Jako kočka a myš - 1/5 První setkání - 1/2

Jako kočka a myš

První setkání

Smrtelný souboj kočky s myší je stálý a neměnný již mnoho a mnoho let. Když se ubohá myš střetne s hladovou kočkou, nemá téměř šanci na přežití. Neboť kočka je silnější i rychlejší. Je to osud většiny myší, skonat v kočičí mordě...

Noc skrývá spoustu věcí. A nejen to, i tvorů! Záhadných a mnohdy s duší černou, jako je ona sama.
Zrovna dnes, přímo tady, skonala lidská bytost v rukou jednoho z nich. Muži uniknul poslední vzlyk roztříštivší se o stěny nehostinné uličky. I krysy z nedalekého kontejneru prchly, když onen tvor do ní zatáhl svou oběť. Upír nyní svíral již jen mrtvé tělo. Byl by ho okamžitě skryl právě ve jmenovaném kontejneru, poplašený dech objevivší se náhle však rozhodl jinak. Mužova hlava zaduněla o vlhký beton.
Jeho vrah nyní stál vzpřímeně a hleděl do nočního vřavu města, ven z uličky. Sotva deset kroků před ním však výhled zastírala další lidská bytost; žena. Co ji asi přimělo sejít z osvětlené cesty právě sem, téměř do chřtánu smrti? Mohl se té dívce zahledět do očí. Mohl ale neudělal to. Copak by ji poté dokázal zabít? Ne... Raději zkoumal její zjev. Na mladou štíhlou postavu přiléhaly černé společenské šaty doplněné slušivými střevíci. Havraní vlasy měla rozprostřeny přes ramena, čímž kryla své uši. Snad jí odstávají? Hledal na ní jakoukoliv nedokonalost, ani netušil proč. Její oči byly barvy... Ne! Žádné oči, tam se dívat nesmí! Dle oděvu šla pravděpodobně z divadla či večírku. Proč jen sem zahnula? Hloupá dívka. Všiml si, jak hledí na špatně osvětlené tělo mrtvého. Také se tam podíval, aby zjistil směr jejího pohledu. Oči zvedli oba zároveň, avšak on se jejich střetnutí vyhnul. Ve tváři vetřelkyně spatřil strach. Strach, jenž mu roztáhl rty v úsměv. Potěšený nebo bolestný? Kdo ví...
Kdybyste byly ona dívka, nespatřil by váš zrak o nic méně než ztělesnění samotného Ďábla. Tvor, ne, netvor před ní stojící nemohl být nikým jiným. Celé své tělo kryl černým až po kotníky dlouhým pláštěm. Určitě ovšem nešel z divadla, jako ona. Nezakrytá kůže, tedy na mírně protáhlém obličeji lemovaném tmavě hnědými vlasy kus pod ramena a na rukou, vypadala bledě. Ne že by skutečně byla, jen okolní temno ji takto zbarvilo. A ty oči! Tmavé a hluboké jako peklo samo! Všimla si toho, ač uhýbal pohledem. Jak ráda tomu byla. Snad by ji to peklo spolklo střetnout se jejich zraky. Když vešla do uličky, aby chvíli utekla tomu shonu venku, slepě se skloněnou hlavou kráčela až do její poloviny. Teprve pak se ozval ten bolestiplný zvuk. Zvuk co ji přinutil vzhlédnout. Spatřila muže. Hrbil se nad něčím bezvládným tělem a být někdo jiný, snad i myslí, že jen dotyčného zuřivě líbá. Nebylo tomu tak. On se totiž ohýbal nad někým, kdo již neměl sil ani k napřímení nohou. Jakoby z něj ten muž vysával život. Když tělo upustil, zjistila, že je též mužské. Zůstalo ležet, jen o zem zadunělo, až to nervy drásalo. A pak se na ni vrah podíval. Určitě jde o vraha, říkala si. Nikdo by po takové bolestivé ráně nezůstal ležet, pouze mrtvý! Strach ji úplně ovládl. Zrychlený dech, tlukot srdce, neomylné příznaky tohoto zlého pocitu. Pro jistotu, z pouhé touhy po naději, však na tělo ještě pohlédla. Ve tmě mnoho nespatřila, rozervané hrdlo ovšem ano. Ještě více se polekala.
„Kdo nás poctil svou návštěvou?“ prohodil ten netvor chladně. „Snad černá princezna ze skleněného zámku? Čeho se bojíš?“ Moc dobře to věděl. Svůj pro ni tak zlověstný úsměv ještě více roztáhl. Jen ať spatří jeho zuby, snad jsou ještě pokryty krví. Chtěl ji vystrašit a zároveň ovládnout. Aby sama přišla a nastavila mu krk. Aby se sama nechala zabít.

Pokračování: http://liter.cz/Povidky/182587-view.aspx