dvojčata

Ležela v posteli a zase přemýšlela o uběhlém dni a všech jeho událostech. Nakonec se ale dostala tam, co vždycky - co se děje, když člověk umře? Tuhle, dá se říct nevyřešitelnou, otázku toužila tak strašně odhalit, že nejednou už přemýšlela, jak se dopídit pravdy. Napadala ji toho spousta, ale nejvíc se zajímala o klinickou smrt. Nepřipadalo jí to zas až tak špatné. Vždyť díky tomu by se určitě dozvěděla, co se s ní bude dít. Chtěla vědět, jestli ten tmavý tunel, o kterém mluví ti, kteří kóma už zažili, není pouhou smyšleninou, jestli je na jeho konci opravdu to záhadné světlo. Nejraději by zjistila i co to světlo vyzařuje, proč to světlo vůbec je a jak vzniklo nebo vzniká. Věděla však, že až tohle odhalí bude už pozdě. Nebude o tom moci nikomu říct, protože bude už součástí toho světla. Bude tam, odkud už nejde jít zpět. Nebo třeba jde, ale nikdo už se vrátit nechce...

Někdy ji taky napadlo vyvolat ducha někoho mrtvého a zeptat se ho, co se s ním dělo, když zemřel. Ovšem na to měla málo odvahy. Nevěděla, jestli je dobré se s duchem bavit o tom, jak skončil jeho život, a měla i málo zkušeností, takže by tady byla velká šance, že udělá něco špatně a bude z toho malér. Zbývalo jí jediné - nějak se dostat do bezvědomí. Měla z toho celkem strach, ale zároveň to opravdu silně toužila podstoupit. Vždycky, když šla ze schodů, které vedly do patra a které zatím neměly zábradlí, napadlo ji, že by mohla nějak šikovně upadnout. Na každém dalším schodu ji však opouštěla odvaha a než se rozhodla, byla už dole.
Byla zvláštní, jakoby rozdvojená. Někdy přemýšlela, jestli to není tím, že je vlastně z dvojčat. Její sestra se zamotala do pupeční šňůry a než se narodila, udusila se. Ale co kdyby byl kousek z ní i v těle Kim? Co kdyby se nějak ze dvou stala jedna? A Přemýšlela by jako dvě, jako dva různí lidé...

Tak dokázala přemýšlet celé hodiny, někdy i celý den a čím dál, tím víc tomu chtěla přijít na kloub. Byla tím takřka posedlá. Jako by to nebyla ona. Nemyslela už na nic jiného. Přestávala jíst, spát, zhoršila se ve škole a začala ztrácet všechny svoje kamarády. Myšlenka na kóma v ní stále sílila. Na internetu našla téměř vše, co se ho týkalo. Přečetla snad všechny knihy, které mohla sehnat, ale stejně jí to nijak nepomohlo. Dokonce se chtěla seznámit i s někým, kdo kóma skutečně zažil a byla proto ochotna udělat vše.

Byla čím dál unavenější, spala málo, neustále četla nějaké knihy zabývající se bezvědomím a snědla toho míň než bylo normální. Byla vyhublá a smrtelně bílá. Jednou, když zase přemýšlela jdouc ze schodů, omdlela. Necítila nic, žádná bolest... Prostě nic. Nebylo to však díky pádu, ale díky tomu, jak bylo její tělo slabé.

Viděla temnotu... Tmavý tunel... A na jeho konci bylo světlo, které se k ní blížilo. Bylo hrozně blízko! Už jí ozařovalo! Slyšela nějaký hlas! Jakoby svůj, ale přece byl cizí. A pak se rozdělila na dvě. Jedna se stala součástí toho světla a ta druhá se vrátila zpět...