?“
„Takhle jednoduše to asi nepůjde.“ Ani omluvný výraz ve tváři, doprovázen smutným tónem hlasu, nemohl donutit poručíka zůstat v klidu. Prudce se zvedl od stolu.
„Takže vy prostě nedokážete pochopit, že jsou v sázce miliardy životů!?“ Křičel na klidně sedícího profesora. Jeho přetvářka byla tatam. K muži, jenž zcela v klidu seděl před ním, popíjel kávu a svým vstřícným výrazem se mu snad pokoušel vysmívat, cítil zároveň úctu i nenávist. „Opravdu nemůžu pochopit, o co vám jde. To se nechcete se zbytkem lidí dělit o svoji hračičku, nebo co, ksakru? Uvědomujete si, že na vás závisí osud celé planety Země? Jakmile to získají Sověti, bude s námi amen. Spojencům nezbude než kapitulovat. Nastane celosvětová tyranie. Lidská svoboda zmizí – a to by byl ještě ten lepší scénář. Copak nevíte, jak jsou na tom lidé v Sovětském svazu?“
„Možná by bylo lepší, kdybyste se zase posadil. A uklidnit se by také nebylo špatné. Myslíte si, příteli, že na mě celou tu dobu nikdo nekřičel? Opravdu věříte tomu, že si chci nechat svůj vynález pro sebe? Je to snad takhle jednoduché?“ Sérii řečnických otázek zakončil profesor unaveným povzdechnutím.
„Je mi to líto. Na nás na všechny toho začíná být opravdu mnoho.“ Vítek si uvědomil stupiditu vlastního počínání. „Jsme na vás závislí. Všichni.“
„Vím. A hrozím se toho.“

Venku se mezitím mírný deštík rozrostl v mocnou bouři. Stromy se zohýbaly pod mocnou silou větru a na ulici nebylo ani živáčka. Aspoň nám k tomu sedí počasí, pomyslel si Vítek. Zamyšleně sledoval obzor, na němž se čas od času objevil blesk, po několika sekundách doprovázený hromem. Listí teď poletovalo všude kolem – vítr dul opravdu silně.
Vítek se vytrhl ze zamyšlení, a když se obrátil, zjistil, že spolu s ním sleduje situaci za okny i Míka, sedící u stolu.
„Bouře. Neviděl jsem ji... jak vlastně dlouho?“ tázal se Míka, aniž by dával najevo svoji zainteresovanost.
„Celkem sedmnáct let. Plus mínus.“ Vítek si uvědomil, že to je polovina jeho života.
„Stále se sám sebe ptám, jak to je možné? Snažil jsem se počítat dny...a i v případě, že jsem počítal dost špatně, nemohly to být více než dva tři roky, co jsem byl zavřen v tom ústavu.“
Profesor nevěřícně kroutil hlavou. O tomto faktu diskutoval již s několika vojáky, co jej osvobodili, dokonce i tady na stanici mu muselo několik úředníků vysvětlovat, jak mohl přijít o sedmnáct let namísto tří. Ale ten, kdo mu měl objasnit vše, stál s profesorem v místnosti.
„Asi víte, profesore, že průměrný člověk prospí asi pětadvacet procent svého života.“
„Samozřejmě. Má to co do činění se mnou?“
„V podstatě ano,“ poručík se nadechl, věděl, že ho čeká náročná část rozhovoru, „byl jste totiž jeden z několika subjektů, na nichž bylo na základně P012 – poblíž Bratislavy, tam jste byl zavřen - testováno zcela unikátní sérum. Toto sérum, nesoucí pracovní název B1-7, sice ještě nebylo dokončeno, ale Sověti rozhodli, že na vás bude užíváno.“
„Užíváno? A k čemu? Co to je zač?“ Muž začal působit lehce znepokojeně, poprvé za celou tu dobu, co krátce před polednem vstoupil do místnosti.
„Nemusíte se bát, je v podstatě neškodné. Jeho jediným cílem bylo... poněkud vás zpacifikovat. Věděli, že vás budou držet dlouhou dobu, a tak učinili jistá opatření.
„Jaká opatření?“
„B1-7 způsobilo, že místo oněch dvaceti pěti procent, respektive šesti až sedmi hodin denně, jste prospal něco kolem devadesáti procent veškerého času tam. Abych byl naprosto přesný – býval jste buzen jen jednou za týden.“
Profesor si začal rukou mnout čelo. Jeho oči nervózně těkaly z jednoho předmětu v místnosti na druhý. „To je směšné. Proč by to dělali?“
„Takhle s vámi měli sedmkrát méně starostí. Navíc ušetřili za jídlo.“ Vítek si uvědomil, že poslední věta byla sarkasmem prodchnutá až příliš. „Je mi to líto, ale musíte mi věřit, profesore. Měli mnohem více času, než jste si myslel.“
„Já... to není možné. Jak mohlo něco takového existovat, aniž by se o tom vědělo?“.
„Jednoduše to bylo něco jako státní tajemství. Jednalo se o látku vyrobenou pro vojenské účely. Jen si to představte – pokud by se podařilo B přetvořit do formy bojového uspávacího plynu, získali by Sověti šikovnou zbraň proti pěšákům spojenců. Vše, o co jim šlo, bylo připravit dostatek zbraní, aby se nemuseli obávat globálního konfliktu. Chtěli být připraveni.“
„A proč to tedy nepoužili?“
„Očividně se jim nepodařilo efektivně přizpůsobit látku na bojové účely. Vám byla aplikována nitrožilně – a žádným jiným způsobem také aplikovat nelze. Po určité době došla vládě trpělivost a vývoj B1-7 byl zrušen. Pouze vy a pár vašich spoluvězňů bylo určeno jako testovací subjekty. Ve vašem případě se však dá hovořit o téměř praktickém využití – to, že jste ztratil pojem o čase, se jim náramně hodilo.“
„Hodilo?“
„Ano, takto mohli pátrat po vašem vynálezu mnohem klidněji. Kdybyste věděl, že vás drží sedmnáct let, určitě byste se nepokusil o ukončení toho utrpení?“
„Máte pravdu. I teď se mi hlavou honí myšlenky na sebevraždu,“ profesor mluvil naprosto vážně, což Vítka silně znepokojilo. Pokud by profesor zemřel, situace by se velmi zkomplikovala. Je možné, že by bylo vše nenávratně ztraceno.

Hodiny nade dveřmi, jedinými ve výslechové místnosti, ukazovaly tři čtvrtě na tři. Ve skutečnosti bylo něco kolem půl šesté – hodiny byly nastaveny tak, aby na nich čas ubíhal pomaleji. Bylo až pozoruhodné, jaké měla tato maličká finta důsledky na psychiku vyslýchaných.
Profesor Míka ale nejevil sebemenší zájem o to, jak dlouho zde již sedí. Většinu času hleděl do svých dlaní, vzorně složených do sebe na stole. Vítka velmi udivovalo, jak trpělivý muž je – již několik hodin se tu z něj pokoušel vytáhnout jedny z nejdůležitějších informací na světě, profesor přesto nevypadal nijak znepokojeně, dokonce ani nervózně nebo netrpělivě. Vítek opět vstal ze židle a začal pocházet po místnosti – profesor a jeho stoický klid jej vyváděli z míry, musel se tedy něčím zabavit, aby lépe zamaskoval svůj neklid.
„Jste nervózní, poručíku?“ Profesor se zeptal, aniž by vzhlédl od stolu.
„Pokud jsem měl někdy ve svém životě důvod být nervózní, tak je to dnes. V případě, že mi nezačnete důvěřovat, sověti získají další čas k pátrání. A poslední, co kdokoliv z nás chce je, aby měli více času k pátrání. Ano, jsem opravdu velmi nervózní. A – abych řekl pravdu – celkem mě udivuje, jak jste vy klidný. Profesore.“
„Nezbylo mi nic jiného, než se naučit trpělivosti. Neříká se snad, že trpělivost přináší růže? Možná byste se měl více řídit tímto pořekadlem, poručíku. Nechci vás poučovat o vaší práci, ale když na mě budete pořád takhle naléhat, ničeho nedocílíte. Nejspíš dobře víte, že mi byly provedeny hrozné věci, jen abych mluvil.“ Profesor se zahleděl do prázdna. Očividně si vzpomněl na něco, co nebylo velmi příjemné. Vítek vytušil, čím je profesor tolik rozrušen.
„Myslíte vaši rodinu?“
„V životě člověka přijdou chvíle, kdy je nucen činit rozhodnutí, která jej mohou přivést až na pokraj šílenství. Já jsem byl do takové situace uveden mnohokrát, ale – jak vidíte – zatím jsem na tom psychicky poměrně dobře. Přesto, příteli, neuplyne jediná minuta, kterou bych k sobě nepociťoval ten nejhlubší odpor. Ať je to jak chce, pravda je jednoduchá – za vše mohu já, a i když jsem neměl na výběr, zabil jsem je tím, že jsem něco takového, jako je ta bomba, vymyslel.“ Profesor hleděl poručíkovi zpříma do očí. Z jeho pohledu bylo vidět, že si je jistý tím, co říká – a že se s tím smiřuje už dlouhou dobu. Vítek si vzpomněl na spis a hned mu došlo, o čem je řeč.
„Myslíte vaši rodinu.“
Profesor mlčel. Nemusel nic říkat a dobře to věděl. Vítek si uvědomoval, jak hrozné to pro něj musí být. Ve spisu se dočetl, že Sověti – jakmile zjistili, že násilím Míku nedonutí mluvit – použili rodinu profesora jako rukojmí. Jednoduše mu dali ultimátum – buď jim řekne, kde se nachází plány k té bombě, nebo mu jeho rodinu budou – velmi pomalu – zabíjet přímo před očima.
Míka prý tehdy řekl: „Možná si myslíte, že jste mi dali na výběr. Pravda je ale taková, že ať si zvolím cokoliv, oni zemřou tak i tak.“ Byla to ta nejdelší věta, co od něj kdy sověti slyšeli.
Následujících několik desítek minut musel Míka sledovat, jak jsou zabíjeni lidé, jež miloval více než sebe. V zajetí od té doby nepromluvil jediné slovo – i přesto, že jeho manželka a děti nebyly zdaleka poslední, koho jeho věznitelé zavraždili, aby začal mluvit.
„Co je vlastně zač ta vaše bomba? Co je ta věc, která vám zničila celý život?“ Vítek se tázal, přestože znal odpověď. Doufal, že tím přiměje profesora ke vstřícnějšímu jednání.
„Velmi silně pochybuji o tom, že nevíte, o co se jedná. Ale pokud si přejete, abych vám to vysvětlil já, tvůrce, rád to udělám – snad si uvědomíte, proč se tak bojím o to, komu padne do rukou.
Největší slabinou veškerých jaderných sil je fakt, že zničí naprosto vše, a to v okruhu mnoha kilometrů od místa odpálení. Tak se stávají nebezpečnými i pro ty, kteří jimi útočí. Radioaktivita je pro člověka příliš nebezpečná, takže se jí člověk začal bát, jakmile zjistil, co vše dokáže. Já jsem přišel s něčím úplně jiným – ale zároveň naprosto stejným. Stále ještě proklínám ten moment a svoji naivitu, když jsem svůj výtvor dokončil a považoval jej navíc za nástroj k nastolení celosvětového míru.
Moje bomba – jak ji nazýváte – v podstatě ani není bombou. Když se aktivuje, nedochází k žádnému výbuchu – naopak: uvolní se minimální množství energie, které nezasahuje přírodu, domy a dokonce ani většinu zvířat. Vysílá totiž zvláštní druh vlnění – nemá cenu pokoušet se vysvětlovat vám jeho princip, zcela jistě by nebylo ve vašich silách něčemu porozumět, bez urážky, samozřejmě – a toto vlnění napadá jistou část lidského mozku, načež způsobí celkovou dezorientaci organismu v takovém rozsahu, že nastane v podstatě okamžitá smrt. Přesněji řečeno – mozek vyšle srdci signál, aby přestalo bít.“
Profesor věnoval Vítkovi významný pohled. Nejspíš se chtěl ujistit, zda jeho slova zapůsobila tak, jak měla. Zapůsobila – hned poté, co si poručík představil, jak mu zničehonic přestává bít srdce.
„Takže si představte, co by se asi stalo, kdyby tento nástroj dostal do rukou nějaký terorista – mohl by si diktovat podmínky donekonečna. A současný Sovětský svaz je dnes takovým teroristou. Spojené státy americké a samozřejmě i ono Evropské sjednocení by byly donuceny k bezpodmínečné kapitulaci. Dokážete si představit svět pod nadvládou komunistů? Lidská svoboda by okamžitě přestala existovat – což jste již zmiňoval – ale důsledky by byly naprosto nedozírné. A to nemohu připustit.“
„O tom mluvím – již poněkolikáté vám musím zopakovat, že je jen otázkou času, než sověti plány najdou. Potom se nejspíš stane přesně to, co jste mi právě nastínil.“ Vítek se nevzdával naděje, že profesor značně důvěřovat alespoň jeho slovům, když ne přímo jemu.
„Máme sestavenou speciální skupinu – vlastně komando – které je připraveno okamžitě vyrazit na vámi zadané souřadnice. Jedná se o naprosté profesionály a jejich úspěch je téměř jistou záležitostí. Vy a oni, to je naše poslední naděje.“ Poručík se opět odmlčel, vstal od stolu a přešel k oknu. Téměř s pobavením si uvědomil, že to je dnes již poněkolikáté, co k oknu přistupuje. Venku stále zuřil prudký liják a všude, kam dohlédl, bylo naprosto prázdno. Zauvažoval, jestli by to takhle nějak vypadalo po použití té Míkovy bomby - nebo co to vlastně je. Přeběhl mu mráz po zádech.
Místnost ovládlo ticho.

Posledních dvacet třicet minut se profesor v židli stále neklidně vrtěl – snad jako hyperaktivní dítě, donucené sedět za stolem a učit se do školy. Tatam byla jeho naprostá jistota, jíž v počátku jejich rozhovoru tolik oplýval. Pokud se něco Vítkovi podařilo, potom to bylo nasazení brouka do Míkovy hlavy. Ten sice stále seděl se skloněnou hlavou, ale dojem, že prožívá intenzivní vnitřní boj, jen podporovalo občasné nesouhlasné pokývání hlavou. Poručík doufal, že informace, které profesor za několik posledních hodin získal, nepovedou k jeho psychickému kolapsu. I velmi vyrovnaný člověk – což Míka přinejmenším je – by mohl na zprávu, že ztratil patnáct let ze svého života, aniž by to tušil, reagovat velmi nepředvídatelně.
Přestože působil poručík zamyšleným dojmem, pozorně poslouchal každé profesorovo slovo, každý jeho pohyb a dokonce i jeho zrychlující se dech. Zatím to ale bylo vše, čeho se dočkal. Spolupráce stále nepřicházela.
Nyní se otočil od okna směrem do místnosti. Spatřil muže sedícího u stolu – hlavu v dlaních, modrou košili propocenou, šedivějící vlasy rozcuchané a nohy - částečně se skrývající pod stolem - až záhadně nehybné. Poručík měl pocit, že hledí na naprosto jiného muže, než byl ten, kterého spatřil po příchodu do výslechové místnosti. Ono se vlastně není čemu divit.
Během posledních tří dnů profesor postupně zjišťoval, co vše se změnilo v době jeho uvěznění. Nebylo toho málo.
Po roce 1989 – tedy krátce poté, co byl zatčen a v podstatě smazán ze světa – se začínala vyhrocovat situace mezi Sovětským svazem a Spojenými státy. Evropa – samozřejmě vyjma evropské části svazu – sledovala vše s rostoucí nervozitou až nakonec přišla Francie s velmi jednoduchým řešením – pokud chce být Evropa schopná konkurovat oběma mocnostem, a ne jen bezmocně přihlížet, musí se sjednotit. O rok později již existovalo tzv. Evropské sjednocení – zahrnující všechny nesovětské státy starého kontinentu. Do čela se postavila Francie s Británií a teprve tehdy začaly jak USA, tak SSSR někdejší vládce světa opět vnímat jako rovnocenné soupeře.
Spojenci přesto pokračovali ve své úloze „dozorce nad světem“, což se jim ale zdaleka nedařilo tak, jak by si byli představovali – a tak o rok později došlo k oficiálnímu uzavření spojenectví Evropy a USA, což mělo nastolit mír a jistotu ve světě.
Ze všech nejpodezřeleji se však jevil Sovětský svaz. Po dlouhých sporech s Američany se uklidil do ústraní a nedával o sobě znát - což se samozřejmě nikomu moc nepozdávalo. Proto bylo do sovětského vládního a také armádního systému nasazeno velké množství špionů. Tato činnost – velmi nebezpečná, protože sověti by se mohli nechat lehce vyprovokovat a jistě by nebyli nadšeni, kdyby zjistili, že jejich úřady jsou prošpikovány těmi nejlepšími americkými agenty.
Svoje ovoce však tento počin přinesl v roce 1998 – jeden z agentů podal zprávu, že svaz pracuje na něčem opravdu velkém – s největší pravděpodobností na nějakém druhu zbraně hromadného ničení. Spojené státy proto zaměřily veškerou svoji pozornost na tuto stopu a nakonec vyšlo vše najevo. Sověti byli opravdu blízko dokončení svojí vysněné zbraně – pracovně pojmenované MX01 – avšak nebyli schopni uspět bez kompletních plánů jistého profesora Jana Míky, jehož výzkum ostatně celý projekt započal. Podle dostupných informací byl Míka sověty držen – za účelem vymámení výskytu jeho pracovních nákresů a poznámek. Z jeho přátel – spolupracovníků sověti mučením vypáčili vše, co bylo možné, tudíž zjistili že tyto věci opravdu existují a - jak jim později došlo - že se bez nich nemohou obejít.
Priorita Spojených států a sjednocené Evropy byla jednoduchá – najít a zachránit Petra Míky, získat tak plány a – samozřejmě – vrchního inženýra k sestrojení oné tajemné zbraně a jejím prostřednictvím posléze donutit sovětský svaz ke spolupráci a zajistit světový mír.
Takhle byla – velmi zhruba – nastíněna současná světová situace Petru Míkovi.
Teď tu stál poručík Vítek, který byl pověřen docílením profesorovy spolupráce. Jak si čím dál tím více uvědomoval – nejspíš nejtěžšího bodu celého jejich plánu.
Profesor se s postupem času jevil jako čím dál méně vyrovnaný. Místnost byla ponořena do ticha, vyrušeného občasným prudkým nádechem profesora. Ani jeden z mužů nenacházel odvahu mlčení prolomit svým hlasem. Vítek stále hleděl z okna. Nemohl tušit, že jej Míka upřeně pozoruje.
„Máte pravdu, poručíku,“ pronesl tajemně Míka. Poručík, který se mezitím zahloubal do svých myšlenek, sebou znatelně trhnul, když uslyšel ta slova. Po nezmála hodině mlčení jej profesorův hlas vylekal. Posléze toho zalitoval – nebylo to zdaleka profesionální. Přesto se snažil do tónu svého hlasu vmísit co nejvíce odměřenosti.
„Pravdu?“
„Ano. Nezbývá mi nic jiného, než vám věřit. Když uvážím, co vše jsem si prošel, jak dlouho jsem vzdoroval takovým způsobům mučení, o nichž se vám ani nesnilo; kolikrát jsem si přál prostě zemřít a nechat vše za sebou... ale nemohl jsem,“ muž vstal od stolu – teprve podruhé za celou tu dobu, co ve výslechové místnosti byl.
„Byl bych velmi nerad, kdyby to všechno – hlavně smrt celé mojí rodiny-“ profesor se opět odmlčel, „- ani netušíte, jaké to je. Díval jsem se jim do očí. Celou tu dobu jsem se jim díval do očí. A víte, co jsem v nich nakonec spatřil? Nenávist. Původně jsem si myslel, že to byla lítost, ale mýlil jsem se. Nikdo z nich nemohl pochopit, proč jen nečinně sedím... dokonce jsem ani nebrečel. Nemohl jsem dát nikomu najevo, jak mi na nich záleží. Stále jsem doufal, že když se budu tvářit lhostejně, nakonec je Sověti nechají jít. Že si nakonec řeknou, že to nemá smysl. Ale oni nikoho jít nenechali.“
Vítek cítil, jak v něm roste hrůza. Již poněkolikáté mu přeběhl mráz po zádech – ten muž, stojící před ním, neměl nic. Připravili jej o všechno. O práci, o přátele, o rodinu. Dokonce i o něj samotného. Stačilo pohlédnout mu do očí – což byl pro poručíka téměř nadlidský výkon – a vše vyšlo najevo. Přesto přese všechno, co profesor říkal, už mu na ničem nezáleželo.
Snad až dnes odpoledne ztratil poslední kousíček vůle, jenž v něm zbyl. Už nevěřil v nic, a hlavně ne v sebe samotného. Již mu nezáleželo na tom, co se s jeho vynálezem zkázy stane. Proč by se měl starat o rasu, která byla schopná způsobit mu tohle všechno? Jeho pohled naznačoval, že si přeje jen trpět za svoje hříchy. Netoužil po vykoupení.
„Doufejme, že s tím naložíte lépe, než měli v úmyslu sověti. Dostanete, co chcete. Ale pokud vás zajímá můj názor, potom slyšte, že lidstvo není připraveno na takovou zbraň. Stejně jako nikdy nemělo dostat do rukou atomovou bombu. A nevěřím tomu, že někdy připraveno bude.“
„Profesore, můžete si být zcela jist, že MX01 nebude nikdy opravdu aktivována – použijeme ji pouze jako zastrašovací prostředek.“
„Možná ne hned. Ale koho to zajímá.“ Profesor teď hleděl skrz Vítka. Kdyby nedýchal, těžko byste hledali jakékoliv známky života. Vítek znejistěl ještě víc. Váhal, zda-li je vhodné položit rozhodující otázku právě nyní. Zhluboka se nadechl.
„Takže...?“ Snažil se přimět profesora, aby to řekl sám. Nestalo se. „Ehm. Znamená to tedy, že nám poskytnete plány MX01 a veškeré informace, jež jsou třeba k používání?“
„Pokud je to vaše výslovné přání,“ pronesl nepřítomně profesor.
Bůh ví, co se mu teď honí hlavou, pomyslel si Vítek. Pocítil, že nastal ten pravý okamžik, který rozhodne nejen o jeho budoucnosti.
„Nyní pronesu několik formalit – kvůli záznamu. V místnosti budou aktivovány bezpečnostní kamery a vše, co řeknete, bude zaznamenáno. Doufám, že to nevadí.“
Profesor nijak nereagoval.
„Dobrá tedy,“ pravil poručík nervózně a otočil se směrem ke kameře, umístěné v rohu místnosti – na té se v téměř stejný okamžik rozzářila červená dioda, značící, že probíhá monitorování. Poručík se soutředil jen na ono světýlko. „Subjekt Jan Míka se dne dvacátého třetího října dva tisíce šest rozhodl zcela dobrovolně a na základě vlastního uvážení poskytnout informace o projektu MX01.“ Hlas se mu velmi patrně třásl. „Následující záznam je zcela autentický.“ Na prázdno polknul a hlavou pokynul na muže stojícího před ním. Ten nejprve jen netečně sledoval jeho počínání, ale po několika okamžicích promluvil.
„MX01 je nejpíš ta nejnebezpečnější nebiologická zbraň všech dob. Funguje na bázi elektromagnetického impulzu, v jehož důsledku dochází k částečnému selhání nervového systému, s téměř určitým následkem smrti. Tento nástroj zkázy se řadí po bok dynamitu a jaderných bomb – s jedním obrovským rozdílem – neničí nic kromě lidských životů.
Pokud by se mě dnes někdo zeptal, proč jsem se vůbec pouštěl do výroby takového... takové... věci, nebyl bych schopen odpovědět. Jediná otázka, na kterou odpovím komukoliv, kdykoliv, je, zda toho lituji. Odpovědí je zcela konečné ano. Lituji toho tolik, že nejsem schopen slovy svoje rozhořčení vyjádřit.“ Muž se teď pevně soustředil na stěnu přímo před ním – do kamery zatím ani nepohlédl.
„Není již možnost napravit moji chybu. Ale je možnost ukončit moje utrpení. Snad.“ Nastalo ticho. Vítka se zmocnila nepříjemná, velmi nepříjemná předtucha. On to snad neřekne!
Několik minut ani jeden z mužů nepromluvil. Vítek k tomu neměl odvahu. A profesorovi podle všeho chyběla síla.
„Poručíku?“ pronesl profesor polohlasem, až běhal mráz po zádech.
„Ano?“
„Znáte knihu Konec Galaxie?“
„Bohužel, na čtení nemám moc času. Je mi líto. Souvisí to snad nějak s naším... záměrem?“
„Pochopitelně. Pokud si totiž seženete tuto knihu a nalistujete si stranu 215, budete si moci přečíst, jak funguje jedno fotonové dělo, jež má v ději oné knihy poměrně důležitou úlohu. Ale to není vše.“ Následovalo dramatické odmlčení.
„Ve skutečnosti se totiž nejedná o plány fotonového děla, dokonce ani žádného jiného děla, jež by mohlo v budoucnosti vzniknout. V té knize je na straně 215 totiž přesně to, co vy hledáte.“
„Prosím?“ poručík velmi zpozorněl, ale stále nějak nechápal, co se snaží Míka naznačit.
„Asi bych to měl nastínit více – v knize Konec galaxie se nachází kompletní návod, jak sestavit bombu – pokud ji tak chcete nazývat – MX01. Na straně 215 naleznete odpověď na všechny vaše otázky. Snad to není tak složité, jak by se mohlo dle výrazu na vaší tváři zdát, příteli.“
Vítek nevěřil tomu, co se právě dozvěděl. Nechtěl tomu věřit. Přece nebylo možné, že vše, po čem poslední léta pátrají, měli celou dobu v podstatě přímo před nosem. Vždy si představoval, že veškeré plány jsou uschovány v nějakém sejfu, někde uprostřed lesa v dutém stromu nebo klidně pod prkny v podlaze nějaké chaty u jezera. Ale tohle...
„Jak vám můžeme věřit?“ Na nic lepšího se nezmohl.
„Nemůžete. Ale klidně si můžete přečíst onu pasáž, o níž mluvíme. Věřím, že pro vás nebude obtížné si ji sehnat. Dokonce si troufám tvrdit, že to vaše komando se do knihkupectví nebo snad antikvariátu dostane velmi rychle. A pokud jsou tak dobří, jak tvrdíte, nebude pro ně problém najít v sekci sci-fi knihu, jejíž název jim sdělíte.“ Profesor se mu vysmíval. A Vítek v tu chvíli – snad díky výrazu těch ledových očí - poznal, že vše, co právě vyslechl, je naprostá pravda. Obrátil se na kameru. „Sežeňte tu knížku,“ zasyčel. Obrátil se zpět k Míkovi.
„Jak...“ nedokázal zformulovat otázku, ale nebylo to třeba.
„Velmi jednoduše. Není zase tak těžké dokázat dostat svoji myšlenku do knihy. Stačí znát správné lidi – nejlépe spisovatele, takové spisovatele, kteří ocení, pokud se jim člověk znalý ve světě elektrotechniky snaží pomoci s technickými detaily jejich fantastických románů.“ Na profesorově tváři pohrával tajemný úsměv. Pokud byl před chvílí na dně, tento triumfální výstup ho dostal zpět na hladinu – stačilo tak málo, aby se – alespoň na chvíli – dokázal uvolnit a s pobavením sledovat zmatený výraz muže, který jej donutil prožít si všechny ty hrůzy znovu - muže, který obnovil veškeré jeho rány takovým způsobem, že pro něj ztratil život význam.
„Pokud chcete něco dobře schovat, poručíku, potom to dejte všem na oči.“
Vítek si teď připadal jako dítě, jemuž právě někdo rozšlapal hrad z písku – veškeré jeho teorie a úvahy vzaly za své. Jednoduše si mohl přečíst tu knížku a hned by vše věděl. Už dávno.
Nevěřícně pohlédl do veselé profesorovy tváře. Jediné, co na ní nebylo veselé, byly oči – ty stále zůstávaly takové, jako před chvílí, kdy to vypadalo, že muž zkolabuje. Netečné, nepříjemně mělké a hrůzně nepřítomné – jako by předzvěstovaly něco hrozného. Nebo snad značily profesorovo definitvní zešílení?
Vítek by se nedivil. Dalo se pozorovat, že to pro Míky není zrovna jednoduché – vracet se ke všem těm strašlivým okamžikům jeho života, znovu si připomínat obrovskou bolest, stále dokola si uvědomovat, že viníkem všeho je on sám (což nebyla zcela pravda, pochopitelně, ale zkuste to vysvětlit muži, který musel přihlížet popravě celé svojí rodiny), ale že už to není on, kdo může cokoliv vrátit.
Profesor jistě došel k názoru, že jeho setrvání na tomto světě již nemůže přinést nic dobrého. To vše naznačovaly jeho oči. Byly jedinou částí těla, která nemohla být schována za jinak dokonalou masku přetvářky. Vítek doufal, že se dozvěděl pravdu. Další výslech už totiž nejspíš nebude moci proběhnout.
„Takže v té knize se dozvíme naprosto vše, co potřebujeme znát k dokončení MX01?“
„Přesně tak. Když jsem sovětům tvrdil, že mě k ničemu nepotřebují – a také vzhledem k tomu, že jim nikdy nic neřeknu – mě mohou okamžitě zabít, nelhal jsem. Pochopitelně mi nevěřili, mysleli, že se jen snažím vyhnout jejich nelidskému mučení a trýznění mého těla a – což bylo mnohem horší – i mojí duše.“
„Takže mi chcete říct, že jste návod na sestrojení nejnebezpečnější zbraně celé historie lidstva dal k dispozici celému světu?“
„To v žádném případě.“ Profesor se opět usmál.
„Co prosím?“
„Dal jsem ji k dispozici pouze čtenářům science fiction...“ Úsměv se několikanásobně rozšířil.
„Velmi vtipné. Opravdu si myslíte, že je čas na vtipkování?“
„Myslím, že zbývá velmi málo času na cokoliv. Až bude MX01 sestavena, nepotrvá dlouho a začnou se hromadně vypouštět jaderné pumy. Na každý cíl, který bude určen jen jako možné místo výskytu MX01 bude seslána jedna střela. Celý svět začně žít v obavách, jakmile bude jedna velmoc držet v rukou zbraň natolik mocnou.
Uvažoval jste někdy nad tím, poručíku, proč nikdy nevypukla třetí světová válka? Jak je možné, že studená válka nepřerostla v celosvětový konflikt?“
„Těžko říct. Možná k tomu nebyl důvod...?“ Vítka diskuze nebavila – celá mu přišla bezpředmětná a navíc začal o Míkovi smýšlet jako o bláznu.
„Bylo to díky jaderným zbraním – jak Rusko, tak USA věděly, co vše jaderná bomba dokáže. Stejně tak velmi dobře věděly, že jejich soupeř má takových nástrojů smrti velké množství – a právě díky tomu si uvědomily, že pokud vypukne válka, může to být poslední válka celé planety Země.
Takže, poručíku, jak si myslíte, že se bude situace vyvíjet, až některá ze stran dostane panický strach z vaší MX01? Bude se ji snažit zničit. Ať ji rozeberete, nebo jakkoliv jinak zlikvidujete, neuvěří vám. Budou vás stále považovat za příliš velkou hrozbu pro ně samotné. Nezbude jim nic jiného, než se bránit vším, čím mohou.
Celý život musím snášet vědomí, které – nechť mi moje rodina odpustí – je horší, než cokoliv jiného.“ Po delší době se profesor naprosto přestal usmívat – naopak, jeho obličej byl vážnější, než kdykoliv předtím.
„Jsem to já, kdo zařídil lidstvu jeho zhoubu.“ Věta vyzněla tak melodramaticky, jak jen vůbec mohla.
Vítek se neudržel a musel se pousmát. Absurdnost celého proslovu k němu dolehla až teď a nebyl schopný jakkoliv kontrolovat pobavení, jež se rýsovalo na jeho rtech. Dokonce se mu vehnaly slzy do očí.
Profesor si toho nevšímal.
Poručík pokračoval v úšklebku.
Reproduktor, schovaný kdesi ve stropě, se rozezněl nějakým – snad varovným – signálem. Tento zvuk utnul poručíkovo veselí jako kat odsouzenému hlavu.
Bez sebemenší známky pobavení se otočil k Míkovi.
„Takže nejspíš teď uvidíme, jak se našim vědcům líbila vaše knížka.“
„Není moc dobrá, pokud mohu soudit.“
„Velmi vtipné – zajímavé, jak vám s postupem času narůstá smysl pro humor.“
„Jak jsem řekl – nezbývá mnoho času a až doposud jsem moc důvodů k veselí neměl.“
„To máte pravdu.“
Poručík se nyní otočil na kameru. „Takže?“ Pronesl co nejvyrovnanějším hlasem.
„Na straně 215,“ odpovídal ze skrytého reproduktoru ženský hlas, „ se nachází podrobný popis funkčního mechanismu jistého fotonového děla. Naši vědci potvrdili, že lze velmi pravděpodobně označit tyto plány za korektní plán přístroje MX01. Na devadesát devět procent je to ono – a zcela kompletní.“
„Děkuji,“ reagoval na skvělou zprávu Vítek.
„Vidíte,“ pronesl ostentativně Míka. Poručík se k němu otočil.
„Nejspíš bych vám měl nyní poděkovat. Za spolupráci.“
„Mám pocit, že ‚díky‘ je to poslední, co bych měl ještě kdy ve svém životě slyšet.“
Poručík se na něj chvíli upřeně díval, potom se otočil ke dveřím. Aniž by se soustředil na to, co říká, pronesl tiché „Sbohem“.

Když vyšel z místnosti, pokynul dvěma těžce ozbrojeným mužům, aby zajistili dveře. Rozhlédl se po chodbě – zcela prázdné -, nadechl se čistého vzduchu, který tam díky ustavičnému průvanu byl, načež vykročil k dvoukřídlým dveřím na východním konci chodby.
Jemně zaklepal na dveře.
„Dále,“ ozvalo se z místnosti.
Vešel. Místnost byla velmi slušně vybavená – podél stěn stál novotou zapáchající nábytek, zem pokrýval rudý koberec. Na stěnách se nacházela spousta fotek – na každé z nich byl zachycen muž, nyní sedící za mohutným stolem. Spolu s ním byla na fotkách vždy nějaká jiná – velmi důležitě se tvářící – osoba.
„Všechno jsem viděl,“ pronesl joviálně muž, „ skvělá práce. Ani bych nečekal, že to tak perfektně klapne.“
„To já taky ne, pane.“
„Ale máme to, což je nejdůležitější. Jediné, na čem zálěží. Váš plán byl natolik geniální, že jsme o něm neměli nikdy pochybovat. Až se divím, že nás to nenapadlo mnohem dřív.“ Obličej muže lehce potemněl, ale jen na chvíli – snad jako by si jeho vlastník uvědomil, že se na chvíli skutečně přestal usmívat.
„Chápu-li to dobře, pane, potom jsou ty plány v oné knize opravdu zcela správné,“ tiše naznačil Vítek.
„Ano ano ano. Zcela správné – alespoň pokud mohou naši vědci soudit. Vypadá to, že jsem objevili poslední kousek skládačky. A jen díky vám.“ Muž věnoval poručíkovi významný pohled. „Dokonce i ten blábol se spánkem desetkrát delším než normálně – nebo co jste mu vlastně nabulíkoval – spolknul i s návnadou. Opravdu uvěřil, že je rok 2006. Neuvěřitelné.“
Vítek doufal, že z jeho výrazu nelze poznat rozpaky, jež cítí. Nebyl si totiž ani zdaleka jist, kdo koho dnes napálil – kdo z nich dnes více uspěl. Kdo opravdu dostal to, co chtěl.
Muž – oblečený v černém, na jeho lehce obtloustlém těle komicky působícím obleku – vstal od stolu, obešel jej a přešel až k Vítkovi. Natáhl k němu pravici a pyšně pronesl:

„Moskva bude nadšená, soudruhu.“