Jako kočka a myš - 3/5 V pasti - 1/2

V pasti

Když se myš a kočka znovu potkají, nejde vůbec o jednoduché setkání. Myš při pohledu na protivníka ztratí veškerou svou odvahu. Kočka je spíše vyvedena z míry. Chce myš zabít, napravit svou předešlou chybu, ale zároveň se bojí, aby znovu nezklamala, nepodlehla kouzlu bezmocného myšího pohledu. Kvůli strachu zůstávají tedy oba tvorové v pasti...

Patrik po celou cestu k místům hleděl před sebe či do země. Rozhodně nechtěl zopakovat fiasko střetu pohledů. Jedenkráte stačilo. Usedli. do začátku představení už mnoho nezbývalo. Upřeně hleděl na prázdné jeviště. Nemluvil, nehýbal se, Aila jako by tam nebyla. Té se zatím hlavou honily myšlenky na onu omluvu, jíž včera nedokázala vyslovit. Možná až se zhasne, mohla by... Když Patrika neuvidí, snad to půjde. Jako na zavolanou v té chvíli zazněl poslední gong a světla pohasla. Když se ve předu objevili první herci, ignorovala je. Teď nebo už nikdy, odhodlávala se. Hluboký nádech a...
„Víš, Patriku, já... Napadlo mě, žes nemohl zjistit mé jméno jinak než, ehm, čtením myšlenek. Tedy těch mých, přirozeně.“ Umlkla, aby uspořádala slova další věty. Ač se k němu natočila, neviděla, že by Patrikova silueta změnila polohu. Vnímá ji vůbec? Ano. V duchu se smál nad vyšeptanou větou. Nikdy jí nečetl myšlenky; ani nikomu jinému. Tohle upíři neumí. Rozhodl se ze zvědavosti dál poslouchat. S čím asi přijde dál? „Asi tam taky našels něco jiného než jen slovo Aila. Něco, co není pravda a zasloužilo by si to omluvu...“ Další hluboký nádech. Jelikož se Patrik stále nehnul, také zvrátila zrak k jevišti. „Jak jsem tě prvně spatřila, napadlo mě spousta ošklivých slov. Ale to ty nejsi; Ďábel, netvor ani zrůda. Promiň mi to!“ Aila si oddechla, že je vše za ní. Kéž by na tom Patrik byl stejně. Tahle omluva se nikdy nemůže vyrovnat pohledu do očí, ale i tak značně komplikuje situaci. Přesto se neubránil a zareagoval:
„Ailo?“
„Ano?“ Znervózněla.
„Proč myslíš, že nejsem? To vše a mnohem víc...?“ snažil se působit lhostejně, jako kdyby mluvili o počasí. Nezvládal to nejlépe, pocity se do tónu trochu promítly. Věnovala mu překvapený pohled. Pořád jakoby sledoval představení.
„No, já nevím. Prostě... Tvé oči mi to řekly. Jsou prý u každého oknem do duše.“ usmála se, ač ji nemohl vidět.
„Do duše... Jsi si jistá, že něco takového mám?“ Nikdy o tom nepřemýšlel. Prý však jde o výsadu lidí, říká církev. Tato výsada opouští jejich těla se smrtí. Tu Patrik již zažil. Je možné, aby jeho duše odkudsi shlížela, či snad vzhlížela, jak obživlé tělo uvolňuje další a další “sestry“ dušičky? Anebo to prokletí, jenž ho stihlo, duši svázalo a nikam nepustilo? Ale... Mohl by někdo s duší dělat to, co Patrik dělá? Z mírného předklonu se opřel, nepohlédl ovšem na Ailu ani koutkem oka.
„Jistěže máš,“ přerušila jeho úvahy Aila. „Tu má přeci každí. Živý, mrtvý, ale jistě i nemrtvý.“ Opět se usmála. Úžasné, snad první opravdový úsměv, který od ní spatřil. Slušel jí. Bože, podíval se! Nechtěl se na Ailu dívat pokud možno nikdy. A on to udělal zrovna, když se smála. Dál se neptal. Necelou půl hodinu pak přemlouval sám sebe k ukončení toho všeho. Dál nesmí zajít!

Předešlý: http://liter.cz/Povidky/182689-view.aspx

Pokračování: http://liter.cz/Povidky/182838-view.aspx