Vzpomínka

Vzpomínky se vynořují jako ryba, jako něco co se potřebuje nadechnout nad vodní hladinou. Objeví se a zanechají stopu, vlnu která se rozšíří po celém rybníku. Jako důkaz, že tu stále je.
Není to tak dávno, říká se, že čas vše zhojí. Můžu dál dělat, že se mě to netýká, ale bolest a strach mě bude provázet kdykoliv se mne dotkne muž. Vždy když mne bude chtít pohladit, dotknout se mě...vzpomenu si. Kolikrát denně bojuji s představou jak tuto vzpomínku házím pryč, rozpouštím ji ve vodě, odhazuji ji větru, který ji rozmete na tisíc malých kousků, které odděleně neznamenají nic a nemohou ublížit. Kéž by to tak šlo - zapomenout. Zapomenout na bolest, kterou nám někdo způsobil. Snažíme se tvářit, že se nic neděje, že nás to nebolí. Nejen že přelžeme sami sebe, ale i okolí. Schováme tvář za masku čehosi jiného, usmíváme se, ale uvnitř pláčeme, křičíme a rveme si vlasy, protože bolest je nesnesitelná. A bolest se vyžívá v tom, že trpíme...bolest je slovo, které pro mě znamená trýzeň, smutek a výčitky.
Mnohdy často si představuji, že jsem pták s perleťově zbarveným peřím. Stojím na kraji útesu, slunce na mě vrhá své hřejivé a zlatavé paprsky, vítr čechrá mé jemnější peří a já hledím v dáli na mořskou hladinu. Vítr se zvedne a já roztáhnu křídla, to je ten pravý silný severní vítr, který k letu potřebuji. Odrazím se od skal a vzlétnu, opisuji velké kruhy a využívám síly větru k pohybu. Jsem těsně nad hladinou, špičky drápků brázdí hladinu a čeří ji...a já letím dál. Vše nechávám za sebou. Soustředím se jen na jedno - na let.
Ale vím, že uniknout se nedá.
Zmínila jsem se, že se to stalo nedávno a nelhala jsem. Neuběhlo moc času a možná proto je bolest tak intenzivní.
Jen já v tmavé chodbě, je dlouhá až moc dlouhá řekla bych. Klid, který jsem měla v duši byl nádherný a já doufala, že bude trvat na věky. Ale pak přišel on, v jeho očích zlo, temné zlo. Měl by je mít modré...blesklo mi hlavou. Ano, opravdu mívá modré oči, jako ta nejčistší studánka, jako modré nebe v létě. Ale dnes ne, byly tak pohlcené zlobou, že mi připadaly černé jako noc. Šel naproti mě, začala jsem se bát. Jako laň obklíčená smečkou vlků, jako hubené a malé štěně zahnané do kouta. Cítila jsem, vlastně ani nevím, co jsem cítila. Strach má mnoho podob, ale takový strach jsem nikdy nezažila. Zastavila jsem se a čekala co se bude dít. Nebyla jsem schopná slova ani pohybu. A on se blížil, blonďaté vlasy rozcuchané a tělo napjaté.
Bez varování, bez jakéhokoliv slova mě chytil za ramena a hrubě mě držel u zdi. Dlouze se mi díval do očí a já konečně viděla jak moc je podobný otci. Jeho slova psát nebudu, čas už je částečně smazal z mé paměti a já nechci vzpomínat na nadávky, které mu pluly z úst. Říkal je s takovým opovržením a bolestí. Plakala jsem, šeptala jsem ať přestane, že mám strach. Snažil se mě políbit, uhnula jsem tváří ke straně a pokusila se jej odstrčit, ale neměla jsem tolik síly. Jen jsem zahlédla jak se mu v očích ublíženě a zlověstně zablesklo a uhodil mě. Ještě nikdy mě neuhodil muž, nepoznala jsem jak kruté to může být. Ne, nejde o bolest, kterou mi jeho dlaň způsobila. Nejvíce bolí to, že toho byl schopen. Nedokázal snést, že miluji jiného, že jsem šťastná bez něj. A tak mi ublížil...jak nejvíce mohl.
Překvapeně jsem se chytla za tvář, i on byl v šoku...asi to neměl v úmyslu udělat, ale stalo se. Malá část mého rozumu, která nebyla zasažena šokem věděla, že je pravá chvíle utéct.
Odstrčila jsem ho a utíkala tou dlouhou chodbou, srdce mi tlouklo tak divoce, slyšela jsem ho. Byl to zoufalý, rychlý a vyděšený tep. Tep člověka, který právě unikl ze spárů smrti.
On něco křičel, ale já neslyšela...po tvářích mi tekly slzy plné bolesti...která je nekonečná.
A tak tuto vzpomínku vidím...vidím sebe jak zběsile utíkám chodbou, vlasy vlají a taneční boty klapou. Vyťukávajíc zběsilý rytmus...v tu chvíli mne napadlo. Jak zvláštní melodie to jest.
A tak jak jsem utíkala před ním dlouhou chodbou..., tak utíkám bolestné vzpomínce v uličkách života. Ale úplně uniknout se mi nepodaří nikdy...