Dítě zapomnění

I.

„Kdo je to?“
„Nevíme,neměla u sebe žádné doklady.“
„Rychle na sál.“
…
Tma,nic.
Najednou slyším slabý hlas, který je stále hlasitější: „Hálo,vzbuďte se.“
Obraz přede mnou byl nejprve rozmazaný, začal se ale zaostřovat, až jsem ho viděla naprosto zřetelně. Přesto jsem se cítila jinak, netušila jsem, co tu dělám…
„Kde to jsem?“
Bože! Taková absurdní otázka. Je přeci jasné,že jsem…Kde že to jsem?
„Jste v nemocnici, srazilo vás auto. Máte veliké štěstí, že žijete. Musím vám však říct…je mi to moc líto…trpíte dočasnou ztrátou paměti.“ řekla ta žena skleslým hlasem.
Ztráta paměti? No super! Jo, to by vysvětlovalo, proč jsem si zaboha nemohla vzpomenout, kde jsem ženy oblečené do krátkých, modrobílých šatů s bílým čepcem na hlavě viděla. Vždyť já nevím nic. „Jak se jmenuju? Jak se stala ta nehoda? Kde mám příbuzné? …Musím mít přece nějaké známé!“
„Nevím.“ Odpověděla mi a odešla.

II.

„Od mé nehody už uběhl měsíc,proč pořád nic nevím?“ zeptala jsem se své jediné přítelkyně, Gabriel, sestřičky, která se mě před měsícem ujala….je vážně fajn.
„Chce to čas, vždyť už máš nějaké záblesky paměti, ne?“
„Záblesky sice mám,ale nic mi to neříká.“
To mi nedokáže někdo pomoct? To si nedokážu pomoct sama?!
„Kam jdeš, Gabi?“
„Musím si ještě něco zařídit, jdeš se mnou?“
„Ne, ještě tu budu. Ahoj“
„Ahoj, dej na sebe pozor!“
Jak se za ní zavřely dveře od kavárny, cítila jsem v sobě zvláštní pocit.
Ten chlápek na mě pořád civí. Co sakra chce? Najednou mě začne bolet hlava. Vidím ho v nějakém domě, krásně vyzdobeném, vypadá skoro jako kostel. Je to farář? Proč z něj mám takový strach?
Uf, konečně jde pryč. Konečně přestanu mít ten pocit. KONEČNĚ!
No počkat! On nejde pryč, jde ke mně. Je stále blíž. Když už je u mého stolu, zvedám se. Třesu se, pomalu se neudržím na nohou, které začnou couvat. Koukáme se na sebe a já z jeho očí cítím chlad a nepopsatelnou zlobu. Každý jeho pohled mě probodává. Pořád couvám, je stále blíž. Najednou nemám kam jít. Narazila jsem zády na barový pult. Kam teď? POMOC! Natahuje ke mně ruku. Jsem na bar namáčknutá, jak jen to jde. Můj tep je stále vyšší……………. Jeho ruka se něžně dotkne mého ramene a poví mi starostlivým hlasem: „Sarah, kde jsi byla? Moc jsem se bál.“ Z posledních sil ze sebe vykoktám otázku,která mi běží hlavou celou věčnost: „Kdo jste?“ Muž zvedne obočí a odpoví: „Já jsem Phyl, tvůj….“ V tu chvíli si všimnu, že jeho ruku, kterou ze mě ještě nesundal, zdobí prsten. Ten prstýnek mám přece taky! Nikdy mě nenapadlo,že je snubní, protože jsem ho měla na prostředníčku…asi mi byl velký. „Jste….můj manžel?“ „Ano,co se děje? Kde jsi byla?“
Pověděla jsem mu všechno, co si má paměť vybavila a on mi prozradil vše o mé minulosti. „Máme dvě děti?“ „Ano, sedmiletou Natali, pětiletého Joshe a …..“ Proč to nedopověděl? „A co?“ zeptala jsem se. „A nic….máme přeci jen dvě děti…“
Byl tak nervozní…co se asi stalo? Možná je to můj muž, ale je na něm něco divného.

Když jsem přišla za Gabriel a pověděla jí, že jsem asi Sarah Brownová a mám děti, muže, obrovský dům, že ráda dělám s keramikou a plavu, měla strašně velkou radost. Objala mě a řekla: „Konečně si vzpomeneš.“
„Víš, říkal taky,že jsem pracovala u policie a pak se zatvářil, jako kdyby se prokecl, tak jsem si tam zašla….znali mě tam,ale říkali,že jsem byla na mateřské dovolené se svým třetím dítětem, Michaelem. Nášemu synovi je 5 a dceři 7 o nikom jiném Phyl nemluvil…..ten chlap mi něco tají…“

III.

„Ahoj, mami,“ pověděly mně jeho…vlastně…naše děti. Byla jsem tak zmatená, nevzpomínala jsem si na jejich tváře. Když jsem vstoupila do našeho domu, kartáček, jediné moje zavazadlo, mi vypadl z ruky na obrovskou, vyleštěnou podlahu. Začala mě zase bolet hlava a….na té podlaze vidím krev, je to přesně ta místnost, jako v minulé vidině, v pozadí slyším dětský pláč.
Už je to zase v pořádku, sehnu se pro kartáček a jdu si lehnout do svého pokoje…nesnesla bych spát v jedné místnosti s tím mužem. Nahání mi husí kůži pořád víc a víc.

Ležím v posteli a snažím se tak moc o sebemenší vzpomínku. Nejde to. Ale ty záblesky vzpomínek…nebyl to kostel, byl to tento dům, můj muž a krev a křik dítěte, který podle mých kolegů z práce existuje, ale Phil se o něm nikdy nezmínil…
Otevřely se dveře a Natali škvírkou, kterou si tam vytvořila jen pro svůj obličej, povídá: „Mami, já nemůžu usnout.“ Tohle už se přeci stalo. Ano, pamatuji se. Hned jsem jí radostně odpověděla: „pojď si lehnout ke mně, broučku.“ Když si ke mně lehla, cítila jsem se zase normálně, krásně, nebyla jsem uvězněna ve svých myšlenkách.
Natali usnula. Já jsem se na ni jen dívala a nechápala jsem, jak jsem si v první chvíli nemohla vzpomenout na moji malou princeznu. Až ted jsem si uvědomila, že mám strašnou žízeň. Do kuchyně už snad trfím.
Schody nepříjemně vržou…zase ta hlava…třeba si zase na něco vzpomenu…
Vidím malé tělíčko a okolo spoustu krve a křiku a…..byl tam Phyl….já….stála jsem přesně tady.
Měli jsme ještě jedno dítě a Phyl ho zabil!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Úplně zapomenu na žízeň, běžím se obléknout a vzbudit děti. Musíme rychle pryč!

Už otevírám dveře,když se za mnou ozve nepřátelský hlas: „Kam to jdete?!“ Můj Bože! Ne, teď musím být silná! „Děti, utíkejte!“
Když utekly, Phyl spustil: „Už sis vzpomněla,co? Hmm…byla jsi vždycky tak cílevědomá a plná energie, už víš i to o tvojí nehodě? Ano, ano, můžu za to já…“ Jen jsem se nadechla…. „nech mě domluvit! Doufal jsem, že chcípneš taky, jako Michael, naše třetí dítě, ale smůla, no…po druhý se mi to třeba povede…“

IV.

„Chrápej už, Kelly.“ To už je tolik hodin? „Dobrou, Kevine……Kevine..?? Ta kniha, co jsem dostala od našich k Vánocům, je fakt divná.“
„Hmm.“ Odpověděl nevzrušeně.
„Kam jdeš, brácho?“
„Na záchod, můžu?…nejdřív tady svítíš a čteš si nějakou trapárnu a vůbec ti nevadí, že nenecháš vlastního bráchu vyspat a teď máš péči?! Steve se má, že má vlastí pokoj. Je nejmladší a může si dělat, co chce…vždyť je mu šest…kde je spravedlnost?!“
Kevin je v pubertě, to ho omlouvá, ale ta kniha je fakt divná….
„Co se děje?…Přišel jsi nějak brzo“ Kevin se tváří vystrašeně….je to možný? Můj patnáctiletej brácha se tváří snad poprvé v životě vystrašeně. „Tam dole je louže krve, Steve nikde, táta teď příjel v nabouraným autě a utírá tam krev….máma je taky pryč…..Co jsi říkala o tý knížce…?“

V.

Na to, co se dělo poslední tři měsíce, nikdy nezapomenu. Když se máma vrátila z nemocnice, trpila amnézií a táta, který s náma byl celý můj život se ukázal jako vrah a psychopat. Je to strašná představa. Mně taky mohl něco udělat! Brácha Steve má za týden pohřeb a máma už si vzpomněla skoro na všechno. Tátu zavřeli.
Konečně se ničeho nemusíme bát, tedy…skoro ničeho-
na polštáři mám rozečtenou knihu…