3.11.

Je noc a přesto vidím světlo. Není to denní světlo, jež v nás vdechuje sílu života; je to světlo, které je světlem smrti. Světlo, jež je jasné, i když je v něm tolik temna. Celé jeho nitro je prostoupeno temnotou, chladnou a úzkostlivě prázdnou. Kolik hvězd se třpytí po obloze, když k ní vzhlédnu, abych zas sklopil svůj zrak dolů a pohlédl na chladného hada, jehož sněhovými vločky upletené tělo se vlní jako píseční hadi pouštního království, hadi vlnitých brázd, které zvolna vyhlazují jazyky větru, až zmizí úplně.
Ach, nad čím to jen přemýšlím? Poušť, teplo, zlatavo, všude spoustu zlaté žluti, zkaženého zlata, uvězneného v mrazivé a zářivé lázni, jež vrhá své paprsky na ostrá srniště divoké trávy, zmítající se jako močál, jehož hlubiny právě pohltily svou oběť. A tam, kdesi na obzoru, trčí cosi jako důkaz, co vše muselo být stráveno, aby bylo dokonáno. A na chladných linkách se třpytí námraza. Jsou natažené mezi chatrnými dřevěnými sloupy, táhnoucími se odnikud nikam. Čnící sloup stínu a smutku, torzo převyšující vše ostatní, trčí k temnému nebi. Pokládá svůj zlověstný stín na kupoli, po níž se plíživě pohybuje. Po kupoli, jejíž úpatí je pokryto sněhovým závojem.
Blížím se k věci ostrých hran, která ční z pevného lůna. Cosi z jejího nitra vydechuje. Ano! Mohu to vidět. A tu třaskl výstřel, jeden, druhý, třetí, prásk!
Znám to, vždyť to znám. Vím, kde jsem, přebrodil jsem konečně bažinu zapomnění a teď pohlížím přes linky námrazy se zlověstnými ostny na groteskní městečko uprostřed ničeho. Nedokážu dohlédnout z jednoho jeho konce na druhý.
Znám jeho jméno. Nejsem tu prvně, nebo snad ano?
Vzhlížím k hvězdám a vše pode mnou se zvolna propadá do hlubiny. Vznáším se a kolem mne již nevane závoj sněhových vloček. Již se o mé kotníky neotírá sněhový had. Co tu dělám? Proč jsem tady? Cítím krůpěje potu, jenž mne prosakuje skrz kůži. Začíná mi být teplo. Závoj mlhy houstne. Je to mlha vycházející z mých úst, jejíž plášť mne odívá do obláčku, na němž se nechávám spokojeně unášet výš a výš. Ten pocit znám...
Najednou je tak jasno. Světla nade mnou nejsou slunce. Pohled do nich řeže. Ubíhají dozadu. Ztrácí se mi a zase se vynořují. Už tu nevládne ta mocná atmosféra, z níž jsem vystoupil. Pomalu na ni zapomínám. Dělá se mi špatně. Nemohu se pohnout, necítím své tělo.
Teplá tekutina mi stéká po tváři. Hlava se mi bezvládně klimbá sem a tam. Někam mě vezou. Nevím odkud a nevím kam. Nemohu se soustředit na nic jiného než na dávení, které mne zachvátilo. Musím zvracet. Z očí mi kanou slzy, z nosu vytékají nudle.
Jedu na nemocničním lehátku, které jsem celé pozvracel. A dole cítím ten studený plech, kterému říkají "bažant".
A jsou tu zas, všichni se shlukli kolem. Ti v bílém, jejichž pohledy tak nenávidím. Jsou to vyčítavé pohledy.
Promiňte mi, ale já si s sebou takhle rád povídám, víte? Potřebuji vnitřního přítele, který je mým kamarádem do deště. Jsi tu, viď? Pojďme teď spát. Ale nechápu, proč mluví o omrzlinách? Povím vám, kdo jsem, ale dejte mi čas do rána, až si od toho všecho trochu odpočinu.
Je ráno a já mám v ruce opět zapíchlou jehlu kapačky. Nemohu ji proto pokrčit. Jednou se mi stalo, že mi ze spaní jehla vyklouzla a já jsem málem vykrvácel. Když přišla sestra, byla celá jedna polovina postele rudá a druhá sněhobílá. Zvláštní obraz. Jako by právě tyto barvy byly odpovědí mého vnitřního boje. Když mám teď jehlu v ruce, musím se ve spaní kontrolovat, a proto si pořádně neodpočinu. Dnes v noci to ale bylo jiné? A víte proč?
Nevím, kde jsem včera byl a co jsem tam dělal. To je špatné znamení. Budou se mě totiž zase vyptávat a to já nemám rád.
Musel jsem si najít svého vnitřního přítele. Nemyslím si, že bych bych rozpolcený, schizofrenní. To ne, i když právě tím se obhajuje většina schizofreniků. Můj vnitřní přítel je jediným, kdo mi zůstal po tom velkém zamlžení mysli, po tom "oknu", jak tomu tady všichni říkají. Sestřičky tu jsou hezké. Zvláště ta blondýnka. Irena. Jen mě mrzí, když se před ní musím ponižovat tím, když mi asistuje při mytí. Někdy to totiž jinak nejde. V takových chvílích vypadám jako živá mrtvola. Moc vábný pohled na mě asi vskutku není. A ona se se mnou musí tak namáhat. Koukat se na mě! Ale což. Stejně bych u ní žádnou šanci neměl. Jistě má svého kluka a nestojí o takového umíráčka, jako jsem já.
Ještě jsem se vám ani nepředstavil. Jmenuji se Richard Svoboda a je mi osmnáct let. Trpím nějakou závažnou chorobou. Doktoři, Ti v bílém, jak jim s oblibou říkám, mi dali tři poslední týdny života, které bohužel strávím na nemocničním lůžku. Ale to nechci. Nemám však nikoho, kdo by se o mě postaral. Rodiče zemřeli při autnehodě. Byl jsem tam tehdy s nimi, ale už si na to nepamatuji. Bylo mi terpve osm měsíců, když se to stalo. Babička mi o tom kdysi vyprávěla. Ta už však také nežije. Jeli jsme v autě tři. Já a mí rodiče. Vůz dostal smyk a naboural. Vylétli jsme předním oknem ven. Rodiče zemřeli na místě, zatímco já byl odsouzen k pozvolné smrti zaživa. Abyste mi rozuměli, mám poškozený mozek, ale ne tak, jak si možná myslíte. Nejsem na psychiatrické klinice, ale na neurologickém oddělení. Mozkem se mi potuluje krevní sraženina, která nejde odstranit. Je na nešikovném místě. Tak mi to vysvtělili Ti v bílém.
Smířil jsem se s tím. Však jsem na to měl dost času. Když odmala víte, že se moc vysokého věku nedožijete, člověku to na dobré náladě nepřídá, nemyslíte? Vím, že se nedožiju věku, kdy bych mohl založit rodinu. Rozhodně si ale nechci stěžovat, nedej bože, fňukat tu. Přesto se den ode cítím stále sklíčeněji. Je to zvláštní, očekávat konec. Bojím se dne, kdy si uvědomím, že tohle bylo moje poslední pondělí, že už žádná další pondělí nebudou. Ale nejhorší bude, až zjistím, že tohle je můj poslední pohled na denní svtělo. Jak říká Ten v bílém, jsou to poslední dny mého života. Příznaky zachvacují i psychiku, už nejde jen o fyzické indispozice.
Nemohou mne umístit na oddělené lůžko. Ležím na pokoji se samými starci. Jeden z nich pořád něco mumlá a v noci močí do umyvadla. Probouzíte se a vidíte tento pohled namísto pohledu na krásnou dívku ve světle ranního rozbřesku. Nikdy jsem, žel své chorobě, žádnou holku neměl. Přesto jsem po ní tak moc toužil. Vidíte starce močícího do umyvadla a víte, že brzy budete tam, kde je on. Vím, že jej budu následovat. Patřím sem, ne na žádný oddělený pokoj. Jsme na tom stejně. Oni umírají, já umírám. Z tohoto pokoje se neodchází, sem se jenom přichází. Neumí nám pomoci. Žádné útěchy, jak jsem to vídal ve filmech, které jsem viděl v televizi ve společenské místnosti, jejíž prostor už zřejme nikdy nenavštívím. Tady je to všechno tak strohé, tak opravdové. Umíráte a oni s vámi zacházejí jako s každým jiným. Jste pro ně anonymní. Jakpak by ne? Když se na vás ráno podívá sestra, není to laskavý a radostný pohled. Skrývá se v něm vztek, že po vás bude možná celý den muset uklízet pokálené povlečení.
Proč už jsi nezemřel? ptá se sama sebe. Lepší by bylo hodit tě do výtahu a odvézt rovnou do mínus dvojky, což je patologie, abyste rozuměli. Ulevili by si, že se zbavili dalšího umíráčka. Nic víc.
Má choroba je nyní charakteristická útržkovitými amnéziemi, kterým předchází jakási forma náměsíčnosti. Již několikrát jsem prý opustil pokoj a dokonce jsem opustil i areál nemocnice a dostal se daleko odsud! Nevím jak jsem mohl něco takového dokázat a hlavně mi není jasné, co mě k takovému činu přimělo. A to děsí Ty bílé nejvíc.
Občas navštěvuji psychiatrické oddělení na druhé straně podzemního tunelu, kterým jsou obě budovy propojeny. Jsem zvědavý, zda mě tam vyšlou znovu. Říkají, že mě tam vystřelí raketou. Hezké, jako by jednali s malým klukem, kerého by měl let raketou povzbudit. Nevím, proč tak jednají právě se mnou. Dřív jsem ještě dokázal chodit po svých, ale teď už musím jezdit vozíkem.
Řeknu vám, je to nanic. Proč mne nepostihla taková choroba, při níž bych nic nevnímal a neuvědomoval si svoji bídnost? Třeste se, až přijdou ty strašlivé stavy, při nichž tuhne krev v žilách. Pak se obrátím k mému vnitřnímu příteli a poprosím jej o pomoc.
Zatím se cítím dobře, ale pak to přijde. Zahalí mě chmura deprese, strašlivě hluboké deprese.
Je jiné, když někdo náhle zahyne v osmnácti letech a všichni jsou z toho zaskočeni. U mě to tak nebude. Jednak není nikoho, kdo by mohl být mou smrtí zaskočen, a pak nezemřu náhle.Všem jsem jen na obtíž. Jako bych nežil, jako bych tu byl omylem. Nepoznal jsem, čemu ostaní říkají láska. Nepoznal jsem ani lásku mateřskou. Neznám přáteství, náklonnost. Nikdy se mnou nikdo nedokázal dlouho kamarádit. Má choroba a vědomí, že brzy zemřu, byla všem odstrašující. Nikdo se nechtěl kamarádit s někým, kdo zakrátko umře. Nedivím se jim. Je to přirozená rekace. Smrti se bojí každý. Nechtějí jí být nablízku. Jenže o to je to celé horší po mě.
Můj život byl jen pouhým čekáním na blízkou smrt. Po té nehodě jsem strávil mnoho dlouhých měsíců na nemocničním lůžku. Jednou jsem byl tam, pak zas jinde. Nedokážu vyčíslit, kolikrát jsem navštívil nemocnici. Zjistili, že se vysokého věku nedožiju. Už tehdy, kdy mne poslali za zdi dětského domova, ve chvílích, kdy jsem jeho prostory vystřídal za prostory nemocnice, jsem si řekl, že v nemocnici nechci zemřít. Nechci ležet na posteli a čekat, až to přijde. Jenže nemám nikoho, kdo by mě odvezl, a není ani nikoho, kdo by mě utěšil jediným laskavým slůvkem. Nezemřu v doprovodu pláče a slz, nikdo mě za ruku držet nebude.
Jak bych chtěl odjet někam daleko, do přírody, kde bych zemřel pod širým nebem. Nechci dopadnout stejně, jako ten děda vedle mě, kterého právě odvážejí a sestry kolem něj nevzrušeně procházejí s rutinními výrazy ve tváři. Mají igelitové obleky. Netváří se smutně. Je to jejich práce. Kolikátý je to dneska? A budou další. Pro emoce tu není místo. I se mnou budou zacházet stejně. Budu jen dalším v řadě a sestřičky budou jen rozvztekané, že za ten den jich zemřelo moc. A já mezi nimi. Sjedou se mnou do mínus dvojky, na patologii.
Jaké v sobě cítím prázdno. Nemám nikoho, než svého vnitřního přítele, který zhyne se mnou.
Už mi zase těžkne tělo. Spím...
Svou bosou nohou kloužu po lučním kvítí. Jsem na rozlehlých lukách, prodíraje se kobercem žlutých květů. Vstupuji na rozlehlou pláň zeleně bez okvětí. Kudy jdu, všímám si, že za mnou brázda mých šlépějí rozkvétá novými, barevně rozmanitými květy. Jsem králem flóry, mám ji na povel. Cítím zadostiučinění, že mne příoda poslouchá. Tu však skláním hlavu a znepokojeně zjišťuji, že se jeden kvítek rozevírá přede mnou, ne za mnou, jak tomu bylo doposud. Poklekám k němu. Jako by mi chtěl něco říct. Tisknu k němu ucho a pak shlížím do jeho nitra. Má krásně žlutou barvu, tak jasnou, když tu náhle začíná tmavnout, uhelnatět, ne, rezaví. Chytá rez a den se náhle mění ve zběsilou noc. Po oblačené klenbě se prohánějí cáry šedých mračen. Na okamžik k nim vzhlížím a nechávám se ovanout teplým větrem, který z ničeho nic pořeže mou tvář mrazivým ostřím. Skláním svůj pohled a vidím rezavé kvítky, jak se podivně zaoblují. Vždyť já ten tvar znám. Na stonku se kolébá podivná věc s proděrovaným dnem, kterou obklopují kulaté, nepříliš vysoké lístky ocelového květu, k němuž znovu tisknu oko jako k mikroskopu a s očekáváním nahlížím do nitra stonku, jenž je dutý a má tvar místnosti bez oken, kterou znám.
Najednou jsem v tunelu, v šamotovém tunelu. Zatím je tu chladno, avšak cosi mi napovídá, že to tak dlouho nezůstane. Naopak. Vrtím se ve stísněném prostoru. Ležím a kolem mám málo místa. Najednou, jako by se můj duch vymístil z těla. Stoupám nějakou šachtou vstříc světlu. Chci jej dosáhnout. Cítím v něm klid a úlevu. Jsem někde vysoko, snad na nějaké rozhledně.
A hle! Všude je jen bílo. Jsem v posteli. Spadl jsem ze spaní dolů a teď se škrábu nahoru. Ale kde jsem to byl předtím? V tom snu. Nevím. Jsem zpocený a ve spánku jsem si vytrhl jehlu. Krev mi stéká po ruce, ale to nikoho nezajímá. Myslím, že na to tlačítko, kterým bych přivolal sestru, nedosáhnu. Marně šmátrám rukou po vypadlé jehle, abych si ji zarazil zpátky. Cítím, že omdlím. Možná se už neproberu. Snad!

Promiňte, dlouho jsem si s vámi nepovídal. Je to tím, že jsem ztratil mnoho krve a byl jsem mimo. A také jsem byl na psychiatrii, kde mě zpovídali. Ještě jednou se omlouvám, ale po tom, co jsem se dozvěděl, nechtěl jsem s vámi, ani s mým vnitřním přítelem mluvit. Jednoduše to nešlo. Vím, že právě v odobných chvílích se svým vnitřním přítelem rozmluvám, ale tentokrát to bylo jiné. Nemohl jsem se z toho vzpamatovat. Na chvíli jsem na svého vnitřního přítele zapomněl. Pro příště to už neudělám. Budu připraven, neb už vím, jak to chutná.
Představte si, že jsem prý včera utekl z nemocnice. A jestlipak víte, kam? Ne? Sám nevím, proč mě to táhlo na takové místo, ale o to je to celé horší. Mám strach. Mám hrozný strach. Na tom místě jsem byl prý už několikrát, ale já o tom nic nevím, nad čímž se Ti bílí stále zamýšlejí. Říkají, že jsem velmi zajímavý případ. Ještě se s něčím takovým nesetkali. Věří, že o svém jednání nevím, že si jej nejsem vědom, a to je pravda. Přikládají to mé chorobě. Vzpomínáte, když jsem vám vyprávěl o těch výpadcích paměti? To je ono. Bojím se, kam půjdu příště.
Je to zvláštní, já vím. Jsem na umření a sotva se dokážu hýbat. Nedojdu ani do společenské místnoti. Ve stavu amnézie však dokážu vycestovat z areálu nemocnice, aniž bych byl kýmkoliv zpozorován. Dokážu si obstarat potřebné věci a pak cestuji. V tu chvíli jsem zřejmě ovládán někým docela jiným, protože jinak si to nedokážu vysvětlit.
Připomíná mi to legendu o vlkodlakovi. Přes den je normálním člověkem, kdežto v noci se z něj stává vlčí bestie. Může jít o prokletí, kdoví?
Je mi z toho do smíchu. Není to vzrůšo? Děje se mi to před smrtí, která mě může zastihnout každou chvíli. Konečně změna. Na první pohled se vám může zdát, že to změna skutečně je, ale ona to není tak docela pravda. Mám z toho divný pocit. Bílý se mi totiž svěřil, že jsem odcestoval až do Polska. Pamatujete na zpoloviny zakrvácenou bílou postel? Polská vlajka! Dostal jsem se odsud tisíc kilometrů daleko. To místo, které jsem navštívil, leží hodně na východě, někde u ukrajinských hranic, kde to vůbec neznám. Řekl bych, že jsem tam nikdy nebyl, a přece to není pravda.
Polsko, stát, o kterém jsem několikrát slyšel. Bojím se říct, v jakých souvislostech, protože mám obavu, že bych vás tím vyplašil. Musím to však risknout.
Bílý hovořil pomalu. Poznal jsem na něm, že mi něco tají.
Víte, kde mě našli?
Pláču, ale myslím, že mě pochopíte, že se mnou budete mít soucit.
Našli mě v členitém dřeveném baráku s několika malými okny. Stál na betonové podezdívce. Ze střechy trčel hranatý cihlový komín. Kolem se táhly ostnaté dráty přichycené na dřevěných kůlech. Tvořily široký koridor ústící do dřevěného baráku s komínem.
To mi řekl Bílý. Slyšítě? Já to místo znám. Kdysi jsem jej viděl. Jsem z toho tak zoufalý. Vidím se tam stát. Buďte se mnou, můj vnitřní přítel už nestačí. Snažně vás o to žádám.
Vejdu vchodem dovnitř. Venku skučí vítr a předsálí smrti je pusté. Je to malá místnůstka. Naproti je další vchod. V přístavku stojí kamenný stůl a uprostřed něho je jamka. Malý okrouhlý otvor, v jehož nitru se mračí tvrdá tma tmoucí. Vedle je místnost bez oken. Procházím jí a vzhlížím ke stropu s probouraným otvorem, překrytým železnou výstuhou. Chvilku bloumám přítmím místnosti bez oken. Narazím na železný rošt v podlaze. Procházím do menší místnosti s květinami. Můj pohled však končí na chřtánech pěti pecí, zasazených v celistvém cihlovém kvádru s kováním. Z některých tlam pecí krematoria trčí železná nosítka, napůl zastrčená dovnitř. Jdu kolem pecí, abych pohlédl ven na záhonek se zmrzlou zemí, z něhož trčí rudé květy mrazem zohyzděných růží. A tu pozvednu svůj zrak k továrnímu komínu v dáli, jenž se tyčí na obzoru. Pomalu našlapuji po zmrzlém záhonu růží. Cítím se, jako bych byl omámen těmi nejsilnějšími sedativy. Je to takový ten pocit, jako když usínáte a víte, že nejdéle do minuty o sobě nebudete vědět, kdy vám myšlenky nesouvisle přeskakují jedna na druhou, až je z nich spleten sen. Ležíte v pohodlné poloze, kterou jste si vybojovali dlouhým převalováním ze strany na stranu a teď se ji nechcete vzdát jen proto, abyste zabouchli okna, která jste předtím otevřeli kvůli svěžímu vzduchu, jenž uhasil to strašlivé parno a dusno. Teď však poprchává a na parapetu se tříští kapky deště, bubnují a jejich střípky dopadají na podlahu. Raději však zůstáváte tam, kde jste, v předsálí krásného a úlevu slibujícího spánku.
Je to zvláštní, ale ležím v podivné peci. V polní peci podobající se polní kuchyni z první světové války. Ale tohle není pec kuchyně. Dlaněmi se snažím přečíst její tvar. Zvedl bych se, ale nemohu. Konečky prstů zajíždím do mělkých spár. Zmatkuji, zmocňuje se mě panika...
A najednou zážeh, silný zážeh. Jeho záře vychází zespodu a já cítím, jak mým tělem vibruje slabé brnění. Těď vidím, že jsem v jakémsi šamotovém tunelu z cihel. Jejich hrubý povrch je místy ožehnut. Snažím se otočit. Když se mi to konečně povede, střetávám se jen s další cihlovou stěnou přede mnou. Jsem tu uvězněn. Beznadějně pohřben. Všude jen šamotové cihly. Jejich dnem ke mě prosvítá jasně oslnivé světlo. Ne, není přece oslnivé, je jasné, tak jasné, nejjasnější, jaké nelze ani slovy popsat. Neoslepuje a nebolí. Vábí mě k sobě takovým klidem a mírem. Říká mi: "Pojď přece, pojď ke mě. Pojď do klidu a míru."
Miluje mě a já milju jej. Cítím neskonalou lásku, kterou mi nabízí... Och, jsi Bůh?
Omdlel jsem. Pak už si nic nepamatuji.

Mám strach, kde mě najdou příště. Cítím neochvějnou hrůzu, neboť nevím, co jsem na tom místě pohledával. Co je to za místo? To město, které jej obklopuje, to velkoměsto na obzoru, tak cizí, a přece tak známé! Už nechci nikam cestovat. Psychiatr, Bílý, se mě ptal, kde jsem si obstaral peníze a doklady, ale to já nevím. Nutí mě, abych si vzpomněl, a přitom sám říká, že si budu moci dát souvislosti dohromady teprve tehdy, až se tam octnu znovu. A já vím, že má pravdu. Budou mě sledovat. Já se však obávám, že si cestu stejně najdu. Jsem zakletý?

Už odmala jsem si byl vědom toho, že se vysokého věku nedožiju. To je jedna z kleteb, jež na mě byla uvalena. Kletba, jíž se nezbavím, kletba, která míří ku svému naplnění. Kdo ji na mě jen uvalil? Odkud se vzala? Musí mít nějaký původ, nějaké vysvětlení. Každá kletba je něčím zapříčiněna. Kdybych znal její původ, snad bych ji dokázal zlomit. Bojím se smrti, přestože jsem se s ní celý život smiřoval. Myslel jsem, že až přijde čas, budu připraven. Ale není to tak. Chci zemřít v klidu, zbaven této kletby, nechci si s sebou brát na onen svět ony útržky mé toulavé mysli, která mi neříká všechno.

Vidíte? Vidíš i ty, můj příteli? Už je tu zase. Znovu za mnou přišla ta krásná blondýnka a společně s několika dalšími sestrami mě vlečou do sprchy, kde mě budou omývat. Jen se podívejte, koukejte se, co se mnou dělají, jaká to groteskní podívaná! Jak se asi musím cítit jako osmnáctiletý kluk, který by se měl před dívkami frajeřit? A hle, jako vždy jsem dívkám na obtíž. Místo, abych se staral já o ně, kupoval jim dárky, zval je na večeře a do kina, musím se jimi nechat bezmocně vláčet, ochromený a nemohoucí, do sprchy, ku své nejzákladnější hygieně. Jsem jako ti mentálně postižení, z nichž nejednoho jsem viděl na vlastní oči. Já si ale myslím, že si svou nemožnost neuvědomují. Oni se totiž smějí. Říká se, že takoví lidé jsou šťastní. Kdoví, možná, že ti, kteří mě poznali, si o mě myslí totéž, ale to se pletou. Je strašné, jak střízlivě si uvědomuji své bytí a ponižující stav, v kterém jsem se ocitl. Stojím tu podpírán sestrami a teče na mě proud sprchy. Proudy studené vody mě ošlehávají a já nemám ani tu odvahu, abych se vzepřel a upozornil na to, jak strašně to bolí. Cítím doteky dívčích rukou na mém mrazem chřadnoucím těle. V celé své nahotě se před nimi ponižuji. Jak se mi to hnusí. Nejsem však schopen se sám mýt. Proto to musí dělat ony. Na druhou stranu zakouším jediné dotyky ženy, respektive žen, které jsem kdy na nahém těle okusil. Není to však milostný akt, nýbrž špinavá práce, kterou musí udělat.
Nejraději bych se neviděl. Všechny své myšlenky se snažím nechat stéci s proudy vody dolů. Snad některá ze sester projeví soucit a pustí trochu teplé. Marná naděje. Místo toho nadávají, protože mé nahé a slizké tělo klouže.
Konečně odcházejí a já se mohu s jistou dávkou fantazie zase cítit jako chlap, kterým jsem nikdy nebyl. Odcházejí však rychle, v mžiku, najednou. Asi vyběhly za umírajícícm případem. Možná další mozková příhoda. Asi jde o tu paní, kterou jsem slyšel tuhle noc tak hýkat, skučet a naříkat.
Nemá se lépe, pokud zemřela? Vždyť já tu sedím pod sprchou studené vody a její proudy, crčící z výšky, se mě svou mrazivou tíhou zařezávají do ramen. Sedím tu, opřen zády o dlaždičky, s nohama nepřirozeně zkroucenýma před sebou a nechávám se bičovat vodou, jako bych prodělával trest za to, že jsem se narodil. Nechaly otevřené dveře do chodby. Ostatní pacienti v županech, kteří procházejí kolem, si mě udiveně prohlížejí. Hlavu mám nakloněnou na stranu, jako bych spal. Dovedu si představit, jak asi vypadám. Už se ani nepohnu. Voda mě zmrazila. Zapomněly na mne. Musely odejít za jinými povinnostmi. Nezmůžu se ani na volání o pomoc. Kdoví, za jak dlouho mě tu objeví.
Jak dlouho jsem tu byl, než se mne ujala ta blondýnka a chopila se promodralého těla? Asi něco křičí, domýšlím se, protože nic neslyším, jen vidím, jak otevírá ústa. Asi se mi neomlouvá, soudě dle jejího zachmuřeného a rozvztekaného výrazu.
Facka do tváře a druhá. Bije mě, ale já nevím, za co. Jen na ni nepřítomně civím a teprve později si uvědomuji, že se mě pokouší vzkřísit.
No řekněte sami, copak člověk v tomto stavu dokáže sám odcestovat do Polska? Nenápadně, tak, aby to nikdo nezpozoroval? Navíc cestuji na totéž místo, kam bych teď netrefil, neb nevím, kde přesně je.

Nesou mě na lůžko. Konečně začínám cítit konečky prstů. Až teď konečně vidím, proč mne omývaly. Postel je celá hnědá. Musel jsem se pokálet. Asi jsem na tom hodně špatně. V nemocnici jsem strávil tolik chvil, hrozných a úděsných, většinu svého života, ale tohle se mi ještě nestalo. Nebo ano? Pohled sestry, která vyměňuje povlečení, je pln nenávisti, jež je určena mě. Nikoho se tu ale nedovolám. Sestry se tváří přívětivě jen tehdy, pokud z toho pro ně kouká prospěch. To je ošetřovatelská realita. Žádné úsměvy vyplněné bílými zuby, které lidé vídají v časopisech. Skutečnost je poněkud odlišná. Dokud tu však nejste, neuvědomíte si to. Vy venku si možná myslíte, že je to tu bůhví jak milé. Omyl!

Jak ubohý život jsem žil a dožívám. Autonehoda mě předurčila k pozvolnému umírání a k problémům s tím spojeným. Dětství jsem strávil po nemocnicích, odkud jsem se navracel do dětských domovů, kde mě ostatní děti zavrhovaly kvůli mým četným záchvatům, jež byly symptomy mé choroby. Nikdo si mě ani na okamžik nevyslechl. Nikomu jsem si nemohl vylét své srdce. Nikdy jsem nepoznal své rodiče. Nikdy jsem se nedozvěděl takřka nic o nehodě, kvůli které teď ležím na smrtelné posteli.
Nemám nikoho. Posledním mým příbuzným byla babička, která již zemřela. Po celou dobu, co jsem ji znal, byla velmi nemocná, takže se o mne nemohla postarat. Když to tak vše shrnu, stal se pro mě vlastní život velkou záhadou, kterou zřejmě nikdy nevyřeším. Nic nechápu. Jen to strádání. Nic jiného jsem totiž ani nepoznal. Jak lituji toho, že jsem tam tehdy nezemřel s rodiči. Horší, že v duchu je proklínám právě za to, jako by za to mohli.
Vidím vedle sebe ubíhat zasněžené stromy a do toho se plynule a neúnavně ozývá tiché klapání, které bych přirovnal k jízdě vlakem. Ano, vždyť jedu vlakem. Cestuji. Už zase. Všude je tma a já hledím ven, kde vládne zimní noc. Les zakrátko vystřídá prostranství. Sedím na sedadle ve směru jízdy. Vlevo spatřuji za oknem malou vesničku, která je avizována řadou oranžových luceren. Alej pouličního osvětlení se ztrácí kdesi vzadu, ustupujíc do temna, kde nejde nic rozpoznat. Stejně tam cosi cítím, přestože vím, že tohle není cíl mé cesty. Tohle místo má se skutečným cílem mé cesty jen něco společného. To, za čím však jedu, mne teprve čeká. Teď cítím podivný pocit, zapříčiněný dalším místem, které se nyní vleče po mé pravici. Vidím rondel a silnici mířící kolmo v dál. Bojím se, ale přesto musím jet dál. Vlak se zaúpěním zastavuje a zakrátko se zase rozjíždí. Do temna noci se otiskně strašlivý nápis na černé nádražní ceduli. Oświęcim. "Ošvjeňčim".
Nevystoupil jsem. Jedu dál. To zlověstné pojemnování se mi zvolna rozplývá v hlavě a nastupuje intenzivnější pocit, jehož podstata tkví kdesi v hloubi východu. Za svítání začíná být neúnosný. Vidím písečné břehy obrovské řeky. Kolem jsou travnaté pustiny. Kam oko dohlédne, všude jen samá rovina. Kam to jen mířím? Kam?

Ráno, další ráno v nemocnici. Stále se mi vracejí ty pocity ze snu. Jsou tak živé i po probuzení. Jako by to nebyl sen, ale vzpomínky na něco, co jsem skutečně prožil. Už zase mám v předloktí zapíchlou jehlu. Možná, že jen ona mne dokáže udržet při životě. Myslím, že více se už nikam nevypravím, že mé cestování skončilo. Přesto se tohoto druhu neznámé a bizarnní náměsíčnosti děsím.

Je mi špatně, špatně, jako ještě nikdy. Burcují mnou pocity neskonalé prázdnoty, smutku z toho, že jsem žil bezcenný život, v němž jsem poznal jen to nejhorší. Myslím, že se mi rozskočí hlava. Cožpak mi to světlo, ano, pamatujete na to světlo v chřtánu peci, na to světlo, k němuž jsem stoupal tunelem komínu, nenapovědělo, že hlavní podstatou života je vědění a láska? Jak bych mohl rozdávat či přijímat lásku, když ani nevím, jak chutná. A vědění? Vím jen o utrpení. Cítím tlak, strašlivý tlak. Kdybych se teď pokusil posadit na postel, asi bych upadl a práskl hlavou o podlahu. Už mi nezbývá nic jiného než jen ležet a čekat. Teď, když to má přijít, děsím se toho, co bude. Jaká je asi ta druhá strana? Nemůže být horší než můj život. Těším se na Světlo.

Pláču a zase se vám omlouvám. I Tobě, můj příteli. Nemohu však jinak. Lituji toho všeho. Lituji, že není nikoho, kdo by mne vyzvedl a odvezl na nějaké klidné místo v přírodě, kde bych skonal. Jen neumírat tady. Nechci, aby se na mě díval ten děda odvedle, až bych byl mrtvý, tak, jako jsem já civěl na toho, co tu umřel naposled.
Je to tu neúnosné. Jak rád bych se odpotácel pryč a zemřel jinde. Na nic jiného teď nedokážu pomyslet. Nežádám toho moc. Smrt, ta přijde brzy a já neprosím o její oddálení. Jen žádám klidného místečka, kam si pro mne přijde, kde neuvidím všechny ty přístroje kolem a neucítím tu napjatou atmosféru. Připadá mi, jako bychom tu všichni soutěžili v tom, kdo zemře dřív.
Najednou by mi stačilo, kdyby přišel byť jediný z těch falešných kamarádů, kteří se mne stranili a já je za to nenáviděl. Poklínal jsem je, avšak nyní bych byl za návštěvu jediného z nich šťasten. Ach, jak nádherné by však bylo, kdyby se tu objevila jedna z těch, které jsem vždy platonicky miloval. Klidně by mohla přijít ze soucitu, kterým jsem vždy opovrhoval. Ze soucitu k vrstevníkovi, který otevírá bránu smrti, a který nemá nikoho než Tebe.
A dokonce bych tu chtěl i své rodiče, které svým způsobem proklínám za to, co se mi stalo. Nikdy jsem je však nepřestal milovat. Jakmile nedokážete milovat ani své rodiče v situaci, v které se nyní nacházím, je to šptné, moc špatné.Odpouštím jim. Mám totiž strach a nechci být sám. Veřím, že tam na mě čekají, že jsou tu se mnou, i když je nevidím. Pomohou mi proklestit se údolím stínů, já to vím.

Oh, proč jen jste mě tenkát brali s sebou? Ani babička mi neřekla všechno, vlastně mi neřekla nic, protože se bála. Nechápu to. Najednou mě nikdo neznal. Babička pořád jen opakovala totéž. Proč jsem se neměl dozvědět o tom, jaká událost nasměrovala můj život na takto strastiplnou cestu? Byl jsem sice malý, ale o to víc mne děsilo, jak se nad celou tou věcí babička zachmuřeně tvářila. Nezbavím se těch pocitů, které mne trýznily po nocích a které jsem celé proplakal. Představoval jsem si, co je smrt.
Abych řekl pravdu, smrt byla tím prvním, co jsem si v životě uvědomil. A druhou věcí, kterou jsem pochopil, byl fakt, že zakrátko ji poznám.

Ne! Zase ta sestra! Jak asi vypadám dnes? Pohlédněte na mě a řekněte, není to nejhorší, že? Prosím vás o to, a Tebe taky, řekněte, že to není nejhorší. Třeba i lžete, mě to nevadí. Teď mi nese kazetu s jídlem a bude mě krmit. Okusím další potupu. Už jsem to několikrát zažil. Tak to teď bude pokaždé. Teď s vámi nemám chuť hovořit, ani s Tebou ne. Budu zírat z okna, až mne bude cpát tou šlichtou. Nic jiného bych asi nestrávil. Nemám však hlad. Nejedl jsem již dlouho a mám scvrklý žaludek. Bolí mě hlava. Možná upadnu do bezvědomí ještě dřív, než budu muset polknout první sousto. Vidím rozmazaně. Hlava se mi točí jako na kolotoči. Blíží se ke mě lžíce, ale já cítím, jak se mi hlava vzdorovitě vzdaluje a utápí se v polštáři.

Dítě letí tmou. Jako by bylo unášeno na sněhovém mraku. Letí tichem, letí v dál. Všude kolem něj jen černo, černočerná tma. Náhle do ticha prostupuje cinkot a déšť střepů dopadá na zasněženou vozovku. Střepy na okamžik poskakují ve zběsilém tanci, až ulehnou do klidu. Na vozovku dopadá i děcko v potrhaných šatech. Dupačky se valí opodál. Není to ledajaké dítě, jsem to já. Cítím to, cítím to, jako bych to prožíval znovu. Vzpomínky zasuté hluboko v paměti se vracejí. Tak živě, najednou.
Ze tmy vyšlehávají blesky a já pociťuji chlad. V hlavě mi pulsuje neskutečná bolest a já nejsem schopen postavit se rovně. Hlavička se mi stáčí ku straně. Najednou stojím a prohlížím si okolí zamžené oponou času. Je noc, temná zimní noc a já kráčím ve sněhu. A tu jsem zase malý. Nejdu, ale lezu po čtřech. Dlaně si rozdírám do masa o střepy na vozovce. Už tak malého mne popadá zoufalství. Ze tmy se však náhle vynořuje jakási postava ze světla. Září jasným světlem. Tak jasným, že jej nedokážu popsat. Přesto světlo neoslepuje a neřeže do očí. Postava nemá jasně ohraničené tvary. Přesto mi podává něco jako paži. Vznáší se nade mnou a bere mne do náručí. Vznáším se s ní do výšin. Z velké výšky pozoruji své tělíčko, ležící ve střepech. Necítím žádnou bolest a připadám si tak hrozně lehký. Vznášíme se k nepopsatelnému monumentu, celistvému a obrovitému tělesu připomínajícímu kvádr usazený na pilířích, jež vyrůstají z majestátního podstavce se schody. Pod kvádrem je průchod a za ním se v dál táhne světelná cesta z měkkého světla. Lehce plyneme nad ní, vznášíme se. Jen kousek na zemí, jako bychom šli. Náhle cítím teplo a poprvé jsem oslněn září bytosti, světelné bytosti. Nic kolem nevnímám, jen lásku té bytosti. Tu se mi zrak začíná vracet a já hledím ke kopuli na podstavci, k mauzoleu. Vím, že je to mauzoleum. Vpravo se tyčí strašlivý komín, na nějž jsem upozorněn. Začínám se jej bát, avšak tu cítím podporu světelné bytosti. Zpoza mauzolea začíná vycházet rozmanitější světlo než je to, které mne nese. Tuž za úpatím mauzolea spatřuji více světelných postav. Jsou tam však i temné postavy, před nimiž se cítím nahý. Působí tak skličujícně, ale má světelná postava mě ochraňuje a dodává mi pocit jistoty. Vznášíme se výše a já v náručí měkkého světla pozoruji spektakl rozehrávající se pode mnou. Vidím zástupy světlých bytostí, kráčejících do hlubokých rovů. Na jejich březích čekají černé, temné a páchnoucí bytosti. Celé to představení mi připomíná pohled na hemžící se mravence.

Och, už jsem zase zpátky na nemocničním lůžku a kolem je spousta doktorů. Radí se mezi sebou. Říkají, že do rána nevydržím. Ale já teď nesmím zemřít. Dostávám se k jádru věci, cítím to, vím to. Byl jsem svědkem té hrůzné události, kterou jsem znal od samého začátku. Celou tu dobu jsem o ní věděl, a přesto jsem se tázal. Poprvé cítím, že se do mne vlévá naděje. Slyšíte mě, slyšíš mě? Vím, že mi nemůžete pomoci, ale buďte se mnou. Do rána nevydržím, sami jste to slyšeli. Půjdu tam, půjdu na Majdanek. Ano, Majdanek, ten mi změnil život. Ta autonehoda se stala v jeho blízkosti. Je-li pravda, že se člověku před smrtí promítne celý život, v mém případě to byly jen jeho útržky, avšak o to podstatnější než cokoliv jiného. Ignoruji Ty v bílém, kteří se nyní shlukují kolem mé postele a hledí na mě tím zvláštním pohledem, kterým se dívají na člověka, jehož vidí naposledy živého. Umřu, nepochybně, ale nejdřív tam odejdu. Poprvé tak učiním ze střízlivé pohnutky. Tam se mi dostane odpovědi a tam také zemřu. Zemřu v místě, které mi předznamenalo takovýto bídný život. Už tehdy jsem tam měl zemřít, ale nestalo se tak. Místo toho jsem se strašně trápil. Až odejdou, musím vstát a vytratit se odsud. Sotva se však udržím na nohách. Cožpak nepočítám s tím, že se bez cizí pomoci neobejdu? A i kdybych se odtud dostal, jak bych měl pokračovat dál? Nevím, jak si obstarat doklady, nevím, kde Majdanek doopravdy je. A čekat na stav, jakým jsem předtím procházel, to nechci. Bojím se, že zemřu dřív, než uvidím opět Majdanek a poodhalím jeho tajemství. Musím se tam vydat, musím tam jet, protože to je to jediné, co mě spasí a zbaví mě mé kletby. Teprve potom budu moci zemřít. Dřív to zkrátka nejde. Pomozte mi prosím, pomoz mi. Pomáhej mi při té cestě a buď tu se mnou. Stejně zemřu, ale radši při odhalování pravdy, při získávání poznání, než tady v pokálených prostěradlech. Dovol mi zemřít, jak chci. Já tam musím. Musím odhalit svůj osud. Už tolikrát předtím jsem tam byl, tak proč ne teď?

Už zase pláču, odpusťte. A Ty mi pomoz jít na Majdanek. Chci znovu projít pod velkým kamenným monumentem a přitom se dívat kolem sebe. Chci pohlédnout k místu, kde zemřeli mí rodiče a které je mým osudem, jakkoliv krutým. Ostatně, stejně tak je kruté i ono místo. Volá mě k sobě, volá po své oběti, která mu patří už tak dlouho. Odpoví mi, vím to.
Každým okamžikem musím vyjít z pokoje. Tiše a nepozorovaně. Nevím, jestli se dokážu zvednout, ale musím se o to pokusit. Vím, že svět je drsný, ale tohle mi snad dopřeje. Nechci zůstat v nemocnici. Chci pohlédnout osudu tváří v tvář. Ach bože! Nejde to. Zkusím se převalit. Musím si ale nejdřív odstranit jehu z předloktí. Jestli nakonec opravdu vstanu, pak hurá k županu!
Padám...
Nedokážu uvěřit tomu, že jsem se dostal až sem. Stojím před obrovskou planinou zastavěnou na několika místech jednotvárnými dřevěnými chatrčemi připomínajícími koňské stáje z období druhé světové války. Najednou vím, že jsou to Pferdstallbaracken. Najednou toho tolik vím. Všechno vím, všechno, co chci a ještě mnohem víc. Vědomosti do mě doslova tečou. Přede mnou na obzoru mne vítá kopule mauzolea s lidským popelem. I to vím, je tam lidský popel, ano. Jdu podél oplocení z ostantého drátu namotaného na keramických izolátorech na dřevěných kůlech. Za nimi, kdesi v dáli, svítí světla Lublinu a jeho městské čtvrti Majdan Tatarski. To podle ní byl pojmenován tento lágr, oficiálně nazvaný KL Lublin. Nad hlavou mi krákorají hejna vran, která jsou tu všudypřítomná. Je to zvláštní, že se vrány rády objevují na místech větších pohřebišť, jako je toto. Heinrich Himmler se tomu kdysi snažil přijít na kloub, ale bez úspěchu.
Do uší se mne náhle vetřou tóny hlasité hudby z amplionu. Hudba přehlušuje křik nahých obětí, jejichž těla se bělají mezi špalírem ozbrojených Němců. Prostor se náhle celý zaplňuje koňskými stájemi. Po mé pravici je pět stejných vězeňských polí. Jako mávnutím kouzelného proutku se přenáším k poslednímu z nich. Jeho plot je prostřižený a z koňských stájí vybíhají nahé oběti, ženoucí se špalírem esesmanů k vykopaným rovům poblíž místa, kde ještě před chvílí bylo mauzoleum.
Ve skutečnosti tu nejsem, vím to. Omdlel jsem ještě v nemocnici. Jenže tam zůstalo jen moje tělo, takže svou duší tu jsem. Toliko moji schránku jsem zanechal tam.
"Schnell, schneller, loss, loss!!!" mohou si Němci při této sklizni, při těchto dožínkách, vykřičet hlasy. Posilňují se alkoholem a ledabile vystřelují kulometné dávky do těl ležících na dně olbřímých hrobů. Další oběti příbíhají z páteho táborového pole a jdou přímo na smrt. Hroby se zaplňují krví obětí a zabarvují tak tento den, středu, do krve nevinných obětí Akce Erntfest.
Ačkoliv jsem svědkem tak děsivé události, náhle slyším jiný zvuk, kerý přerušuje halas Krvavé středy na Majdanku. Slyším jakési hučení, brnění, nevím, jak přesně bych to popsal. Jakési rytmické brnggg, brnggg, stále se opakující dokola. A tu vidím své tělo, které leží pode mnou. Leží v kaluži krve vedle nemocničního lůžka. Vůbec jej nelituji. Je možné, že tohle bylo moje tělo? divím se a chce se mi smát. A hle, kde jsou najednou všechny ty obavy ze smrti? Cítím se tak uvolněně a tak šťasten. Musím se smát Těm bílým, kteří nade mnou lomí ruce. A jéje, ta blondýnka, Irena, zřetelně slyším, jak mě lituje. Ale ano, vždyť já ji nemám co vyčítat, mám ji rád, najednou mám rád každého pod sebou, na koho shlížím odkudsi ze stropu. Je mi tak dobře. Jak jen jsem mohl být tak sklíčený? Kdybych věděl, co mě čeká, žil bych jinak. Prostor místnosti se smršťuje v jakýsi vzdušný vír a já se cítím být kamsi vtahován. Nebráním se. A tu jsem v prostorném tunelu z modrých obláčků, na jehož konci je jasné světlo, jasnější a světlejší než jakékoliv pozemské světlo. Je to světlo bytosti, kterou jsem kdysi přece potkal. Volá mě, říká, že teď už opravdu musím, že mi bude dobře, že mě čeká neskonalá láska a dobro. Už jdu! Jdu k Tobě.