22. prosinec

David pracoval jako manažer velké počítačové firmy, v kanceláři měl starožitný stůl v hodnotě desítek tisíc a doma rodinu, která nepatřila do jeho života. Manželka a dítě pro něj byli to samé, co klíčenka ztracená v trsu klíčů, z nichž každý otvíral nějaké dveře. A měl milenku – mladičkou absolventku z druhého poschodí, která se nikdy na nic neptala a nechala sebou správně zametat. Lidé tedy byli něco jako jednorázové potěšení, přicházející zdarma a v dárkovém balení a končící v koši mezi hromadou zmačkaných dokumentů. Ale nelitoval toho, razil sisvou vlastní pokřivenou teorii založenou na penězích a logice.

Prosinec se pomalu blížil ke konci, když se to mělo stát. V ulicích bylo na palec sněhu, mrzlo a všude visela vánoční výzdoba. Město se připravovalo na Štědrý večer. David už asi před měsícem naplánoval se svou milenkou romantickou večeři s překvapením v jednom vyhlášeném lokále v centru města, jen kousek pracoviště. Na svou první návštěvu tam si moc nepamatoval, protože na onom banketu před pár lety se zpil pod obraz hodinu po zahájení, načež se po tom, co se zdálo jako jediná vteřina, vzbudil v bytě své sekretářky, úplně nahý a obalený lepkavým saténem. Jistý si tedy mohl být jen tím, že to je restaurace výborné pověsti (kterou jeho maličkost jen nepatrně poškodila) a že většina těch lidí,co tam tehdy byli, už z firmy dávno odešla. Ti, co zůstali, strategicky mlčeli, přece by nebylo taktní šířit pomluvy o někom tak vlivném, jako byl David.

Toho večera zhasnul v kanceláři všechna světla a šel si ve svitu měsíce upravit kravatu k zrcadlu vedle dveří. Něco bylo špatně. Přiblížil se k hladkému povrchu a přímo uprostřed uviděl ve skle prasklinu. Byla docela malá, ale větvila se, jak se zdálo, po celé ploše. Dotkl se jí a ozval se slabý skřípavý zvuk praskajícího skla, jak se zrcadlo změnilo ve stříbřitou pavučinu. Sněhové vločky, které se v něm odrážely, se zdály být ještě větší. Zítra sem musí někoho poslat, ať to vymění.

Jak prázdnou vrátnicí vyšel ven,uviděl u svého auta ženskou siluetu. Byla to ona, musela tam stát přinejmenším hodinu. Těch pár pramínků vlasů, které vyklouzly zpod kapuce, už bylo úplně zmrzlých a ona sama se chvěla zimou – kromě miniaturního kožíšku, který jí koupil coby dárek z rozmaru, na sobě neměla zhola nic, co by ji nějak zahřálo. Jak ji tak viděl, projela ním vlna nenávisti. Potřebuje snad ženskou, která se na něj lepí jak žvýkačka na podrážku? Zachmuřil se, popadl ji prudce za ruku a vlekl svižným tempem směrem k uličce za firemní budovou. Překvapeně se na něj podívala, zčásti protože jí nebylo dopřáno jet autem a zčásti kvůli tomu, že jí neřekl ani ahoj. Dále klopýtala na vratkých podpatcích a neodvažovala se nic říct. Hlavně ne něco, co by mu jakkoli připomnělo jeho ženu. Za těchto podmínek aspoň měla naději, že to bude ona sama, s níž letos stráví Štědrý den.

David právě přemýšlel, jak tento její návrh odmítnout, a to pokud možno co nejšetrněji. Bál se, že ho opustí a začne o něm roznášet fámy, její duše mu teď byla zcela ukradená. V rámci své pověsti by měl nakoupit co nejdražší dárky pro svou rodinu, být na svátky doma a tvářit se jako příkladný manžel.

Už byli skoro na konci uličky, když se zpoza rohu vyřítil nějaký muž. Měl na sobě vrstvu poprašku, od úst mu šla oblaka páry a třímal cosi v ruce. V tom momentě Davidovi došlo, co se děje. Jeho srdce se strachem probudilo k životu a začalo bít jak ozávod. Dívka, která ho před chvílí tak znechutila svou oddaností, se dala naútěk a on tam zůstal stát, tváří v tvář obrazu sebe samého. Ten shrbený muž se s neuvěřitelnou obratností dostal na ani ne půl metru daleko od Davida, který pořád ještě váhal, co udělat. „Bastarde”, zasyčel osud a vrhnul se na něj s modravým ostřím sevřeným v dlani. David ucítil bolest tak ostrou, jako kdyby se mu do hrudi zabořilo tisíc střepů a jeho kabát se nasákl příjemným teplem. Věděl, že to, co považoval za mrtvé, zemřelo ještě jednou.

Říká se, že před smrtí proběhne člověku celý život před očima. Není to pravda. David viděl jen sedm let neštěstí, která on sám uvalil na své blízké. Ležel tam v ulici, kterou nikdo neprochází, nechal na sebe padat sníh a koupal se ve své špíně. Bylo 22.prosince a bylo pozdě.