A přece tu jsou

Dvanáct mohyl zdobilo záměstí již hodnou dobu, ba dobu neznámou veškerým, kdo snad jen malinko o tomto popřemýšleli. A přesto byly na denním světle, ve veřejném povědomí, na fotografiích a v nespočtu psaných pojednání. A nikdo nezodpověděl, od kdy, od koho a proč tam jsou. Tyčily se jednou nad hlavu malému psíku, jednou po ramena virtuálním drakům, dvakrát na obou stranách map a ani potom se je nikdo nejal měřit. Cokoliv, co bylo nebo nebylo, bylo více pochopené, než neoznačitelné mohyly.

Označení mohyla by bylo náhradní, kdyby mělo co nahradit. Nemá však, tudíž to jsou mohyly. Z ničeho a nijaká, dvanáctka mohyl prostupující věky a květy. Drží snad svět pohromadě? Nebo mu brání ve splynutí v hromadu?

Prákrát po nich kdosi šplhal, oťukával kladívkem, stavěl na nich cínové vojáčky, zkoušel volný pád a přece... kdyby jste se ho zeptali, nic vám nepoví. Nic neví a snad se jen zahledí do dáli, podvědomě doufajíc, že dojde odpovědi. A ta naděje je stejně reálná, jako šance na smysluplnost možné diskuse o ní. Zpochybni a budeš poučen! Tak silný zámek visí nad tím tématem, že se svět musí obejít bez jeho použití.

Smějí se nám, uchechtávajíc se svou ošlehanou tlamou nebo vyčkávají na vystoupení z neznáma? Jsou odrazem všeho skutečného, nebo okénkem do neskutečna? Hledíš ty, teď, do prázdna kde nic není?