Příběh malého proč aneb obyčejný život

Byl jednou jeden malý chlapec, který se bál vyrůst. Nebyl však Petr Pan, aby se bál stát dospělým. On se bál jen té všednosti, obyčejnosti dospělých.
Vstát, jít do práce, přijít z práce domů, postarat se o děti a ženu, koukat večer na televizi, jít spát. A to až do zestárnutí. Možná o víkendech na chatu. Přemýšlet tam nad prací, zapomínat na děti, na ženu, a nakonec i na život.
„Ne, tak skončit nechci,“ říkal si. „Co počít? Někdo musí znát tu odpověď. Lék na rakovinu všednosti. Ale kdo?“ Ta otázka ho děsila jako noční můra. Bál se. A bát se, ten pocit strachu je opravdu ošklivý. Zvláště pro dítě.
Když se jednou bál usnout a snít o dospělosti, tiše seděl u okna. Celý dům spal. Vše bylo tak hluboce tiché. Vtom cosi upoutalo jeho pozornost. Venku přímo pod lampou, a přesto v naprosté tmě stál. Někdo tam stál.¨
„Kdo to může být?“
Postava ze tmy a ticha stvořená.
Chlapec moc dlouho neváhal a šel ven. Nikdy se sám nebál. Nikdy se nebál nočních děsů ani cizích lidí jako ostatní malé děti. Vyplížil se ze svého pokoje. Opatrně, aby ho spící rodiče nezaslechli, otočil klikou. A už byl na schodech.
Dříve hrával hru. Vždy, když pršelo a on nemohl ven, chodil po domě se zavřenýma očima a tápal. Od postele ke dveřím, od dveří ke schodům, od schodů ke stolu.
„Jak se mi to teď hodí,“ říkal si v duchu. Sešel poslepu jejich třináct schodů a už stál u dveří. Chvilku bojoval s klikou než pochopil, že dveře jsou zamčené. Rodiče přece vždycky zamykali, aby se nikdo nedostal v noci do domu.
Klíče visely na skobičce. Musel si potichu, potichoučku donést stoličku, která stála kousek stranou. Maminka mu ji sem dala, aby se mohl kukátkem podívat, kdo jde. postavil si ji přímo pod háček, stoupl si na ni a už byly klíče v jeho malé ručce. „Tak, a teď opatrně odemknout, abych je nevzbudil,“ pomyslel si.
Tak moc chtěl vědět, kdo tam stojí. A představa, že by ho rodiče zastavili, ho lekala. Musel, on prostě musel vědět, kdo to tam venku ve tmě stojí. Ta postava ho lákala, volala beze slov, a on věděl, že za ní musí. Netušil, odkud a proč se v něm ta jistota bere, ale velmi silně ji cítil.
Vybral si ze svazku ten klíč, co patřil k zámku, opatrně ho zastrčil a ještě opatrněji jím dvakrát otočil. Pověsil se na kliku a už byl venku. Najednou si připadal volný. Chtělo se mu zavýsknout radostí nad tím, že to dokázal. Ale vtom se vedle něj ozvalo slaboučké „pššt.“
„Musíš být potichu, ať to nezkazíš, když už jsi to zvládl až sem,“ řekla postava.
„Kdo jsi?“ chtěl vědět chlapec.
„Já jsem Průvodce. Chtěl jsi znát odpověď na svou otázku, že?“
„Ano. A ty ji znáš?“
„Ne, já ne. Ale zavedu tě za někým, kdo ano. Půjdeš se mnou?“
Chlapec se chvíli rozmýšlel. Nechat rodiče samotné? Ale nakonec v něm přeci jen zvítězila zvědavost. „Ano, a rád.“
Průvodce se otočil a pokynul chlapci rukou, aby věděl, kterým směrem. Dali se do pohybu. Malý chlapec měl spoustu otázek.
„Odkud jsi?“ zeptal se.
„Odkud jsem, není důležité,“ zněla odpověď.
„A co je důležité?“ nedal se odradit chlapec.
„To kam a za kým jdeme.“
„A kam a za kým jdeme?“ vyzvídal dál.
To už Průvodce nevydržel a rozesmál se. „Však neboj,“ řekl. „Vše se včas dozvíš.“
A tak šli chlapec i Průvodce mlčky. Už přešli část města, kterou chlapec znal.
V tu chvíli se přímo před nimi objevil muž, který za vlasy vlekl vzpouzející se ženu. Chlapec k nim chtěl běžet a ženě pomoci, když mu Průvodce položil ruku na rameno a řekl: „Nevidí tě a ani jí nemůžeš nijak pomoci. Jen se dívej. Ten muž není obyčejný. Nemá ženu ani děti ani práci a ani chatu, kam by jezdil na víkendy.“
A muž trhl nožem, který se mu najednou rudě zablýskl v ruce a žena upadla. Chlapec si všiml, že se na cestě mezi odpadky začíná objevovat temná kaluž. Připadala mu černá, ale věděl, co je to.
Muž si přidřepl ke krvácející ženě. Zapálil si cigaretu a pozoroval mizející lesk v ženiných očích. Asi se mu ten pohled líbil, protože se začal usmívat. A čím víc se usmíval, tím obtížněji žena dýchala. Stále méně hýbala hrudníkem a když se zvedl naposled, otočila hlavu na tu stranu, kde stál malý chlapec a Průvodce. Pak už se nepohnula. Jen v její tváři cosi zůstalo. Němá otázka. Chlapec se otočil na Průvodce a zeptal se: „Copak ona nás..?“
„Ano. Na konci nás vždycky vidí.“
„A proč?“ chtěl vědět chlapec.
„Prostě je to tak zařízeno. Nevyděsilo tě to moc?“
„Ne, jen nechápu toho muže.“
„Ani já,“ odpověděl Průvodce. „Myslí, že tak není obyčejný. Myslí si, že v tu chvíli je něco jako Bůh.“
Muž se po chvíli od ležící ženy zvedl a stále se usmívajíc odešel. Jen tak se zvedl a prostě ji tam nechal ležet. Bez jediného slova.
Průvodce i chlapec za ním hleděli. Chlapec zvedl oči a zadíval se na nebe. Bylo pořád stejné. Ani okolí se nezměnilo. Nic se nezměnilo. Jen mezi odpadky a popelnicemi leželo opuštěné ženské tělo.
„Musíme jít dál. Máme moc dalekou cestu.“
A tak opět pokračovali dál. Chlapec stále hledal nějakou změnu. Vždyť přece smrt musí zanechat změnu. Ale vše vypadalo stejně. Jen v dáli bylo cítit jakési chvění. To však bylo normální. Vždy, když vychází slunce, se země maličko zachvěje. Jako když se narodí dítě.
Najednou si chlapec všiml ženy sedící mlčky na prahu polorozpadlého domku s miniaturním dvorečkem. Žena hleděla na jediný strom, který se tam vešel. Byl celý zkroucený a skoro suchý. Viselo na něm prkno přidělané dvěma starými, roztřepenými provazy. Jen vzdáleně připomínalo svůj účel. Byla to dětská houpačka.
Žena otočila hlavu přímo na zvláštní dvojici stojící na jejím dvorku. Dívala se skrz ně skelným pohledem. „Strašně plakalo,“ zašeptala.
Průvodce i chlapec vstoupili. Při procházení okolo ženy museli jít za sebou . „Jako husy,“ pomyslel si chlapec.
Když vešli do domu, všimli si jediných otevřených dveří. Průvodce zůstal stát a řekl chlapci, že dál musí sám. Chlapec tedy šel. Vstoupil do dveří a uviděl maličkou postýlku. Když došel až k ní, musel si stoupnout na špičky, aby viděl, co je uvnitř. Spinkalo v ní malé dítě. A pak si chlapec uvědomil, že se už nikdy neprobudí. Mělo promodralé rty a moc velký klid ve tváři. Vypadalo překrásně.
Když se vracel zpět, o něco zakopl. Už se rozednívalo a on si v tom matném svitu všiml, co to je. Byl to polštář, jenž tu matka upustila. Vycházejíc ven spatřil Průvodce. Stál k němu otočený zády. Chlapec přišel blíž, aby viděl, co Průvodce pozoruje. A tak uviděli tu zvláštní scénu oba. Matku mrtvého dítěte visící ze stromu. Mírně se pohupovala na jednom z provazů, odříznutém od houpačky.
„Co to bylo za ženu?“ ptal se malý chlapec.
„Dříve vedla obyčejný život. Měla manžela, dítě, chatu na víkendy. Před rokem jí zabil manžela ten muž, co jsme ho potkali. A ona, bohužel, neuměla vést neobyčejný život.“
„To je škoda. Vždyť to musí být krásné – nežít obyčejně,“ řekl chlapec.
„Opravdu si to stále myslíš?“
Chlapec se zamyslel a zmlkl. Najednou už si tím nebyl jistý. Vůbec si nebyl jistý a nevěděl, co říct. Vtom okolo nich proběhl muž a rozbil okénko nákladního auta stojícího kousíček od nich. „Chceš se s ním svést? Je to neobyčejný muž,“ informoval chlapce Průvodce.
„Ano. Už mě začínají bolet nohy.“
A tak si sedli k muži, který mezitím auto nastartoval přervanými dráty.
„Co je ten muž zač?“
„Ten muž byl dvakrát ve válce. Pracoval jako záškodník. V jedné z těch válek přišel o syna a když byl ve druhé, zemřela mu manželka na rakovinu. Nebyl s ní a nebyl ani na pohřbu svého dítěte. Byl moc hluboko za nepřátelskými liniemi. Nemohl odtamtud. Vedl velmi neobyčejný život,“ odpověděl Průvodce se smutkem v hlase.
„A kam teď jede? Proč ukradl tak velké auto?“
„Jede na vojenskou základnu. Chce tam někoho zabít. Je mu jedno, koho. Čím více, tím lépe. Sloužil tam. Ví, že teď bude na nádvoří spousta lidí. Chce se pomstít.“
Chlapec se zadíval na muže vedle sebe a všiml si, že pláče. Otočil se zpátky na Průvodce a zeptal se: „Můžeme tam být rychleji než on? A abych tam stál z masa a krve?“
„Ale jistě.“
A tak se objevili přímo u strážní budky té vojenské základny. Malý chlapec přišel k vojákovi, který v ní byl, a povídá: „Jede sem muž a chce vás všechny zabít. Viděl jsem to.“
„Ale co to povídáš za nesmysly, chlapče,“ usmál se voják. „To je hloupý žert. Jdi si hrát někam jinam. Vždyť tohle je jedna z nejlépe hlídaných základen ve státě.“
Chlapec odstoupil, aby si mohl prohlédnout, jak základna vypadá. Nádvoří bylo zvenku vidět. Přímo pulzovalo lidmi. Byla tam zhruba tak stovka vojáků. A mezi nimi a chlapcem na ulici byla jen brána z mříží. Chlapec se otočil k Průvodci: „Ten voják mi neuvěří, že?“
„Ne, neuvěří. Je příliš zaslepen svým neobyčejným výcvikem. Věří, že ho nic nemůže překvapit.“
Najednou se ozvalo zapištění pneumatik a ze zatáčky se vyřítil náklaďák řízený mužem s neobyčejným životem. Chlapec ho uviděl a pohlédl na Průvodce. „Už znám, už to vím,“ a stoupl si přímo před jedoucí auto.
Muž za volantem nestihl zabrzdit. Jen cítil náraz a pak hrbol pod koly. Uvědomil si, co přejel. Sáhl do kapsy a vytáhl zbraň. To jediné mu zůstalo z neobyčejného života.
Voják se hnal k autu, když uslyšel tu ránu, co slýchá denně. To už věděl, že pospíchat nemusí.
Náš Průvodce se pro sebe usmál a jak ho tma a ticho stvořily, tak se rozplynul v hluku a světle.
A náš chlapec? Našel svou odpověď. Přišel tam, kde byly všechny odpovědi.
Když si uvědomil, že nedýchá, uslyšel hlas: „Tak tě vítám. Čekal jsem na tebe. Můj Průvodce říkal, že máš nějakou otázku. Tak se chlapče pěkně ptej. Máme spoustu času…“

Za skupinu Schwarzwald production