Myslíš že mě znáš ? díl 8

První co je napadlo jít to nahlásit. Prvně Eliss neměla odvahu tam jít ,ale když jí Seina všechno připomenula ani nepípla a vešla dovnitř. Ven se vrátila navztekaná.
"Ti blbci ze mě měli akorát srandu, prej že sem moc malá na to abych chodila po hřbitově a dost stará na to abych lidi bavila takovými historkami". Roztrhla se na Seinu a rozmachovala se rukama.
" tak zkusíme něco jiného,ale klid nevztekej se". Snažila se jí uklidnit,ale moc to nešlo Eliss zuřila ještě víc.
" Tobě se to řekne,tebe nemají za blázna" Ukázala na Seinu " Ty si tam nestála a nevykládala jim o vykrádajících hrobech a tobě se nevysmáli do očí. ...Je na mě snad něco divného že pořád čumíte?" Nasměrovala svuj proslov k lidem procházející okolo. Nejspíš si říkali co je to za blázna. Musí vypadat hodně divně,když dívka křičí na někoho kdo tam vlastně ani není.
"Eliss uklidni se chápej oni mě nevidí,takže vypadáš jak kdyby si mluvila sama se sebou"! Eliss vykulila oči,tet se podobali kriketákum " a sakra" zamumlala a rudá jak rajče šla rychle pryč. Zastavila se až těsně před tím hřbitovem,kde byla lavička a na kterou se taky s velkým vzdychnutím sesipala.
"Víš já jim chci taky pomoci,jenže ..je to všechno tak neskutečně těžké. Kor když ti nikdo nevěří.Bohužel jim to ani za zlé mít nemůžu,nejspíš bych taky nevěřila"! Obě seděli jak Hromádky neštěstí,obě vnímaly dusnou atmosféru,která se tudy proháněla. Jako by na ně něo tlačilo,něco je hnalo kupředu.
" Tak je natočíme na kameru" Vhrkla najednou Seina.Jenže Eliss jen zakroutila hlavou.
" Mě už tam nedostaneš"!
Obě seděli několik hodin vedle sebe. Až slunce začalo zacházet za obzor zvedli se a každá šla svým směrem. Seina se nechtěla vrátit domu,ale přitom potom toužila. Jak tyhle protiklady nenáviděla. Bála se vejít domu,bála se toho co doma bude zase následovat. Pomalu otevřela dveře,velmi pomalu a pohled na kuchyn jí vyděsil. Všude byl nepořádek. Rozbyté talíře se váleli po celé kuchyni stejně jako skleničky a ruzné jiné věci. Ještě slyšela mírný pláč, vzlykání,které se rozeznívalo kousek od ní. Pomaloučkými a lehoučkými kroky se vydala směrem odkud ten pláč vycházel. Vešla do koupelny, kde se stejně jako v kuchyni povalovalo několik věcí, jako po urputném boji. A v rohu místnosti byly přikrčené dvě osoby. Otec,který svíral matku v náručí,která mu brečela na rameni. Seina bezmocně padla na kolena.očima těkala po celé místnosti a občas jí ujeli na ty dvě osoby ležící tam, tam v rohu místnosti! Jak je toužila obejmout říct jim to všechno co se děje. Bůhví jak toužila všechno vrátit. Nic z toho nezažít. Přála si neumřít ,přála si aby se její matka přesto aspoň přenesla. přála si tolik věcí. I otci stékali slzy,ale ten je rychle utřel v domnění,že ho nikdo neviděl. A však byl tam někdo, kdo je sledoval,někdo kdo ty slzy spusobil....Seina....
Když,se probudila na prahu koupelny zmateně se rozhlížela,než si uvědomila co se vlastně stalo.Zadívala se na místo kde ležely rodiče,ale tet tu ležela jen matka....chvíli trvalo než jí to došla.Ona neležela proto,protože by odpočívala,ale proto,protože už nemohla. Loužička červené krve se pomalu rozprostírala po podlaze a až tet si všimla ostří,které se povalovalo po podlaze. Slzy v očích jí zapálily,ale místo zhrouceného pláče vstala a běžela k telefonu,chtěla jej zvednout a zavolat o pomoc,jenže ruka jí telefonem jen proletěla.Zkusila to znovu,ale ono to nešlo.....Takovou bezmoc ještě nezažila. Zhrouceně se rozhlížela pomístnosti...obklopovala jí panika.Smutně se vrátila pátky za matkou,pochopila,že nic nemuže udělat se slzami si prohlížela jak louže se pod ní zvětšuje. Plakala a plakala zatím co její matka pomalu umírala,za všechno mohla ona a tet to věděla