Tisíce křídel

„Co to děláš?“
„Nic.“
Ležela na posteli a koukala do bílého stropu. Bez hnutí, bez mrknutí, jako zhypnotizovaná.
„Mami, podívej na strop.“
„Proč, je tam snad pavouk?“
„Ne, jsou tam takový bílý tečky. Nebo kolečka. Kuličky. Je jich tam moc a pořád přibývaj.“
„Jasně. Tak spi, ráno vstáváš do školy v šest.“ Zhasla jí matka v pokoji a už zavírala dveře.
„Mami, já se tu bojím.“
„Ale prosimtě, je ti 11, jsi už velká holka a nemáš se tu čeho bát.“ Zabouchla matka definitivně dveře. Teď se prostě bude spát. Jedenáct let není tak moc a tma je tak zlá.
Na stropě zůstaly bílé pruhy od světel zvenku a Anabel se dál upřeně dívala na strop, který trochu zešednul. Jak může usnout? Nad ní jsou nějaké kuličky, jsou přilepené na stropě a nikdy tam nebyly. A její matka je líná jen zvednout hlavu a podívat se na to. Pořád se množí. Za chvilku zahltí celý strop. A s tím má usnout. S tímhle pocitem.
-
Byl už zase večer a ona ležela na posteli a koukala do stropu.
„Co to zase děláš? Nemáš co na práci?“
„Mami, oni zmodrali.“
„Kdo zase?“ otráveně si povzdechla matka.
„Ty kuličky. Jsou modré. Je jich plný strop.“
„Nemáš horečku? Uklidni se, já jsem z tebe už unavená. Buďto si ukliď, uč se a nebo jdi spát.“
„Budu tu ležet. Ale neusnu.“
„Ale usneš.“ Zhasla matka světlo a pokojem se opět rozhostila tma. Opět ta strašidelná tma, která ze světle modrého stropu dělala strop tmavě modrý.
„Muž pořád pryč, dcera se zbláznila… hrozná domácnost…“ mrmlala matka, když zavírala dveře.
Jak má při takovéhle tmě usnout?
-
„Anabel, je ti dobře? Jsi nějaká bledá a máš červené oči.“ Všimla si starostlivě učitelka ve škole.
„Hm. Jo je mi dobře.“
„Určitě? Přijď za mnou o velké přestávce. Tak kde jsme to přestali, ano, nejslavnější bajkař byl Ezop, v učebnici….“ Pokračovala učitelka ve výkladu.
Hned po zazvonění Anabel šla za učitelkou.
„Víš, vypadáš opravdu unaveně. Horké čelo nemáš, je ti dobře, nemám zavolat mamince?“
„Ne to ne.“
„Je doma vše v pořádku?“
„Ano.“
„A nechceš mi něco říct?“
„Ne.“
„No co se dá dělat. Tak běž.“
To byl krátký rozhovor, rozhovor o ničem. Co by měla někomu říkat o svém problému.
Už třetí den nespí. Jak by taky mohla usnout. V noci jen slyší, jak se rodiče hádají kvůli otcově práci.
-
„Už jsem doma, přinesla jsem ti oběd,“ Vešla matka do pokoje.
„Ty už se tu zase válíš? To není možný, jdi si hrát ven, je tam tak hezky.“
„Ne, je tam hnusně.“
„Svítí sluníčko, kdyby sis rozhrnula žaluzie, tak to i vidíš.“
„Já vím. Svítí sluníčko, je tam hnusně.“
„Okamžitě mazej ven a vrať se v sedm.“ Rozkázala matka a Anabel musela jít.
Sedm je za pár hodin. Proto si sedla k lesu na lavičku do stínu a koukala na ostatní. Co dělat. Nic, počká, až bude sedm a půjde domu.

„Anabel, co to zase provádíš? To ti ten čerstvej vzduch nepročistil mozek?“
„Ne.“
„Proč ležíš na té zemi?“
„Jsem od nich dál.“
„Anabel, jsi nemocná. Trochu brzdi s tou fantazií. Nic tam není.“ Jako předešlé dny matka zabouchla dveře, ale nezhasla světlo. To udělá za 15 minut, až se Anabel přesune do postele. To ale ona neudělá, protože zem je pohodlnější, může tu být úplně roztažená a sledovat upřeně ten nový svět, co se vytváří nahoře. Nepřekáží jí polštář ani peřina. Nebude se prostě přesouvat do postele.
-
I když v posteli neusnula, probudila se v ní. Bylo kolem desáté ráno, byla sobota a doma měli návštěvu. Vypadalo to na prarodiče. Anabel ale příbuzenstvo nezajímalo, poslouchat stížnosti na zdražování a politiky, to není nic pro ni. Ovšem to, co viděla na stropě pro ni bylo zajímavé. Bylo to jako obrovský tmavý obraz, byl modročerný a lehce se hýbal.
Anabel okamžitě běžela do obýváku, jak ale otevřela dveře, udělala tím kravál a strop se začal hýbat, místností se rozletělo tisíce modro černých motýlů. Letěli za ní do obýváku, létali matce do vlasů, splašeně létali po celém bytě, dokud Anabel neotevřela dveře od balkonu a oni nevyletěli ven.
V celém bytě nezbyl jediný, ale matka stále hystericky křičela, babička měla přikryté oči dlaněmi a kroutila hlavou, otec a děda se vyděšeně koukali. Pak trochu otupělý děda zašeptal, že jde udělat kávu.
-
„Anabel, už spíš?“ zašeptala matka ve dveřích do pokoje v noci o pár dní později.
„Ne.“
„A chceš rozsvítit?“
„Ne, už mi tma nevadí.“
„V celém městě nebylo vidět jediného motýla. Nikdo si ničeho nevšiml, nikdo o ničem neví.“
„Já vím.“
„Kam mohli zmizet?“ sedla si matka s úsměvem na Anabelinu postel.
„Nevím. Už půjdu spát. Ráno brzo vstávám.“ Tak matka vstala a odešla z pokoje.
Od té příhody se hodně změnila. I zbytek rodiny. Otec přichází domu ještě za světla a matka řve a nadává o něco méně. Anabel se nebojí tmy a je schopna se bavit s ostatními dětmi.

A nikdo neví, co to s těmi motýly mělo být. Od té doby nikdo neviděl ani jednoho takového.
Kdo ví, proč se tak rychle objevili a proč ještě rychleji zmizeli. Přišli, odešli ale vzpomínat se na ně bude stále.