Do stínu domu

Slunce zapadlo. Byla noc. Danny, dvanáctiletý chlapec a jediný obyvatel domu, zatáhl záclony. _Už tu brzy bude…_ Zapálil svíčku a smutně se podíval na elektrický lustr nad hlavou. Elektřina již nešla dva měsíce a nejspíš ještě hodně dlouho nepůjde _Nejspíš již nikdy nepůjde_. Měli sice po domě baterky, ale Danny věděl, že by je měl šetřit. Z poličky na druhé straně pokoje od oken vytáhl knížku a snažil se začíst tam, kde skončil.
„Danny!“ Někdo narazil do okna. _Něco, ne Někdo, Něco!_ Zvedl hlavu od knihy, ale hned se k ní zase vrátil. _Nic tam není… to se mi jenom zdá…_
„Danny, prosím tě!“ _Nic tam není, to neslyším, nic se neděje…_ Ruce se mu začaly třást, takže v tuhle chvíli už se ani nemohl snažit dívat se do knížky.
„Danny, pusť mě dovnitř, prosím tě.“ Ozvalo se zavytí. Danny zvedl hlavu _Tohle Tess ještě nikdy neudělala_ a podíval se skrz závěsy přímo do očí své sestry. Byla bledá, vlasy měla mírně rozcuchané a rty fialové, ale její oči jakoby zářily. _To není Tess, nikdo tam není…_ Usmála se. Dannymu se z toho zastavilo srdce – nikdy v životě se na něj Tess takhle neusmála. Ne, spíš se to ani nedá považovat za úsměv.
„Prosím tě… Nenechávej mě tu,“ Danny se jí zadíval do očí. Od kdy má vlastně jeho sestra takové oči? _To není moje sestra! Danny, poslouchej mě!_ Takhle jí oči nikdy nezářily. Měla vždy modré – nebo snad ne? Nebyl si tím najednou jistý. _STŮJ!_ Danny se zastavil. Bzl jenom pár kroků od okna, ruku měl již nataženou směrem ke klice. _Ani jsem si nevšiml, že jsem prošel celou místnost…_ Okamžitě se otočil a odběhl k židli, kde před tím seděl. Vzal si svou knihu, ale třásl se tak, že jí nemohl otevřít. Všiml si, že mu na přední obal dopadají slzy. _Nebreč, to se ti všechno jenom zdá, Tess tady není… je mrtvá…_ Tess došlo, že neuspěla. Zuřivě praštila do okna. _Nesmím se jí dívat do očí… už nikdy…_ Naplno se rozbrečel.

„Danny, zůstaneš tu s Tess, než se vrátíme, jasné?“ Otec hodil tašku do auta a zavřel kufr. Už měsíc a tři týdny nešel proud a Jack řekl Dannymu a Tess, že jedou s matkou hledat jiné lidi, kteří mohli přežít.
„Musíte jet oba?“ Otec s matkou zabouchli kufr a začali nasedat. Matka objala Dannyho, ale, jak Jack zpozoroval, nedala mu pusu, což obvykle dělávala.
„Ano. Teď mě poslouchej, v noci ani jeden z Vás nesmí za žádných okolností ven, jasné? Nikoho nevpouštějte dovnitř a před den buďte buďto doma nebo jenom kousíček od dveří. Ano?“
„Ano tati, ale..“
„Už jsem ti to vysvětloval. Nevím, co se děje, ale vím, že ty monstra nemohou vejít do domu bez pozvání. Nevpouštějte je, i kdyby to byli Vaši přátelé nebo my. Ano?!“
„Ano tati…“ Jack objal svého syna a přitiskl ho k sobě. _Snad se brzy vrátím Danny. Neboj se, musíš to zvládnout… já se taky bojím…_ Jackovi tekla slza po tváři, rychle jí ale utřela nasedl do auta. _Snad si toho Danny nevšiml…_ Všiml si toho.nastartovali auto a vyrazili. Jack se ještě jednou otočil a podíval se na Dannyho, který stál na cestě. _Tess se o něj zatím postará… Doufám, že se vrátím ještě zítra_ Jack se s Eliss (svou ženou) dohodl, že pojedou na hřbitov asi 400 km daleko. Nechtěli riskovat, že kdyby se něco nepovedlo, aby je jejich děti nepotkávaly v noci za okny. Proto dojedou tak daleko, aby Jack mohl udělat co musí. Přespí tam a další den se vrátí. _Miluji tě Eliss._ Dětem řekl, že se jedou podívat po jiných lidech, ale nebyla to pravda. Jejich cíl byl úplně jiný. _Eliss, zůstaň tu se mnou_ Chytl svou ženu za ruku. Byla zpocená a přesto studená. Eliss se na něj podívala. Usmála se. _Jak to děláš Eliss? Jak to děláš, že přes tohle všechno zachováváš úsměv?_
„Jacku… miluju tě…“ _Má tak slabý hlas. Proč mi odcházíš, Eliss…? Proč…_
„Já tě taky miluju Eliss.“ Zhluboka se nadechla. Měli před sebou cestu, na jejímž konci musel Jack vyříznout Eliss srdce Byla to jediná jemu známá možnost, jak zajistit, aby odpočívala v pokoji. Před měsícem mezi lidmi propadla nemoc, která zabila většinu obyvatel planety. Jack si nebyl jistý, o co přesně jde, ale všichni mrtví a někteří nedávno zesnulí začali znovu chodit. A trochu primitivním způsobem i myslet. Byli to _Je to hloupost, tohle není možné_ upíří. Tedy, pouze v několika směrech. Jak Jack sám pomocí svých „průzkumů“ zjistil, jsou alergičtí na světlo. Bohužel, ne přímo tak jako v pověstech, ale dokáže je paralyzovat, až do příchodu tmy. Už několikrát vyšel z domu a na ulici našel stát či ležet pár z nich. Zabil je. Poznal svého souseda, poznal i jednoho ze svých nejlepších přátel. Ale ohrožovali jeho rodinu. Vzal velký nůž a vyřízl jim srdce. Paralyzovaní ale i nadále vnímali, proto si několikrát všiml jejich vyděšených výrazů. Ale, hlavní výhoda celé situace a jediná záchrana celé Jackovi rodiny (kromě Eliss) – nemohou vstoupit do domu bez vyzvání. Jack to nechápal, neviděl v tom žádné racionální vysvětlení, ale bylo to tak. Díky tomu žili celkem v bezpečí. Až do té doby, kdy Eliss otevřela jejich sousedce. Uvěřila jí, že žije. _Eliss, proč musíš mít vždycky tak dobré srdce… nikdy by mě nenapadlo, že se to proti tobě obrátí takhle…_ Jack okamžitě zakročil, vyřízl srdce sousedce a ta se skácela na zem. Ale pro Eliss to bylo pozdě. Kousla jí. Eliss umírala a bylo nanejvýš pravděpodobné, že se stane jednou z nich. Proto jí jel zabít.

Dvě noci po odjezdu rodičů se Tess ráno vydala ven. Rozhodla se, že Dannymu skočí pro něco hodnotnějšího k jídlu do krámu, protože otec nasbíral pouze konzervy. Většina těch věcí již bude nejspíš zkažená, ale něco nemusí. _Venku teď nikdo není a v obchodě se ukrývat nemůžou… to mohou pouze ve svých vlastních domech_ Tohle jí řekl Jack před odjezdem. Šla po cestě. Měla před sebou ještě asi půl kilometru. Šla v ulici plné domů _obydlených domů…_ Bylo tam ticho. Přidala do korku. Jeden závěs se pohnul. Tess se otočila a rozběhla se zpět. Na nebi mezi tím zalezlo Slunce za mraky.

„Sbohem Jacku…“ Eliss už ani nemohla chodit. _Nechtěj to po mně, Eliss… tohle nezvládám…_ Jack se jí pokusil políbit, ale ona zavrtěla hlaovu.
„Mohla bych tě kousnout. Cítím, jak se to ve mně probouzí…“ _Tak slabý hlas… Miluju tě, Eliss…_ Políbil jí. Kousla ho.

„Danny, pusť mě dovnitř!“ _Už brzy bude ráno_ Danny seděl zády k oknu. Na zdi najednou
uviděl náznak červené. _Začíná svítat!_ Podíval se na Tess. Stála na místě. Slunce jí paralyzovalo. Klidný postoj, jako socha, pouze ty oči. _Má strach. Ona se bojí!_ Danny vyběhl ven a za chvíli už stál vedle své sestry.
„Tess, nesmíš mi ublížit…“ _Neublíží mi, vždyť je to Tess, je to Tess…_ Vzal jí a s námahou jí začal odtahovat do stínu domu.