Hřbitov

Vcházím do zchátralých dveří, které nasnáší jakékoli vyrušení z klidu. Zlostně a výhružně zavrzaly, ale pustily mě dál. Kolem celého místa se táhne kamenný plot, který se snaží ochránit krásu hřbitova. Brání ho jako své vlastní dítě. Smutné pomníky tiše vzdychají, už zase je někdo přišel vyrušovat… Hněvají se, ale jakmile mě spatřily, užasly. Poodstoupily ode mě a daly mi volný průchod. Lehla jsem na jednoho z nich a pozorovala jsem temně černou oblohu. Po mracích nebylo vidu ani slechu, zjevovaly se jen velké černé dveře do neznáma. Neznámý svět, kde existuje jen klid. Přes všechny náznaky blízkosti se nachází velmi daleko. Spatřila jsem hvězdu, která jakoby se bála ukázat svou krásu. Zanedlouho zmizela do klidu, pryč od zemské krutosti…