Poslední nadechnutí a...

„Mami, budeš spát dneska se mnou?“ ptám se mamky snažící se vypoulit oči do velikosti kocourových ze Shreka. „Ne, musíš se naučit spát v pokoji sama, co budeš dělat, až Jana definitivně odejde?“
„Spát u tebe?“
„To asi ne, pojď, doprovodím tě.“
„Hmmm, tak jo“, uléhám do postele a vážně se snažím nemyslet na tu hroznou židli za stolem a na skákací balon, který teď v noci nevypadá už tak přátelsky, ani žlutě. Mysli na doktora House. Ten díl co jsem teď viděla, byl tak smutný, ale také docela…..
Dneska asi vážně neusnu, otvírám oči. Wow, tady je ale tma, radši půjdu za mamkou. Už otvírám dveře, ale uvědomím si, že tohle přece nejsou moje dveře, žádné nálepky jsem na ně nelepila, tohle je ještě sen?Páni, můj pokoj vypadá úplně stejně, teda až na ty nálepky, úžasný, ale teď se už se chci vzbudit. Otevři oči, přesně tak a jdi konečně za mamkou.
Páni, musím tu kytku trochu zastřihnout, zasahuje mi skoro až do postele. Když se teď blížím ke dveřím, začínám mít pocit, že něco za těmi dveřmi je a určitě to není nic, co bych chtěla vidět, asi radši zůstanu v posteli. Co by tam asi mělo být? Prostě tam půjdeš, rychle přeběhneš chodbu a jsi u mamky, jasný? Jasný… Ale za těmi dveřmi, cítím to. Tak, a od teď už nepřečteš ani jednoho Kinga, tohle už je…kytka. Kytka? No jasně! Tohle přece není moje kytka… Sen? Vždyť jsem se vzbudila! Nebo ne? Dobře, nestresuj, jdi do postele a vzbuď se.
Tak otevři kruci ty oči! Ne, neusínej!
Fajn. Jdi ke dveřím. Počkat, co kytka? Ehm, tohle asi není tvoje kytka. Ne, to vážně není.
Ale co když mám tuhle kytku?
Vždyť tohle už nemůže být sen. Je to moje kytka. Musím jít za mamkou. Ne! Nechoď tam, vždyť to není tvoje kytka! Podívej se na dveře! Tak podívej se na ně! Ne, neotvírej!
Dveře? Nálepky? Tohle přece ….. Ne, už ne, prosím. Musím si lehnout, to za dveřmi na mě nemůže, když mu sama neotevřu, musím se vzbudit. Zkus pohnout rukou, teď odkryj peřinu, přesně a teď prostě otevři oči. Rychle je otevři, tady nesmíš zůstat.
Páni, to je ale světla, asi od pouliční lampy. Takže teď jsem asi vážně vzbuzená že? Podívám se na sestřinu postel, něco tam je, nedokážu pořádně zaostřit. Asi z toho světla.
Ale vždyť to je mamka? Takže nakonec šla spát ke mně, musím jít za ní.
„Mami? Víš co se mi zdálo? Nejhorší sen na světě.“
„Hmmm, rychle pojď sem, už slyším jeho kroky, rychle.“
„Cože? Jaké kroky?“ otočím se na dveře a …. Tohle přece není možný. Jestli mě něco chce zabít tak ať to udělá teď, už se nechci probudit a zjistit že tohle všechno je lež! Rozumíš? Tak zabij mě, udělej se mnou, co chceš, jenom už mi prosím nedovol vzbouzet se znovu a znovu.
Otvírám oči, vše se zdá normální, ani lampa nezáří tak, jako dřív. Co kytka? Skvěle. Tak teď si vezmi mobil a utíkej za mamkou, tak šup ať znovu neusneš.
„Mami! Vzbuď se! Můžu spát dneska u tebe? Zdál se mi hroznej sen. Můžu?“
„Hmmm.“
Konečně v bezpečí, teď když jsem s mamkou mi nic nedokáže ublížit. Byl to ale divný sen, možná o něm ráno napíšu povídku, nebo natočím film. Docela by mě zajímalo, co bylo za těmi dveřmi a proč tam byly ty nálepky? Možná mě moje podvědomí chránilo, abych je neotevřela. Tak díky podvědomí, ale už se nemusíš bát. Teď se pořádně zababuším do peřiny, aby na mě nic nemohlo, a budu doufat, že usnu dřív, než umřu vedrem.
Ale co to kruci ….. „Mami?“