Jako kočka a myš - 2/5 Když myš přežije - 2/2

°°°Navečer toho dne°°°

Nebe potemnělo. Slunce však stále úplně nezmizelo a Měsíc ještě plně nevládl obloze. Aila nervózně prohodila přes sebe překřížené nohy – během posledních pěti minut již po čtvrté. Pokoušela se číst, ale moc jí to nešlo. Stále proti vlastní vůli přemítala o nutnosti omluvy.

Patrik si oblékl těžký černý plášť; jiný vlastně ani neměl. Peněz se mu paradoxně nedostávalo. Dny trávil ukryt, kde se dá a ani sklepy obydlených domů nebyly výjimkou. Brzy bude dostatečná tma, aby v ní zmizel on i tělo. Snad ještě s nikým nemluvila. Proč jsem jen tak otálel?! zachmuřil se. Po celé čtyři dny, jenž aila pobyla v nemocnici, o těch událostech vůbec nepřemýšlel. Jen bůh snad ví proč... Co víc, nyní mu i došlo, že tělo mohl klidně objevit náhodný bezdomovec. Hrůza, děs a běs!

Časopis pleskl o dřevěný stůl. Aila měla toho rádoby čtení právě dost. Vyskočila na nohy a šla stáhnout žaluzie. Právě se rozhodla, najde ho a omluví se! Ale jak? Jediné spojovací místo byla ona osudová ulička. Ano, tam začne. Aby ji případně poznal, oblékne se na vlas stejně jako tehdy. Přesto nic není jisté. Holka, ty jsi sebevrah! okřikl ji sarkastický hlásek strachu. Já vím, opáčila mu bez většího zamyšlení nad těmi slovy. Jemně se namalovala a vlasy nyní v culíku rozpustila volně. Přesně to udělala i onehdy, když mířila do divadla. A to míří prosím pěkně jen někam mezi krysy; a ano, také upíry. Cestou ze dveří ještě vzala odpadky. Stál tam přece kontejner. Kdyby potřebovala výmluvu, tak!

I Patrik už opustil svůj prozatímní úkryt. „Kde to k čertu bylo?!“ stěžoval si. Orientace netvoří nejsilnější stránku jeho osobnosti. Zvláště, když se tehdy o takové zbytečnosti, jako je poloha anonymní uličky do níž více nevkročí, nestaral. Notnou chvíli se tedy toulal městem, než správné místo našel. Hluboký nádech a otevření očí. Kontejner stál na svém místě, nic nenasvědčovalo ani nedávnému nálezu těla. Oddechl si. Rychlejším krokem k němu přiběhl, odsunul víko a opatrně nahlédl dovnitř. Když mrtvého ukrýval, nesahaly odpadky ani do poloviny. Nyní však různobarevné pytle i osamocené kousky kdovíčeho málem padaly ven. Ale fuj, napadlo ho při pomyšlení na to, co musí udělat. Vůbec se mu do toho nechtělo. Nakonec však přecejen začal obsah kryjící objekt jeho zájmu vyhazovat ven. Po několika minutách se už horní polovina jeho těla ztrácela uvnitř kontejneru, jak pytle ubývaly a schovávaly se stále níž.

Klapot střevíců se odrážel daleko do uličky. Aila raději začala našlapovat opatrněji. Zastavila tam, kde minule a zkoumala očima tmu před sebou. Okamžitě si všimla mužské postavy přehrabující kontejner. Bezdomovec? Třeba tu někde skrytě pozoroval dění právě večera, který ji sem přivedl! Konec konců, takoví lidé se často zdržují na stejných místech dlouho. Přistoupila trochu blíž a zvolala: „Prosím Vás, pane, nebyl jste tu i...“ nedořekla.K Patrikovi skrze pytle sice slova dolehla tlumeně, ale dolehla. Okamžitě se napřímil. Jako by nestačilo, že ho jedna žena má za sprostého vraha. Ještě bude pro jinou prase. Nebo ne?! Zadíval se pozorněji. Jde o jednu a tu samou!
„Ale, kdo se nám to vrátil? Černá princezna!“ Teď měl šanci zabít ji. Otázkou zůstává, nakolik by si pomohl. Místo jednoho těla dvě... Aile se všechny plánované omluvy zadrhly kdesi v hrdle. Připadala si škrcená neviditelnými chladnými prsty samotné smrti.
„Co jsi to před chvílí chtěla?“ přiblížil se k opět strachy ztuhlé dívce. Snad se ale přeci bála o něco méně než-li prve.
„Já... Nic! Po tobě nic. Jen tady,“ váhavě ukázala modrý pytel smetí. „Jdu to vyhodit.“ Výmluvu tedy potřebuje.
„Přirozeně. A všechny bližší popelnice tvému bytu jsou momentálně mimo provoz.“ konstatoval. Pak vzal pytel z její ruky a ladným pohybem ho přehodil za záda. Dopadl, kam měl. Prohlížel si Ailu ještě s větším zaujetím než-li prve. Cosi se mu přestávalo líbit. Ne na ní, na sobě. Je možné zamilovat se na první pohled? A když jste upír? Rozhodně nechtěl, aby se historie opakovala. Lidé jsou zrádní tvorové. Pokud k ní snad za ta pouhá dvě setkání něco cítil, plně se to neprojevilo. Zatím neprojevilo. Musí ji zabít, rozhodl se. Udělá to dřív, než se stane chyba. Ale ne teď, ne tady. Nejdříve se zbaví jednoho těla; hezky popořadě. Napadlo ho řešení.
„Líbil se ti Hamlet? Tenkrát, jak jsme se střetli prve.“ Hamlet? Aila nejdříve nechápala. A, ovšem! Šla jsem přeci z divadla. Hádá, co hráli? Proč?! zamračila se krátce.
„Ne-nebyla jsem na Hamletovi...“
„Tak to ovšem musíme napravit!“ Naprosto jí unikal cíl Patrikova počínání. On ji snad ještě pozve na muzikál... „Víš, mám na zítra rezervaci dvou místenek, ale co nemám je milá společnice.“ Vážně, je to tak! O Ailu se pokoušely mdloby z úžasu.
„O čem to mluvíš? Co chceš dělat?“ strachovala se. Tohle přeci není normální.
„Vzít tě do divadla; budeš-li chtít. Zítra v sedm večer. Stejné místo, kde jsi byla tehdy. Přijdeš nebo ne, rád tě ovšem uvidím. Pokud dorazíš, sejdeme se pět minut před začátkem představení u hlavního vchodu,“ vykouzlil ten nejkrásnější úsměv jaký zvládl, aby neodhalil smrtící špičáky. „Teď ale odejdi.“ Aila ochromena jeho gestem jen podvědomě opustila uličku. Až venku její tělo ovládlo zase plné vědomí. Zeptat se jí, zda půjde, odpoví “NE“. Kdesi hluboko v sobě však cítila, že by lhala. Pomalu se odebrala domů. Ani si v tu chvíli neuvědomila, že pravý důvod jejího příchodu do uličky zůstal nevyřízen.

Patrik samozřejmě neměl peníze na lístky a už vůbec neměl žádnou rezervaci. Ale to se vyřeší... pomyslel si. V zápětí už se opět přehraboval v útrobách kontejneru. Až za dlouhou půlhodinu došel cíle. Tělo zahrabe v lese. Nejdříve však prohledal všechny kapsy mrtvého. Peněženku nakonec nalezl. Nezbylo než doufat. Dva tisíce sto, to přece musí stačit. Teď vás asi napadne, proč si peníze nevzal hned. Jsou dva důvody. Možná hloupé, možná ne. První je, že nechce obětem krást ještě víc, když už si vzal jejich život. A druhý, už nikdy netouží po falešných přátelích, kteří se na něj lepí jen kvůli veskrze bezcenným “papírkům“. Sotva odklidil tělo, spěchal do nejbližšího předprodeje. Asi mu přálo štěstí. Už měli sice zavřeno, ale prodavačka stále cosi uvnitř poklízejíc se nad ním slitovala. Večer před představením tedy získal skvělá místa. Čím dál od jeviště, tím méně světla a tím více bezpečná... vražda. Ze samého nadšení, jak vše hezky vychází, si ani neuvědomil možnost Ailina nepříchodu. Spíše měl strach o sebe, aby vše zvládnul. Ale jsem přece upír, stačí nechat volný průchod tomu vražednému monstru v sobě, chlácholil se. Za zbylé peníze ještě musel pořídit něco slušného na sebe, jde přece do divadla, a vše bude dobré...

°°°O den později – 18:53°°°

Aila postávala u vchodu. Nemyslela na to, zda Patrik vůbec přijde nebo jestli pozvání má být projev náklonnosti. Namísto toho sama sobě v duchu nadávala do všech možných zvířat. Podvědomě totiž tušila, že z následujícího setkání nemusí vyváznout živá. Rozhlédla se. „Kde sakra vězí?“ šeptla.
„Zdravím, Ailo,“ zaznělo jí téměř současně za zády. Lekla se a prudce otočila. Stál tam.
„Já z tebe budu mít smrt!“ okřikla ho spontánně. Patrik se pousmál. Ano, budeš, blesklo mu mimoděk myslí. Aile zatím došlo, na koho se to okřikla. „Ježiš, promiň... éé...“
„Vlastně jsem se ještě nepředstavil, viď?“ uvědomil si. Nečekal na odpověď a pokračoval: „Jsem Patrik.“
„Takže promiň, Patriku,“ usmála se.Pro dnešní den byla oblečena v nádherných šatech sytě červené barvy a vlasy jí držela spona smotané do drdolu. Více ulehčit Patrikův záměr nemohla. Opět se pousmál a pobídl ji ke vstupu.

Předešlý: http://liter.cz/Povidky/182688-view.aspx

Pokračování: http://liter.cz/Povidky/182832-view.aspx