Tajemné metro

TAJEMNÉ METRO

Procitám. Je zase šedé ráno. Takové ráno, kdy se Vám nechce z postele a myslíte na teploučko, které Vás v posteli zalévá a kdy je Vám naprosto příjemně. Ten den nebyl nejkrásnější, protože jsem se chystal do práce. Už to mě přivádělo do otravné nálady. Zdál se mi sen, jak chodím po slunné zahradě, je teplo, hnědožlutý retrívr skáče s dětmi u houpačky a já vidím svou krásnou ženu, se kterou nežiji déle než rok. Takový krásný „oblbovací“ sen. Zdálo se mi, jako bych ten sen viděl zamženě a když jsem se probudil, hrozně mě bolely oči. Nejdříve jsem se nemohl vzpamatovat, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně žiji v malém pražském bytě sám se svými elektrickými spotřebiči, že ženu, psa ani děti nemám a zahradu vlastně také ne. Starý šedý dům, který se stavěl kolem roku 1910, zel smutkem a oplakané zdi už svál vítr, déšť a čas. Ten dům, kde jsem s ostatními lidmi bydlel, byl typický obytný dům, ale starý a bez nového nádechu. Alespoň nový nátěr by mohl zde skvět anebo alespoň jeho příznak – veselé lešení, obklopující celý dům.
Vstal jsem, umyl se a ke snídani si chtěl vařit vajíčka. Když jsem z prosklených dveří dolní části kredence chtěl vytáhnout kastrůlek k tomtuto účelu určený, otevřel jsem ty dvířka a vtom jsem slyšel zevnitř nějaké divné houkání, nebo co to vlastně bylo. Bylo mi to divné a strčil jsem do dvířek hlavu. To jsem asi neměl dělat. Co se nestalo. Ovanul mě jakýsi průvan s vůni železničního prostředí, tedy kolejí. Nemusím dodávat, že jsem slyšel jakoby z dálky přijížděl vlak. Začínal jsem panikařit a tak jsem hlavu i s kastrůlkem v ruce rychle odtrhnul a zaklapl jsem kredenc. Myslel jsem, že jsem zešílel, ale když jsem se nasnídal, bylo mi už lépe, nebýt těch zlotřilých pocitů a třesoucích se nohou. Když jsem byl hotov, najedl jsem se, vzal kabát a šel do rušné ranní Prahy.
Všude bylo smutno, skoro jako po dešti. Nevím, kam se poděl ten krásný ranní sluneční svit Prahy, ale rušno bylo stále, což je pro Prahu typické. Docházím konečně na zastávku tramvaje. Trvalo chvíli, než mi dvaadvacítka přijela a když se objevil červený „obr“, zaháklý vzadu do druhého, nastoupil jsem a měl jsem pocit, jako když mám v návalu lidí uvnitř horečku. Přijíždíme ke stanici metra a já vystupuji. S hlavou plnou starostí si to pospíchám k automatu jízdenek na metro a všichni se na mě divně dívají, neboť do každého vrážím; je mi to jedno, nechci se uhybat. Něco mě k tomu metru stále přitahovalo.
Zakupuji si jízdenku a jezdící schody mě berou do útulné stanice metra A. Áčko je v Praze nejstarší a tak jsem docela rád, i když tudy vlastně jezdím každé ráno a také každý večer. Pracuji jako obyčejný úředník v bance, což vlastně nenapovídá ničemu prazvláštnímu. Sešel jsem k nástupišti. Tvářím se asi ospale, protože i lidé okolo jsou ospalí. Metro dlouho nejede – je mi to divné. Stojím a stojím a najednou konečně slyším metro. Najednou mě nějaká zvláštní síla pořád táhne dopředu; jako by mě někdo strkal do jízdní dráhy, ačkoliv lidé stáli tiše a někteří si zívajivše povídali. Když jsem byl natěsno u kolejí a hrozilo mi sklouznutí, lidé si toho ani nevšimli. Podivný den, myslím si. Opravdu podivné. Všechno je tak zvláštní, nikdy bych nevěřil, že je mi tak divně …
Metro přijíždí. Chci nastoupit, ale vítr mě ovane a uklouznu na zem. Nikdo si toho nevšímá. Když chci konečně nastoupit (metro zastavuje), otočím se na lidi, kdo bude asi nastupovat se mnou a všichni na peroně stojí jako zakopaní ve hlíně. Co se to sakra děje? Začíná mi asi už strašit ve věži. Najednou všichni lidé zmizí. Tak to patřím do kliniky Bohnice, myslím si. Chci někam utéct a přesto se nemůžu ani hnout. Nohy mám jako z ocele. Lidé se znova rýsují a objevují a když konečně vlak zastaví, už se můžu hýbat. Oddechem jsem se málem složil zase na zem, jako předtím, jenže na mě začali všichni lidé jednohlasně mluvit. Bylo to jako nějaký cizonáboženský rituál, tedy nekřesťanský. Jako meditací ke mně přicházeli všichni a já už chtěl na metro vylézt. Vidím všechno zamženě a v dáli v tunelu vidím bílou postavu. Já snad zešílím! Ne! To ne! Konečně uteču do otevírajících se dveří metra. Zavřou se a já sám jedu v celém metře jen možná se svou sklíčenou duší a potem všude po těle. Další zastávka. Na svítící tabuli vidím: „Zemřeš v 0:15“. Najednou se objeví všude tma a nastala noc. Na budíku v metře, kde já stále jedu, je 0:15 …
Vykřikl jsem a posadil na posteli. Byl to sen nebo ne? Nevím, ale když se chci zchladit v chladném čerstvém únorovém vzduchu Prahy, vyhlédnu z bílé verandy na zahradu, kde jsou stromy, svítí slunce, děti, manželka a retrívr dovádějí na trávníku …