Jako kočka a myš - 1/5 První setkání - 2/2
Jako kočka a myš - 1/5 První setkání - 2/2
Anotace: Druhá půlka první kapitoly mé první pořádné upírské povídky. Strašně moc vás prosím o názory (komentáře). Doufám, že se vám povídka bude líbit.
Sbírka: Jako kočka a myš
„Co, co jste to za zrůdu?!“ špitla.
„Vy, lidé, byste mi nejspíše řekli upír.“ Odstranil svůj úsměv a přiblížil se na dva kroky. Tušila, že ji chce zabít, ale třeba je tu možnost. Udrží rozhovor a... Řekl právě, že je upír?! Ach ano, to tělo, jeho hrdlo... Dívka si až teď vše spojila. Jen ji trápila automatičnost uvažování o tom. Vůbec namyslela na jiné možnosti. Stojí v uličce sama s upírem, to je hotová věc. Musí s ním dál hovořit a pomalu couvat až k východu odtud. Ano, to musí udělat.
„Proč... Zabil jste toho muže, proč?“ Snad zněla trochu klidněji.
„Povězte, proč vy zabíjíte zvěř? Jen jsem jedl!“ Nyní už nezněl pouze chladně, ale i trochu.. tajemně? Konverzaci se jí udržet podařilo, nohy ovšem nehodlaly ustoupit ani o píď.
„To je zvrácené a nechutné!“ Odvrátila zrak. Nemohla se dívat na zkrvavený krk mrtvého, kam stále utíkaly neposlušné oči. Upír se ještě přiblížil. Vzbuzoval v ní strach, ale zároveň i nepochopitelné jiné pocity. Naklonil se k jejímu uchu a zašeptal:
„Zvrácené, nechutné...“ S malým náznakem budoucí otázky pak zabořil bledé prsty do černých vlasů. Prohrabávajíc jí je přešel volným krokem kolem jejích zad k uchu druhému.
„...nebo vzrušující?“ Zaznělo z upírových úst stejným tónem jako před chvílí. Dívka se mírně chvěla. Strachy nebo skutečně vzrušením?! Ano, vědomě zneužíval kouzla své osobnosti. A ona podléhala, ač nerada. Jako by jím byla přitahována.
„Ne!“ Křikla najednou až nečekaně pevným hlasem.
„Ne co?“ Hrál si sní. Vpravdě jako kočka si hraje s myší než ji zadáví.
„Nic...“ Nechala to slovo vyznít do ztracena. Její naštvání z pocitů vyvolaných tímto netvorem opět opadlo a strach vše přebyl. Neznělo to “ne“ moc drze? Troufale? Nesmí ho přeci naštvat!
„Jak myslíš.“ Pustil pramen vlasů, jenž hned nato sklouznul doprostřed dívčiných zad. Z nějakého důvodu cítila, že se již blíží konec. Ještě více se rozklepala, nyní jistě strachy, a upustila malou stříbrnou kabelku. Stále ji dřímala v ruce, až do teď. Dopadla jí k pravé noze a vysypala svůj obsah na chodník. Chvíli strhla upírův pohled, chvíli.
„Každopádně tě teď musím zabít. Jistě to pochopíš, nemohu dopustit, abys mluvila s lidmi... o mně.“ Každá hra jednou skončí. Velmi dobře věděl, že není radno věci dlouho protahovat. Stál vedle ní, pomaličku se nakláněl. Nečinilo mu nejmenší potěšení zabíjet více než-li musí, nyní však musí. Kdyby nepřišla, neviděla ho... kdyby. Vtom se něco stalo. Nečekal, že by toho byla po psychické stránce schopna. Ucukla těsně pod jeho zuby, už takřka cítil chuť krve na jazyku. Ale nejen to. Vše dopadlo mnohem hůř. Při tom prudkém, nečekaném pohybu se jejich oči střetly. Celou půlminutu hleděl on do jejích a ona do jeho. Třicet vteřin. Příliš krátký čas na lásku, ovšem příliš dlouhý na vraždu. Už to nedokáže, jistě ne dnes.
Vzpřímil se, ona zatím uskočila. Oba, ochromeni pominulým pohledem, další půlminutu bez hnutí stáli. Upír se vzpamatoval první.
„Ženy, šťastné to plémě,“ povzdechl si. „Dnes nezemřeš, Ailo. Dnes...“ Užuž se chtěla... Co vlastně? Zeptat či jen promluvit? Nic nestačila. Rychlým pohybem ji omráčil. Ocitla se ve skutečném temnu. To, co jí tak dříve připadalo, tedy noc v neosvětlené uličce, se nyní ukázalo být jen neskutečně ubohou fraškou.
Předešlý: http://liter.cz/Povidky/182585-view.aspx
Pokračování: http://liter.cz/Povidky/182688-view.aspx
„Vy, lidé, byste mi nejspíše řekli upír.“ Odstranil svůj úsměv a přiblížil se na dva kroky. Tušila, že ji chce zabít, ale třeba je tu možnost. Udrží rozhovor a... Řekl právě, že je upír?! Ach ano, to tělo, jeho hrdlo... Dívka si až teď vše spojila. Jen ji trápila automatičnost uvažování o tom. Vůbec namyslela na jiné možnosti. Stojí v uličce sama s upírem, to je hotová věc. Musí s ním dál hovořit a pomalu couvat až k východu odtud. Ano, to musí udělat.
„Proč... Zabil jste toho muže, proč?“ Snad zněla trochu klidněji.
„Povězte, proč vy zabíjíte zvěř? Jen jsem jedl!“ Nyní už nezněl pouze chladně, ale i trochu.. tajemně? Konverzaci se jí udržet podařilo, nohy ovšem nehodlaly ustoupit ani o píď.
„To je zvrácené a nechutné!“ Odvrátila zrak. Nemohla se dívat na zkrvavený krk mrtvého, kam stále utíkaly neposlušné oči. Upír se ještě přiblížil. Vzbuzoval v ní strach, ale zároveň i nepochopitelné jiné pocity. Naklonil se k jejímu uchu a zašeptal:
„Zvrácené, nechutné...“ S malým náznakem budoucí otázky pak zabořil bledé prsty do černých vlasů. Prohrabávajíc jí je přešel volným krokem kolem jejích zad k uchu druhému.
„...nebo vzrušující?“ Zaznělo z upírových úst stejným tónem jako před chvílí. Dívka se mírně chvěla. Strachy nebo skutečně vzrušením?! Ano, vědomě zneužíval kouzla své osobnosti. A ona podléhala, ač nerada. Jako by jím byla přitahována.
„Ne!“ Křikla najednou až nečekaně pevným hlasem.
„Ne co?“ Hrál si sní. Vpravdě jako kočka si hraje s myší než ji zadáví.
„Nic...“ Nechala to slovo vyznít do ztracena. Její naštvání z pocitů vyvolaných tímto netvorem opět opadlo a strach vše přebyl. Neznělo to “ne“ moc drze? Troufale? Nesmí ho přeci naštvat!
„Jak myslíš.“ Pustil pramen vlasů, jenž hned nato sklouznul doprostřed dívčiných zad. Z nějakého důvodu cítila, že se již blíží konec. Ještě více se rozklepala, nyní jistě strachy, a upustila malou stříbrnou kabelku. Stále ji dřímala v ruce, až do teď. Dopadla jí k pravé noze a vysypala svůj obsah na chodník. Chvíli strhla upírův pohled, chvíli.
„Každopádně tě teď musím zabít. Jistě to pochopíš, nemohu dopustit, abys mluvila s lidmi... o mně.“ Každá hra jednou skončí. Velmi dobře věděl, že není radno věci dlouho protahovat. Stál vedle ní, pomaličku se nakláněl. Nečinilo mu nejmenší potěšení zabíjet více než-li musí, nyní však musí. Kdyby nepřišla, neviděla ho... kdyby. Vtom se něco stalo. Nečekal, že by toho byla po psychické stránce schopna. Ucukla těsně pod jeho zuby, už takřka cítil chuť krve na jazyku. Ale nejen to. Vše dopadlo mnohem hůř. Při tom prudkém, nečekaném pohybu se jejich oči střetly. Celou půlminutu hleděl on do jejích a ona do jeho. Třicet vteřin. Příliš krátký čas na lásku, ovšem příliš dlouhý na vraždu. Už to nedokáže, jistě ne dnes.
Vzpřímil se, ona zatím uskočila. Oba, ochromeni pominulým pohledem, další půlminutu bez hnutí stáli. Upír se vzpamatoval první.
„Ženy, šťastné to plémě,“ povzdechl si. „Dnes nezemřeš, Ailo. Dnes...“ Užuž se chtěla... Co vlastně? Zeptat či jen promluvit? Nic nestačila. Rychlým pohybem ji omráčil. Ocitla se ve skutečném temnu. To, co jí tak dříve připadalo, tedy noc v neosvětlené uličce, se nyní ukázalo být jen neskutečně ubohou fraškou.
Předešlý: http://liter.cz/Povidky/182585-view.aspx
Pokračování: http://liter.cz/Povidky/182688-view.aspx
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře
Takže jsem si přečetl toto pokračování:-) Opravdu je už toto dílko o něco poutavěji napsáno, takže jen tak dále!
08.06.2009 21:38:00 | pešu
V tomto díle už jsem nemusela žádnou větu číst dvakrát, vše jsem pochopila napoprvé, z čehož usuzuji, že předtím to bylo jen nějaké zatmění mysli :)Škoda, že jsou díly krátké, v příbšhu se nestihne nic pořádného stát. Opět pěkně, poutavě psané - ostatně jako většina tvých dílek.
15.07.2008 10:16:00 | Auril