Těžítko

Sedím uprostřed schodů do termálního bazénu ve Vrbovém, pozoruji lidi a nechávám myšlenky volně plynout do archivu zapomění.

Poslední hřejivý paprsek mi pozvolna zamkl víčka a já vstřebávám zapadající slunce, za kterým se mi zachtělo tolik plout.

Nevnímám těžítko mé duše a je mi tak opojně sladce, stejně jako tenkrát, když jsem se loučila s Mirkem.

Mirek byl takový nemluvný dědek, až do doby, než jsme se skamarádili na jednom podnikovém večírku. Byla jsem unešená z jeho lehounkých tanečků. Vznášel se jako motýl, ale přitom vedl mě jistě a držel tak pevně. Snad až do té doby jsem se žádnému muži tolik nepodvolila. Skoro celý večer jsme spolu protančili.

Každé ráno mě pak zdravil v práci s úsměvem. Občas jme spolu pohovořili a mně s ním bylo pokaždé nevšedně blaze.

Na poslední rozlučce mu hráli písničky, které jsem poslouchala v mládí a dodneška umí ve mně vyvolat tichou radost.

Stála jsem tam, mezi ubrečenými lidmi v černém a slyšela tlumený valčík.

Naše duše se vznášely v peříčkovém tanečku, ještě mě nechal sklouznout do dlouhé otočky, přidržel mě v pase, uklonil se, počkal až se zhmotním, a pak se už jenom s máváním vzdaloval.

Nebrečela jsem.
Zůstala mi kromě vzpomínek věta, která mne jako jediná, už zase zpátky v těle napadla: „ Tak proto jsem ráno zapomněla na černé šaty a oblékla si ty pomněnkové.“ Vždyť modrá byla Mirkova oblíbená a k valčíku dokonale ladila.

Duše by chtěla vzlétnout, ale tělo, těžítko přítažlivosti zemské, ji pevně připoutává k zemi.

Pořád jsem měla zavřené oči a duše se vznášela, ale najednou mě začaly obtěžovat pochybnosti o smyslu života, přepadl mě smutek nad bezmocností a marností snažení.

Netuším, jak dlouho jsem řešila v této prazvláštní hladině mezi nebem a zemí neřešitelné otázky, když jsem ucítila, že vedle mne někdo mlčí: „ Ahoj Honzíku! Co tady děláš?“

Honzík byl s naši podnikovou partou v Tatrách na 20. jubilejním výstupu do slovenských velehor. Vzal jej sebou jeho táta Vašek, který miluje nadevše svoji rodinu, lidi, hory, zvířata a to vše umí uhrančivě zvěčnit do senza fotografií.

Honzík je malinko pomalejší než-li jiní lidé, ale o to je citlivější a má krásnou duši: „Bylo mi divné, že tady sedíš tak sama, tak jsem si k tobě přisedl. Chtěl jsem ti jenom říct, že máme doma od tebe kalendář. Líbí se mi a někdy si čtu to tvoje povídání k fotkám z hor.“

„ To je od tebe hezké, Honzíku. Nechceš si jít se mnou zaplavat?“