Světlo/tma

Nad zemí, vysoko v oblacích za hvězdami, které dokáží utěšit naše srdce, nachází se nebe. To klidné místo, plné obláčků na kterých andělé spí. Tam v největších z největších síní, anděl jenž jeho jméno je neznámo, dívá se na zem. Na božské stvoření, které pro potěchu svých lidí stvořil ten největší. ZEM. Matičku mnoha lidí. Dívá se pozorně, pozoruje a troufá si vyzvat ďábla na pořádný tanec.

Pod nohama, kde mnoho našich těl už leží, v hlubinách kam je nám zakázán vstup, krčí se peklo a jeho služebníci. V největších z rušných to míst, na trůně sedí, druhý nejmocnější ďábel. Dívá se na zem, na chodidla mnoha lidí. Pozoruje a slyší andělčin křik k tanci.

Snad jen místo ke konání ještě schází a těla našich duší ještě nikdo neoblékl. Že anděl vyzval ďábla, tak má právo výběru místa.
Dívá se dívá. Mnoho dní, mnoho let. Pozoruje, porovnává. Až nachází.
Místečko plné lidí v jeho temných barvách. Ukáže prstem a anděl jen musí přikývnout. Právo na to má a tak se s tím spokojí.
Čas pro ně nic neznamená. Místo už mají, už jen čekají na jejich těla, která jednou zrozena budou.
To anděl si teď jako první vybírá. Okolo místo konání se porozhlíží. Střádá svoje šance, a konce nic nechce uspěchat.
To krásné stvoření jménem žena do oka mu padlo. Oděna v bílém, mezi černou tmou obleků se sama nachází. Anděl ukazuje a hned se jí stává. A už se jen čeká na pana ďábla koho si vybere.
Stejně tak jak anděl, tak i on pečlivě pozoruje. Dívá se. Hledá. Ač mnoho lidí v jeho existenci věří nikdo skutečně pravou sílu nemá. Snad jen panenské stvoření přikloněné k noci může v zvládnout.
O mnoho let později než anděl konečně nachází. Chlapce jenž v černém se po vodě prochází. Ukazuje a hned se jím stává.
Ač dívka jinak dávno už mrtva, teď opět mlada jak nový růže květ na místo konání usazena.
Pódium, řev, lidi, alkohol, sex, drogy. Toto je místo konání. Pro anděla pravé peklo, pro ďábla snad ráj.

Na pomezí, kdy ještě není ani noc a ani světlo klání začíná. Hudba na plno do uší zní. Ve houfu lidí dva se střetávají. Dívka v bílém a chlapem celý v černém.
Chvilkový pohled smrdí nenávistí. Za ruku pevně se zaklesnou.
Čas je zastaven, jen lidé tančí a hudba zní. V houfu dvojice je toto náramná.
Každý se dívá, nevědí co se může dít.
Chlapec ze zdvořilosti ruku dívce podává, jen ze zdvořilosti ji přijímá. Pohled do očí, slzy ztraceny v dál. Myšlenky na věci zakázané, v nohách třas.
První krok při zvuku bubnů, klávesy hrají své sólo.
Okolo dvojice kroužek se pomalu tvoří. Každý je sleduje jen hudba stále zní do nebe i do pekel pro dnešní ráj.
V objetí jenž nikde nezačíná ni nekončí pod dohledem obou stran v sobě silu nachází. Kupředu pravá, zpátky levá v zad. V klopě růži ve vlasech ze špíny nech prach.
Modré oči dívky v slzy nikdo nezabrání, pro potěchu z utěšení lásky. Jen kupředu, její kroky někdo vede. Pro okamžik maličký v srdci hroznou díru má.
Do nebe nevidí a peklo je tak blíž.
Snad tango, valčík či jen polku v rytmu kytár tancují. Snad jim jde o život a nebo jen o peklo a ráj.
Kupředu s bouří zpátky jen na paprscích slunečních.
Přichází sen a s ním i konec dnešního tance. Bez vítěze, bez poraženého se obejít můžeme. Bez lásky, bez sama sebe už ale ne.
Jen pár proužků páry z obou pomalu stoupá, pro jejich potěšení z nevšedních věcí. Pro jejích potěší nikdo po mnoho let nevyhrává…

Nad zemí, vysoko v oblacích za hvězdami, které dokáží utěšit naše srdce, nachází se nebe. To klidné místo, plné obláčků na kterých andělé spí. Tam v největších z největších síní, anděl jenž jeho jméno je neznámo, dívá se na zem. Na božské stvoření, které pro potěchu svých lidí stvořil ten největší. ZEM. Matičku mnoha lidí. Dívá se pozorně, pozoruje a troufá si vyzvat ďábla na pořádný tanec.

Pod nohama, kde mnoho našich těl už leží, v hlubinách kam je nám zakázán vstup, krčí se peklo a jeho služebníci. V největších z rušných to míst, na trůně sedí, druhý nejmocnější ďábel. Dívá se na zem, na chodidla mnoha lidí. Pozoruje a slyší andělčin křik k tanci.

V ruku v ruce dva lidé, z nebeského pekla a pekelného ráje, spolu odchází.